Dusno

A tenkrát se to stalo…

Tichounko
— jako by někdo foukal
do hebké srsti kuní —
chvěla se hladina vod.
(Tak víčko tvé se chví.)

Daleko někde cosi zaplakalo.
A blízko cosi
píplo na větvi.

Co dělá má láska,
že u srdce mně trne?
Kdo mdlobně mísí
dech svůj s jejím dechem,
když jenom mukou nepřítomnosti
jsem u ní
a vodní hladina se přece
tajnosnubně chví,
jako by někdo dýchal
do hebké srsti a do mrtvého peří
v místech, kde zaschla krev?

Co dělá má láska?
Nebo tu oponu sukně smuteční
už nikdo nerozhrne?

— — —

Strom každý teď náhle lesu pomníkem.
A žádný strom
na lístek ani jeden
najednou nedoslýchá.

Co dělá má láska,
že zpod přivřených dveří
plazí se nahý, velmi tmavý šepot
a venku první kapky kanou na větev?