Pleonasmy

(Něco málo o pomeranči)

Věře

Když je život kolem drsný
a slyšet samé chraplavé proroky
o ukamenování potoka,
aby měl přes co zurčet,
o tom, že by se měl každý člověk přehnat
aspoň přes dvě války pro své lepší příští,
šrapnely zocelené tělo,
a pro svou ještě lepší příští,
páráním břich zušlechtěnou duši,
a pak o tom, že by se měl cítit,
jak se nikdy necítil,
i když se necítí, jak by se cítil vždycky
— pln touhy, ach, se švestkou v hrsti
po jablku na střeše —
tedy tehdy myslím na tebe
jako na pomeranč
a hloubím v duchu studně
na šťávu té chuti
(takové úplně, ale úplné pomerančové),
a když myslím na tebe
jako na pomeranč,
v duchu na něj sahám, je vyhřátý sluncem
zároveň se zelenou,
ale úplně ještěrkově zelenou ještěrkou,
a jako ona dává tušit cosi svěžícího
a čistého v čase,
ještěrka se kmitne, pomeranč pryští
(tak úplně, ale úplně pomerančově),
jenže se mu vůbec nechce od sebe
v jakémsi samoslastném okoušení
každého plátku jeho nejbližšími plátky
v dužinném šílenství
jazyka přitištěného k oběma patrům,
a když na něj sahám,
tedy na pomeranč už rozloupnutý
na živé maso,
jsi mi daleko bližší a stoupáš k mým smyslům
silou své vysilující vůně
(takové úplně, ale úplně pomerančové),
že dýchat znamená skoro zemřít
s pocitem zakázaného života
jako zakázaného ovoce, svůdného jako ty,
která jsi krásná jako pomeranč
(taková úplně,
ale úplně pomerančově krásná),
že si tě moje ústa mohou snadno,
tak snadno, ale úplně, načisto snadno
splést.