Metafora šestá

(Linda)

(A TO JE JMÉNO DÍVKY TÉ,
ZAKLETÉ V TOPOLU BÍLÉM)

Tak opuštěná, v zákrutu
plynoucí řeky, plynoucího času
s nemluvnou lunou na obloze,
každým svým lístkem napjatá
jak tenký vlasec na prutu
a vyvzpínaná k nebi v touze
třeba i boha strhnout k sobě z jasu,
čeká tam na dny, které teprv přijdou,
čeká až z dálky zazní k ní:
„Má Lindo, Lindo má, ach, Lindo…“

Však nezachví se tenata, ta tenata
nočního ticha.
A bůh — spí.

Po celé délce své se chví
jen řeka, sestra plynoucího času,
a zdá se, parami že dýchá.
A Linda, má Linda, ach, Linda má,
už ve dnech, které teprv přijdou,
zabrána v samomluvu listí,
schoulena v jeho šepotu
i ztracena v svém mnohohlasu,
jen jako z dálky zaslechne
v trýznivém hmyzím bzukotu,
na celý ale boží sál
tu nejtesknější tesknotu
s tesknější ještě přísti:
„Má Lindo, Lindo má, ach, Lindo…,
jen bůh ví, jak je sám.“