Samovznícení

Ticho jako po chorálu o mši
spí o polednách v tůni.
A jak své boky ryby obrací
ke slunci, k té skvoucí monstranci,
rozezní se zlatě i stín olší…
A všechno u sebe je:
růže u růže v své vůni,
nebesa v své blankytnosti,
kamej matná u kameje,
třpytem vysílená z lesku,
žal v slze, slza na výsluní,
briliant hoře v suchém třesku,
poušť každým zrnkem písku v poušti,
blesk ve své sečné dráze blesku,
když mračnům hustým žilou pouští
a dech můj zprahlý v dechu tvém
v své horké nenasycenosti
být s dechem tvým v tom jediném
jak tento každý verš v své básni
a báseň v jediném zas gestu,
když ve mně zapomene se   a zasní
jak v lese strom, strom ve svém lese
a jenom les, les nepohne se,
na chvilku všemi stromy šťastný
v svém nevymytitelném stesku.