Metafora třetí

(Křik)

Jsou bytosti tak útlé,
že mohou žít
jen v paprsku odraženém slzou
a ze slzy — lůžka svého.
S nimi pak procitají
i milosti útlé
jako je soucit a lítost a žel
duší už opuštěných vším,
krom toho želu
duší už opuštěných vším…

Jsou bytosti tak tiché,
měsíční nocí plující labutě,
ach, tiché tak,
že ani vráskou nerozbolestní
hladinu tůně.
A rákos je jim tam hrdlem,
tolikrát zalknutým,
kolika kolínky zlomil se v němé své prosbě,
aby si nesteskly
a on se nemusel svléknout
v úzkostný hlas.

Jsou bytosti tak nejsoucí,
že nehoustnou v šeru
jak na květinu vůně,
na vlka hlad,
na pramen žízeň
a na lásku usápaná touha
zemříti pro samo bytí,
sotvaže v krvi se zhlédlo,
krátké jak dech a štěstí
zešílevšího Boha.

Ale já se dovolávám ústy
svého jablka
v tvém nabíhajícím ňadru —
ale já se dovolávám hrdlem
svého nenalezeného slova
v křiku tvých vzepřených nohou —
ale já se dovolávám celý
svého rozpuštění
v tvém horkém vnitřku,
svého hlasu v tvém stenu,
kterým se dovoláváš nebes,
jak ona zas nás,
sama v své tmě
a rozptýlená v svém třpytu.

Ale já se dovolávám —
tak útlý,
tak tichý,
tak nejsoucí…,
což málokdo ví, a i já sotva
v tom příliš hlasitém světě
stále rozbíjených transfuzních lahví —
a suchých facek.