Fantastický déšť

Vladimíru Justlovi

Prší tak, že v uších prší.
Prší tak, že v stromech šustí
hedvábíčko, které mužští
slyší v husté chůzi žen —
a ten déšť je neopustí.
Nikdy už je neopustí.
Svět je stále zatažen.
A zataženo je i v duši.

Teď i na vodu však prší;
i na hloubky; na vše — i vrš
a na ryby chycené v té vrši.

Prší tak, že koni mému,
mému grošákovi groše
stříbrem blyští se a zhoustly.
Smutno je mu samotnému.
I mně, když už ze strážního koše
déšť se valí na palubu
a potom i do mých houslí
stéká po smyčci a lubu.

Prší tak, že na déšť prší,
tak jako se vrší hory na návrší,
hoře na žal a pak na hoře
už jen zoufalství —
to, po kterém se mře.

A jak prší — tmí se, tmí.

Ještě že mně deštnou číší
připíjejí tulipány.
A též mračna deštěm píší,
že třeskly by si o mou číši
jako v Galilejské Káni.

Odevšad však chlad jen čiší
z toho deště bez ustání;
z toho promoklého deště
na co může pršet ještě? —
už i déšť, sám déšť se ptá,
když noc deštivá se sklání,
ta noc ani za potopy —
nikdy nedopršená…