Ostych

Málem jsem se tě dotýkal
tam, kde se klene tvůj dech,
anebo spíš se jen snášel
s neslyšností maceškového květu
a lyšajů nočních
na sálavé teplo tvé kůže,
jež rozvíval jakýsi vnitřní tvůj plápol,
že i ticho se choulilo
zachumelené pelem —
a chápal jsem náhle vroucnost vod,
s jakou lnou k plsti mořských vyder,
a mech jsem chápal, podvečerní ševel
najednou oblých, smyslu zbavených slov,
i náměstí, celé zdůvěrnělé,
jak shlukuje se ze všech stran
blíž k ňadrům té za dne tak zatvrzelé sochy —
a žasl jsem, prozřev,
jak božsky a srázně si zkrátil dráhu i čas
paprsek světelných let
v souhvězdí hrudní tvé Lyry,
do jejichž strun i jako bych rukou sáh —
leč uťata byla; nebo je cizí, ne moje,
a mrtva
a nebo nejsoucí teprve tápe
po vlastním hmatu
jako tvůj každý prs
po obou mých očích…