Metafora sedmá

(Trůnní řeč Agogha krále, lítosti krále a smutku)

V některých krajinách ještě
zešikma píše déšť
na listy katalp a limp,
že bude mor. A že všechno zčerná
krom barana,
dávno temného jak mrak —
to rouno hromohor.
A z větví těch stromů
visí kolmo lusky
jakoby posměšně drženy v prstech:
VIZ! TO JE VŠE! PÁR HRÁŠKŮ!
PÁR ZTVRDLÝCH SLZ
na horší časy,
až svět zas bude prázdný, vyprahlý a pustý.

Škorpióni spí v písku,
pohřbeni pouští
a vyhřezlí posléz ze svých sypkých hrobů
štítivým koncem všech konců,
tím výhružně stočeným vzhůru
i na půlnoční stranu —
táží se nehybných sfing,
kdy zdvihnou se z tlap
a rozeřvou se lvi,
kdy zbýčené sopky se vydáví z lůn
a rozšíří panství
SAHARANEVÁDAGÓBI
SIERASAVANATUNDER
SOKORRAPAMP.
A někde na nebi přibitý pták
třepotem křídel udeptává blankyt
(tvrzením velmi křehkým),
že možno utkvít ve vyvátém čase
jen na vzácnou chvíli,
na nevolnost krátkou
znovu a zběsile se rozbušivšího srdce.

K čemu však, paní a pánové,
k čemu?
To je můj povzdech nad životem širým,
který je sám jen pouhým povzdechem.

Tolik na úvod…

— — —

Dosud poprchá někde
a po velkých, teplých kapkách se vznese
obláček prachu —
nezapomenu nikdy na tuto událost
svých někdejších očí —
a maminku vidím dosud,
jak přes brejle míří nasliněnou nití
do ouška jehly (jako by šlo o vše),
a obrovské rampy vidím,
jeviště světa,
a rakety ladné, jak hledají svůj cíl,
milión srdcí spící metropole
(jako by nešlo o nic),
dosud James Bond to spere jedna dvě
a půjdem na tři deci Asti spumante,
dosud sežíhá napalm smaragdové džungle
a ovšem se připletou lidé, ti směšní,
co nechápou ty vážné za hluchými zdmi
s obrněnými lebkami lovců jiných lebek
a v nich s automaty,
takže se jim tam už nevejde
Adagio a fuga c moll,
jen žádné strachy, pane Amadeo
(a vejde-li se, tím hůř, tím hůř),
A TYGŘI MARNĚ TLUSTÝMI OCASY
UTLOUKAJÍ VZNÍCENOU TRÁVU,
dosud se místo balónků
— červených, zelených, modrých a bílých —
nevznášejí nafouklá bříška vyhladovělých dětí
nad olympijskými stadióny,
ale už to bude brzy,
dosud to jaksi jde
po důstojných nohou ptáků-bahňáků,
zvysoka nakračujících v jezerech krve,
mlátíme přes hlavu starší paní,
topíme děti, znásilňujeme sestry,
vháníme si slznými bombami do očí
umělý žal,
neumějíce už plakat,
strkáme palce za vestu a šle
a za nehty rozpálený rákos,
ukusujeme rozvážně špičky doutníků,
velkých jak torpédo,
než vyfoukneme někomu kouř do obličeje,
dosud je více stromů, než kolik potřebujeme rakví,
i vápencových lomů na hromadné hroby je dosti
— nebědujme —
a jenom co do oceánu se vejde,
dosud málokdo tuší, že Atlantida
se potopila možná moc ráda
A SARGASOVÁ MOŘE JSOU HUSTÁ
A POHOUPAJÍ NÁS NA ŘASÁCH SVÝCH,
dosud se tají též
pro jistou nedostupnost pramenů a hor,
že sněžný muž čemusi ušel
— i sněžné ženě snad, té sněžné po oslím mléce —
některý, zvláště navštěvovaný pár stehen,
přijde denně dráž
než měsíčně vesnička opuštěných dětí,
DOSUD VŠAK STEHNA JSOU STEHNA,
SNAŽ SE ROZUMNĚ VKLÍNIT,
nebudeš dělat aspoň blbosti
v nepřiměřených úhlech —
krom rozměru hrudi a pasu a boků
chápem ten čtvrtý jen jako výšku
své nízkosti,
dosud to jaksi jde, sypeme ptáčkům
a tu zase cpeme kočičky králičím ragú
a králíčky nacucáváme vídeňskou kávou,
že jsou pak celí sametovější,
dosud máme starosti s trávením,
CHCEME-LI SE NA VŠECHNO
ZDÁRNĚ VYTRŮNIT,
a s hubenými manekýnami
v té jejich sotva druhé inkarnaci
a s masitými podoustvemi v saténu,
s tajnými spisy,
jak si kdo zašpásoval přes manželskou pelest
obkročmo a podpodležmo,
a s veřejnými spisy,
jak stále více usilujeme a upevňujeme,
prohlašujeme, žádáme a chceme,
nedopustíme a zvítězíme
navzdory všemu a všichni proti všem,
bílí proti černým, žlutí proti rudým,
hnědí proti bílým
a pak to prohodíme až do úplného zničení
všech rasových diskriminací,
národnostních cítění,
politických přesvědčení
a náboženských vyznání včetně jejich nositelů,
malých, velkých, tenkých, tlustých,
podlouhlých, pleskatých, špičatých,
jak to už děláme se sledi,
kapry, úhoři, platejzy a cejny —
jen nechápem dosud,
PROČ VELRYBY PŘED NÁMI TONOU
V HLUBINÁCH TEMNÝCH JAK DUŠE
se suvenýrem harpun v svém hrbu
a proč se vrhají do mělkých vod
a trčí z nich, monumenty smutku,
proč delfíni si cosi šuškají
a lumíci hrnou se v houfu k své skále
nad tichými fjordy,
dosud však málo chráníme leopardy,
zahřívající posmrtně kdejakou vychladlou ventru,
od koho bychom se pak učili nesmiřitelnosti
ve tvrdých topasech jejich nočních očí,
kdo jako oni dovede vyskočit z kůže
a zešílet v kleci,
ale už umíme zakousnout psa,
ohryzek vyrvat z hrdla i s křikem
a sledujeme se ve zkumavce proti zbylému světlu
a vzlínáme z desoxyribonukleové kyseliny
k sladkému políbení — ach —
a blekotáme v blankversu
a vznášíme se k vlastnímu půnebí
v doušku zeleného veltlínu,
ONOHO ŠTÍHLÉHO VÍNA
FLÉTNOVÉHO DECHU
a pak se zvrtnem v tanec kolem flašky
a kolem vlastní osy vztyčeného pyje
za vlasaticemi s jejich urychlovači citů
od pasu nahoru i dolů
a se zemí kolem slunce
a se sluncem v galaxii
a s galaxií v jiných galaxiích
a kolem jiných os až do úplného zosování
a pořád nevíme, čí jsme,
když ne tak zcela při sobě a svoji,
a kdo jsme,
že hážeme po sobě do zrcadla těžkými předměty,
a kde to začalo a kdy to začalo
a proč to začalo
a jestli to vůbec začalo,
a když to nezačalo, jak to, že to nezačalo,
a jestli nejsme vynalezeni
a jestli někoho nevynalezneme sami,
aby nám ksakru řekl něco o nás,
dosud se poznáváme, až jsme k nepoznání,
dosud se identifikujeme jen na zvláštních odděleních
a v tajných koutech své bytosti s pavučinami,
pod hesly skrytých kont,
pod smluvenými znameními Býků a Panen,
Skopců a mlčelivých Ryb,
s krouživou čepelí v cizí ledvině,
pohledem na maz vydloubaných bulv,
direktem do rekt rozžhavenou tyčí,
dranžírováním ňader u kořistných žen,
v kňučení zpráskaných psic,
pod víčky blízko sebe
a daleko od sebe v tom teploučkém,
v té tržné ráně matečného nitra,
na chvilku aspoň vytrženi z pout
do želez bezuzdnosti —
dosud nemůžeme nikoho obvinit krom sebe a Osudu,
(pane, ten má ale hřbet),
nelekáme se sebehroznějších skutků,
proč tedy slov, těch stínů zemřelých,
které se mají k nim tak velmi přibližně
a jenom ve snu straší nás,
vždyť Bůh Otec akorát řekl, pokud se pamatuju
— JSME TO V PĚKNÉ SRAČCE —
a už dříve svému Synovi
— NEVÍŠ, KAM LEZEŠ —
a bylo to na kříž
— INRI, INRI, INRI —
smál se ptáček posměváček
a pak, tedy Bůh Otec, chvilku počkal
a hodil za hlavu celou tu dějepravu,
nic se nestaraje, co bude řečí
o tunguzském meteoritu —
jak říkám, nemáme na koho co jít,
a tak jdeme po sobě,
poněvadž jsme asi špatně vypočteni,
znásobeni, vyděleni, umocněni,
odmocněni a znemocněni
— MATEMATIKOVÉ VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE —
mám už dost toho ironického pomrkávání pulsarů,
sám osobně si myslím,
že jsem z českého jambu a matky-naděje,
že zahynu, aniž se dovím, jak jsem vzešel,
normální smrtí na autonehodu,
už se na to připravuju
— Ó LIDSKÁ TOUHO ZAJÍT VLASTNÍ SILOU —
a belhám se dopředu o dvou berlích,
slepý k svým vášním, hluchý k svým nářkům,
netečný k vysokofrekvenčním zadkům
i plochodrážním břichům
a tupý k vodivým tůním, těm hyacintovým,
když jemně tře se kůže tam,
kde přechází v perleť, osázenou černými pesíky,
chtěl jsem o tom napsat původně sonet
o čtrnácti chodech
s lanýži, plži, spazmaty a vzdechy,
s masožravým květem úst, katedrální linií zad,
s nepřístojným vzezřením zešílevší krásy,
s dunami ňader, kam chodí zmírat vítr,
s nezbadatelným zrakem ztraceného štěstí,
s prsty, jež schytávají i poslední padající list,
s hořícími vlasy zapomenutých citů,
s řasami nad propastmi,
s tichostí pouští, jež sní o svém písku
a s čímsi, co si nechám čistě pro sebe,
ale zaplétám se do vlastní výpovědi
a rozlézám se ve vlastním slizu
a musím mluvit hrozně nahlas
a stereofonně s průvodem bicích
a na úplně prázdný sál,
abych pochytil svůj rytmus píďalky
— co tělo to krok a šup s truhličkou do hrobečku —
v té vražedné vřavě elektrických kytar
a zcela nepřehledného obecného snažení —
a ujasnit si aspoň počátek této básně
a poslední půlhodiny.

Je pátek 25. září 1970.
Jakýsi jistý bod.

A 16.47 hod.
Jakési východisko.

A zhasla mi lampa.

— — —

NO — A CO?
UŽ LEPŠÍ LIDÉ BYLI V KONCÍCH
A JÁ JSEM NA SAMÉM PRAHU!