Noční květiny

(Památce přítele Jaroslava Beneše,
zvaného Mauglí)

Po celý život
srdce naše bloudí.
Po celý život
cosi po nás sahá;
chladného cosi,
co necháváme raděj
rychle přejít varem…

A cosi uvnitř, samotinké, slepé
jak vyražené oko
chce aspoň truchlit v páru
v tom světě jako pouště starém.

Po celý život
kolísá v nás váha
kohosi jiného
na jedné, vratké noze.
A je to pořád,
jako by chtěl vzlétnout
z potápějící se lodi.
A je to pořád
jako strašný balanc
na vlastní, tenké stopě krve —
a pořád o vlas pouze.

Po celý život
slyšet tikot hodin.
Po celý život
tep nás utikává.
A náhle nevíme,
kde srdce je — kde hlava.
A věčně nevíme,
zda duše tělo —
anebo tělo duši pochovává.

A taky proč a nač?

Odpusť, já pláči.
Vím, že se to nemá,
když téměř spotřebovány
jsou slzy naše.
Ale jsou květiny noční,
nezřené, chvějící se —
a schytávající pláč.

A žije! Ještě žije —
kdo pláče.