Metafora druhá

(Tichá panika)

Vladimíru Holanovi

Stačilo odvalit kámen,
tu zdánlivou kryptu —
a nebožkou zřel jsem smrt!
Neboť: hromadným pářením
šílenou sloužili mši hrobaříci
v ornátech rudočerných,
ohnivě nítila se tma
a neslyšná panika nejistého bytí
byla v tom celém hmyzím zlézání.

Co jiného je pak náš chvat
k písečným plážím,
k jakési poušti smluvené nahoty
— až na škrabošky ňader —
která se jimi dívají tím upřeněji
a s výzvou,
že zbořitelné jsou klenby dechu
pro jeden jediný, však předlouhý vzdech,
když luna hne mořem.

Vidíš-li zhrozen mračno ptactva —
zda zakrývá marně nestoudné nebe
anebo stahuje rubáš
z blankytu nevinnosti jeho?

A co znamená to shlukování hvězd,
zrovna za noci,
těch bójí boha bojícího se   vlastních svých hloubek
nebo i prázdnoty vlastní,
i třesoucího se v svitu, aby neutonul
či aby se nezřítil —
a s ním celý ten krám
Andromed a Lyr?

Možná to ví jen křehoučký ptáček
ve večerním křoví,
když zpívá, brka všech per svých
zaťatá v hrdle a pohroužená v krvi.
Snad to ví jinak i sníh
se svým milosrdenstvím zanechávaných stop,
i posledních,
ba zvlášť těch posledních chodců,
kteří se vznesli v svůj ostych
dotýkati se příliš…

Den klade se za dnem, ty minulé slábnou
a budoucí nejsou znát.
Kde je tedy ten pravý, lev dnů?
A nebyla to jen chvíle, o které nakonec ví   duše spíš vždycky ta druhá, než naše,
když obě se zoufale tisknou?

AIT FATE I HUNUM…

Na to vše myslím,
zatímco hrobaříci slov hromadným pářením
šílenou slouží mši v ornátech
z rumělky a černě,
ohnivě nítí se tma
a neslyšná panika nejistého bytí
je celé to hmyzí zlézání.

Nicoty slavnost!

Ale ano! I ona chce býti zjevená i zjevná
a vyjevuje se:
kdekdo vyje a sténá a syčí,
vřeští a kleje, naříká, pláče a skolí,
mrouká a skřečí —
jen vesmír tak nesmírně tichý si přede.

List snáší se s jakousi starostí,
unese-li ho vzduch.

A kámen, svědčící o svém pádu,
zarytě mlčí.

A všechno zamlouvá déšť,
dost namočený ve všech potopách,
ale stále a do nekonečna mumlající,
že koneckonců
se chtěl jenom potkat…