Volným pádem

Jak vzácné, křehké nádoby
neseme k ústům svoje hlavy.
A upíjíme z temné šťávy
a sytíme se, hladoví,
dokud nám srdce nepřetéká
a slepé smysly nesplynou,
jak splývá s řekou jiná řeka
a žízeň s žízní — v jedinou.

Kam podějí se potom hlavy,
ty vzácné, křehké nádoby?
Co z těl nás na krev nahou svléká
a z krve na slast — tvou i mou —
dokud nás ticho nezaplaví,
to ticho tišší nad hroby,
u kterých nikdo nepokleká —
jen deště v prstech svých je mnou…?

Čeho se to má duše leká?
A čeho tvá — ty nade mnou?
Jaká nás podemílá řeka,
podemílá a opouští
už opuštěné vlastní krví
jak poušť svým pískem na poušti?
Jen naše samota tu strmí —
té druhé opuštěnosti!