Variace pro hornu a trubku

(Památce přátel Rudolfa Kitlera a Aloise Špačka)

A na co je to lov,
či na koho,
když z horny teskno zní
a trubky zlatý prach —
to teskno, pro které
už dávno není slov,
tak jako není slov
pro žádné loučení —
a zůstává jen jho,
ach, místa prázdného,
jež zaplní jen žal
a trubky zlatý prach?

A na co je to lov,
či na koho,
když zazní lesní roh?
Snad na tvůj dech a cosi
v tom dechu chvějivém.
Možná, že je to strach
před nocí, dcerou noci,
jež hledá matku svou
a otce oné noci,
jíž bloudí — bezesnou —
a v lůně sladké jho,
zve ji svým životem,
pro který není slov,
tak jako není slov
pro teskno v srdci tvém
a trubky zlatý prach.

A na co pak je lov,
či na koho,
když lesní rohy zní
a trubky zlatý prach
se snáší nad rakví?
Možná, že ví to krev,
když k srdci hrne se —
a nátisk na svatbách.
Možná, že ví to krev,
když z těla uniká
a poslední tvůj dech
i ticho na pohřbech,
o kterém ví jen bůh,
jenž neví o ničem
a lhostejno mu vše,
i kdo — a odkud kam —
i trubky zlatý prach.

A na co je to lov,
či na koho?
A na co je ta krev?
A na co je ten strach,
když všichni bojí se,
když všechno bojí se —
i tónu lesní roh,
i trubky zlatý prach,
když bojí se i strach,
pro který není slov,
tak jako není slov
pro bojící se strach,
že rozpadne se v prach,
té trubky zlatý prach,
ztracený v prostorách,
než pocítí své jho,
jho vydechnuvšího
a v jeho bledosti
teď náhle nahý nach…