Divoké víno

Když začne chřadnout bříza
před mým oknem
— jediné, nač mám se ještě dívat —
divoké víno na protější zídce
pozvolna růžoví
a chví se na omítce,
a zdá se na mě každým listem kývat.

A z prstů listů těch
krev potom denně kane
a víno divoké mně rudne před očima
jakoby na něco stále víc navztekané,
však proč, to nikdo ani já   se nikdy nedoví.

Pak přijdou deště…
A krev divokého vína
s dešťovou vodou začne trpně splývat
v pláč u zdi nářků, dokud hrobový
klid všechny smutné listy nezutíná.

Co ještě —
ptáte se — tam u té zdi?
Jakýsi ptáček, zřejmě zpozdilý,
v řidnoucím listí břízy začne zpívat.

Však o čem, nikdo ani já   se nikdy nedoví.