Jen tak sobě pro radost

Jak čistý, operační řez
lesem a vzduchem a duší —
je září.

Tam, kde stál strom,
sloup ticha znehybněl
a jenom duchové omylem do něj vráží —
slepí a hluší.

Sám zvyklý na stínání,
sedám si na pařez
a brouzdám se zrakem v mlází
nezobrazených dosud těl —
a spících v kořenech a tmáni.

Vlaštovky na jih odlétly
a od úst jde už pára.
I první list už v trávě tlí,
zatímco druhý čmárá
po nebi, že by létat chtěl
a ne jen věčně padat —
na zem vdoví.

A les,
ten starý orientálec,
jako by na smrt blízkou zapomněl,
obléká si zvláště smaragdový —
chalát.