Ženy na podzim

Už je podzim, auta se vracejí do měst
poseta spadlým listím
a na oněch místech jsou, jak známo,
nezranitelná —
proč neslétne aspoň jeden ten anděl
na naše srdce?

Už je podzim a začínáme ulpívat
na každé věci delším pohledem,
i do druhých očí klesáme hlouběji s otázkou,
jestli se udělají na hladině nějaká kola
po tomto kameni.

Už je podzim a tváře žen jsou vlahé
jeho neslyšitelným pláčem
a matné s vychládající vroucností léta —
tak pozvolna zachází stříbrný šperk v kůži,
jež nemá už nic z divého jelena.

Je říjen — šalebný čas troubení
na lásku a smrt…

A ústa žen, pořezaná ostřicemi polibků,
se teprve zajizvují šrámem
— a tedy skoupá na slova,
aby se znovu nerozkrvácela —
upíjejí z šepotu, který jim zaléhal sluch
s mámivými zvuky do sebe pohřížených večerů —
a nyní se vrací jako z mořské mušle.

Skleněné tabule výkladnic
jsou dosud vodní plání
a ženy, teskné a vláčné podzimní ženy,
vidí v nich svůj nedávný obraz,
který je nutí pohodit hříběcí hlavou,
ale teď už spíš má se jen pozdvihnout ruka
a uhladit kadeř po směru deště,
kterým je pád.

A doma pak, v prchavé melancholii,
některé šťastné zahlédnou na plážovém sandálu
dvě zrnka písku,
která je následovala až sem —
a otálejí s žehličkou
nad zmuchlaným letním šatem,
ve zraku ještě prchavější dálku,
dálku stromu, který najednou vidí i za sebe
tisícerýma očima listí,
odcházejícího kamsi spát…