Metafora pátá

(Snědený hlad)

Uhodila hodina džinu
a já ho zřím,
jak čímsi ostrým chce mne proniknout
a mluvit mými ústy:
Jen mlč a pij ten patok zásvětní
v své tajné sakristii,
když bůh si právě zdřim
a vesmír zdá se pustý,
jak bytosti tvé nyní každý kout.

(A já, já tedy piji.)

Jen rozhosti se v sobě,
v prostorách temných doupat
i v slujích vinutých
po oblostech té vzešlé z mandragory
a z kloubů kořenů svých vymknuté —
tam někde číhá opeřený had
— snad Jurungar —
a skulin slinných pln,
tím tichým sykotem si brousí
zub z cínů svítivých (však dutý),
zrak čirý na smaragd,
aby tě prohlédl, když se zvrácenou hlavou
sleduješ její závrať závratnou
i pád
až na dno zadunění —
té odhryznuté již
čelistí vlastní vyvrácenou z pantů
po samé hrdlo —
a vaz.

Tak požírá se hlad,
když není več už doufat.
Tak žízeň vypíjí se,
když přes okraj své číše
vrhá se do prázdna a čísi, čísi jiná
vypíjí ji číš —
zakázaného snění.

Tak touha úplná
jak vykasaná luna
až nad pas nezřený
do naha vysvléká i z ruměnce
nás stud —
a umírá, a zsiná.

A umírá, a zsiná
s poslední, v tvář boha vychlípenou čtvrtí —
ducha Chamajchuna.

Ty však jen mlč a pij,
pak uzříš
ve škvírách pórů svých
pátrajícího štíra,
moučného červa flanelové duše
v hebkosti kůže své,
pod kůží přičinlivý hmyz,
jak sosáčkem se vtírá
i za ni — za osud —
už všemu osudu vstříc těla rozzelého,
ach, rozzelého v nic.

A nic, to černé nic se nepožírá!
A ani bílá, triumfální kost!

Jen ještě tiše šelestící krysy
tu budí stíny
slov dávno zemřelých,
pokoutních, snubných, slov čepovaných z žump,
a spásají mé metafory rysí
(trávící ze sebe jen v čase),
tu od srdce, tu od hlavy,
ze které jazyk spálený jim visí
a na něm doutná uhašený líh.

Tak požírá se noc —
třetího pohlaví.

A nerozednívá se!