Útok zubrů

Z lesíka pod horským pásmem vyšlo několik velikých zvířat. Podle vysoké a mohutné přední části těla bylo i z dálky snadné uhodnout, že to jsou zubři, bizoni.

Napřed vystoupil silný býk, za ním tři krávy a tele. Býk se zastavil u osamělé borovice a podrbal se o ni. Pak v přebytku síly nasadil rohy u země, mocně trhl hlavou a rozčísl kůru stromu od kořenů nahoru, takže z kmene rázem visely dlouhé cáry kůry. Býk sklonil hlavu ještě jednou, aby svůj výkon opakoval, ale stanul s ohonem nataženým. Jeho tmavé oči několikrát zamžikaly…

Vítr k němu donesl dětské výkřiky.

Zubr zvolna zvedl hlavu a vypjal se v celé své strašné síle a mo­hu­t­­nosti.

Mezi stromy v lesíku přeběhly honící se děti.

Zubří býk zadupal, aby své stádo upozornil.

Krávy se právě začaly pást, ale na vůdcovo znamení toho nechaly a byly připraveny poslechnout jeho povel.

Nějaký hoch, popíchán trním, nedaleko odtud zakvikl a několik dětí si prorazilo cestičku hustým mlázím. Harašení větví a praskot polámaných ratolestí zubry poplašily.

Býk šlehl ohonem, poskokem se obrátil a rozběhl se do travnaté nížiny. Drobnými skoky pádil napřed po svahu, o stádo se nestaraje. Dobře věděl, že všichni běží za ním; je slyšet dupot. Telátko se opozdilo, ale zubří kráva je neopouští; zůstává s ním pozadu, aby je ochraňovala.

Děti již zpozorovaly prchající zubry a vyběhly z lesního porostu na volný svah. Zapomněly na honičku a s velikým zájmem hleděly za vyplašeným stádem.

Po chvilce ztichlého překvapení rozhlaholily se dětské hlasy novým křikem a všecky děti, jásajíce nad nenadálým dobrodružstvím, hnaly se za ubíhajícími zvířaty dolů k Dyji, jako by je chtěly chytit.

Kopčem s Veverčákem viděli tuto honbu od řeky. Nejprve vzpláli radostným překvapením, ale když děti hnaly zubry rovnou k řece, nespokojeně zakňučeli, mrzutě přeskakovali z nohy na nohu a rukama se plácali do stehen.

Zubří stádo – jak vítaná kořist pro loveckou tlupu! Ale ti haranti všecko zkazí: ženou se za stádem a nenechají je, aby se někde zastavilo, kde by je lovci z tábora mohli obklíčit. Takto přece zubři za chvíli doběhnou k řece, přeplují ji a ztratí se na druhém břehu. Tlupa přijde o kořist, jakou již dlouho neměla.

Zle by se vedlo dětem, kdyby je Kopčem s Veverčákem měli nablízku. Vlasy by jim vytrhali a hřbety pobili za tak nerozumné počínání. Kdyby ti kluci aspoň upozornili lovce v táboře – ale to je nenapadne, hlupáky! To jsou pak mladí lovci! Slepí krtci to jsou. Stádo zubrů běží okolo ležení a lovci tam sedí u ohniště, oškrabují zaschlé kosti a nic nevědí…

Kopčem přebrodil malou louži a na vyvýšenince, porostlé nízkými vrbičkami a břízkami, zaclonil si rukama oči. Potěšen kýval na svého druha.

Děti nevydržely dlouho běžet a zůstaly daleko pozadu.

Zubři už doběhli dosti blízko k oběma hochům a šli jen volným krokem.

Kopčem si ukroutil z travin povříslo a ovázal si je kolem hlavy. Za povříslo si nastrkal dlouhé rákosí, takže měl na hlavě velikou korunu. Veverčák bez rozmýšlení učinil totéž. A již oba hoši postupují proti zubrům.

Napolo skloněni jdou vzrostlou lučinou a chvílemi se vypínají z trávy a hlavami potřásají.

Už vzbudili pozornost zubřího býka.

Stádo se zastavilo a zvědavě pohlíží na podivně přistrojené hochy.

Hoši zachovávali mírnost v pohybech, skláněli hlavy do trávy a zase je pomalu vystrkovali. Pak zůstali klidně stát.

Zubři je pozorovali dlouhou chvíli bez pohnutí. Vítr vál stranou od hochů, takže zubři nevětřili lidský pach a uklidnili se. Krávy se přitlačily k sobě a třely se; mačkají si tak obtížné komáry, hustě usazené po obou stranách břicha. Tele si bezstarostně pochutnává na jetýlku, na šťovíku a pampeliškách. Vůdce stáda sklonil hlavu, utrhl celý kapradinový trs, ale nesežral jej. S visícími kapradinami v hubě zvedl hlavu. Něco zvětřil.

Kopčem i Veverčák rozčilením tichounce kničí. Vidí, jak z ležení přibíhají lovci s oštěpy a sekyrami.

Tedy přece se v táboře dověděli o zubřím stádu! Teď jen aby zubři neprchli za vodu!

Vůdčí býk se však stává nepokojným. Dá se asi v nejbližším okamžiku na další útěk.

Pozor! Zubři nesmějí k řece. Ale lovci jsou ještě dosti daleko. Kdo zastoupí stádu cestu?

Vůdčí býk zvětřil nebezpečí; rozběhl se a ostatní zubři za ním. A rovnou k Dyji.

Kopčem a Veverčák vyskočili a postavili se srdnatě stádu do cesty. Skáčou v trávě, mávají větvemi a křičí z plna hrdla.

Zubří býk však nedbá ničeho. Řítí se vpřed. Jen taktak že hoši, přemoženi strachem, uskočili do vrbových křovin.

Zavál vítr. Býk byl již jen několik skoků od hochů, ale ucítil jemný lidský pach, zafrkl, vyplivl chumáč kapradiny a změnil směr. Zahnul stranou od řeky. Krávy s teletem se rozběhly slepě za ním.

Hoši vyskočili z úkrytů a radostně se ušklebují. Zubři už zůstanou na tomto břehu Dyje! Oba mladí lovci poskakují bujně podle stáda, a dokonce se odvážili odehnat tele od krávy. Kopčem se při tom neopatrně přiblížil k zubřici a ta se po něm hned rozehnala s hlavou u země, aby ho nabrala na rohy. Hoch sebou švihl na zem a vtiskl se do měkké půdy tak rychle, že okamžitě zmizel hněvivému zraku mohutného zvířete. Zubřice přejela hubou hřbet svého telátka a odklusala s ním za býkem.

Pavlovské vrchy jsou strmé a nad ležením věstonické tlupy příkře vystupují, avšak zde u Dyje končí již jen mírnými, táhlými vlnami a rozlehlou nížinou. Z jednoho mělkého úžlabu se vyhrnulo proti zubrům několik lovců. Vůdčí býk se na okamžik zastavil, ale neměl chuť k zápasu, který by byl jistě strašný pro obě strany. Bez váhání skočil do vody, která se tu táhla z Dyje jako slepé rameno. Krávy prorazily olšovým mlázím a vrhly se za býkem. Zubří máma drcla hlavou unavené tele, a to hned šplouchalo v nehluboké tůni.

Zubři však nemohli plavat; bylo tu málo vody. Bořili se do bahna a postupovali namáhavě, vytahujíce ztěžka nohy svírané bezedným kalem.

Kopčem byl tak rozvášněný, že ani neuvážil nebezpečí zrádného bahniska. Hrnul se do vody za stádem. Marně na něj Veverčák křičel, aby se vrátil, Kopčem neslyšel. A i kdyby byl slyšel, v té chvíli by nebyl dbal žádných rad a výstrah.

Vody v tůni je z kraje sotva po kolena, ale bahno se mu pod nohama rozvírá a stahuje ho dolů, že je hned až po pás ve vodě. Jen s velkou námahou vytáhl nohy z lepivého bahna a dostal se poněkud schůdnějším místem až do samé blízkosti vůdčího býka. Popadl zmítajícího se obra a vší silou počal tahat zubra z bažiny.

Přibíhající lovci se bláhovému počínání hocha smáli, až se za břicho popadali.

Věru, zubři se nemohou dostat kupředu. Uvázli v bahnité tůni, a čím více se hrabou ven, tím více zapadají. Někdy mohou postoupit o dva tři kroky, ale vzápětí se močál pod těžkým zvířetem otevře a zubr se znovu ocitá v bahně až po břicho.

Lovci za velikého křiku a hádek lámou větve stromů, rvou křoviny a házejí je na bažinu, aby lépe nesla. Těší se již na velikou kořist. Už se dostali k jedné krávě a bodají ji opálenými oštěpy.

Druhá kráva docela v bahně zmizela, třetí se dostala na hlubší vodu a funíc plave na druhý břeh.

Kopčem pořád jako bez rozumu drží zubra za ocas a klackem bije do hřbetu ohromného zvířete. Zubr sebou vztekle hází – běda hochovi, kdyby ho kopající zubr zasáhl nohou!

Veverčák, všecek rozpálený, pobízí z břehu voláním a posunky opozdilé lovce i několik žen ke spěchu. Je třeba všech rukou na pomoc. Jedné udýchané ženě ukazuje na bojujícího Kopčema. Je to její syn.

Žena úzkostlivě vykřikla a hned pronikavým hlasem volá hocha k sobě na břeh.

Kopčem se však jen ledabyle ohlédl a ani neodpověděl. Jak může teď někdo – i kdyby to byla matka – na něm žádat, aby upustil od skvělého zápasu před očima celé tlupy! Inu, žádná žena nerozumí lovecké vášni. Kopčem matčino volání schválně přeslechne; neučiní si přece hanbu, aby se vzdal boje, v kterém se může přede všemi vyznamenat.

Zubr už leží v bahně víc než napolo ponořen. Těžce oddychuje. Každým dechnutím vtáhne do sebe množství komárů, takže se v jejich mračnu objeví prázdné kolo. Hned je zas vykašlává, ale to jen zvyšuje jeho zuřivost. Vykuluje oči a bezmocně snáší chuchvalce komárů, které se mu kolem nich zavěsily.

Matka vidouc, že syn nedbá jejího varování, vskočila do bažiny a dostala se až k hochovi. Právě když se soptící zubr zvedl a obrátil huňatou hlavu na hocha, aby ho rohem odhodil, uchopila Kopčema za ruku a odtáhla ho. Sama se však přitom zabořila do řídkého bahna.

Vtom lovci bodli zubra oštěpem a vzpínající se býk převalil se na nešťastnou Kopčemovu matku. Zamáčkl ji pod sebe do bahna.

Niana obětovala život za syna.

Divoce buší lovci kamennými sekyrami do velikého zvířete. Chtějí vytáhnout ubohou ženu, ale nemohou odvalit těžkého zubra, který sebou pořád ještě prudce zmítá a nebezpečně je ohrožuje. Krev smíšená s blátem označuje četné hluboké rány na těle slábnoucího velikána.

Na břehu obstoupily ženy a děti zubří tele a škádlí je a trápí. Ani si nepovšimly, že ubohá Niana zmizela v bažině pod zubrem.

Jen dvě starší ženy, držící v rukou zásobní oštěpy pro lovce, stojí opodál a se smutným výrazem v obličeji tiše pohlížejí na zápas lovců s obrovským zubrem. Myslí na ubohou Nianu, která tak náhle skončila život. Nebědují – v boji se pro padlé nepláče.

Smrt Kopčemovy matky příliš na tlupu nezapůsobila. V loveckém životě jinak už není. Nikdo neví zrána, bude-li večer ještě živ. Ve stálém zápasu o potravu zvítězí někdy člověk, jindy zase zvíře – a tak tomu bylo a bude.

Ale Njan, muž a pán Niany, je přece jen zaražen a jeho pokňourávání nosem a silné mrkání očima svědčí, že je pohnut a rozrušen. Ztratil ženu, statnou a spolehlivou služebnici, kterou si kdysi vyměnil za překrásnou medvědí kožešinu. Těžko si teď opatří novou. Čekají ho zlé starosti. Kdo bude na loveckých cestách nosit jeho stan? Kdo bude žvýkat jeho kožešiny, aby změkly?

Lovci už táhnou zatím ubitou zubří krávu k břehu. Boří se hluboko a musejí se hodně namáhat, aby neuvázli v bahně.

Kopčema opustila lovecká vášeň. Nehybně zírá na leknínový květ, potřísněný krví. Čeká, že lovci odvalí zubra a že jeho matka zase vstane. Ale jeden lovec odstrčil Kopčema, aby nepřekážel.

Kopčem ještě chvíli stál ve vodě, maje palec levé ruky v ústech stisknutý zuby. Pak se sklopenýma očima odlezl na kraj bažiny a usedl k olšovému keři.

Vítězné pokřiky lovců ohlásily konec zápasu se zubřím býkem. Unavení lovci vylezli z bažiny a poručili ženám, aby oba zubry vytáhly. Sami si lehli do trávy. Teď teprve pronesli několik slov o nenadálém zahynutí Niany, dobré družky statečného lovce Njana.

Ženy ihned sestoupily do močálu. Skoro všechny jsou znatelně křivonohé od stálého sedění se zkříženýma nohama. Chopily prvého zubra za nohy, za rohy, za hřívu i za ocas a s napětím všech sil táhnou jej vodou na břeh.

Je tolik křiku, rámusu, pobízení i upozorňování, že se to daleko rozléhá. Voda stříká, jak se ženy v bažině potácejí, a výkřiky žen, které nemohou vybřednout, přerušuje hlasitý smích mužů, rozveselených hojnou kořistí.

Blátem umazané ženy postrčily zabitého zubra na břeh, ale na svahu ho neudržely. Těžké tělo se svezlo nazpět do vody a ženy tlačící zdola mu sotva stačily uhnout. Voda vysoko vyšplíchla a muži se znovu rozesmáli. Viděli už, že to bez nich nepůjde. Byli tím polichoceni a pomalu vstali. S pohrdlivými úšklebky pohlédli na lopotící se ženy a chopili se zubra sami.

Nebylo snadné vyvalit ho na břeh. Napjaté svaly, vypoulené oči a zaťaté zuby mužů svědčily o veliké námaze. Mručivé skřeky jim unikaly z úst. Až konečně byl zubr přece nahoře. S uspokojením omakávali lovci velikého býka, ale neomeškávali se dlouho. Vrátili se do vody pro zubří krávu, ještě napolo v bažině ponořenou, a také tu dostali na sucho.

Pak zběžně prohledávali bahnisko, kde zahynula Niana. Bylo marné hledat její tělo. Už jí přece není pomoci. Věstonická tlupa ulovila zubry a zaplatila kořist životem Niany. Tím je to vyrovnáno a výsledek je pro tlupu uspokojivý.

Na břehu již začaly hody. Oba rozpáraní zubři dali veliké množství vnitřností, ještě teplých. Ačkoli hoši zatím již přinesli z ležení oheň a rozdělali jej zde, přece lovci nedočkavě trhají játra, žaludek i jiné vnitřnosti a jedí je syrové.

Děti a ženy čekají, až se mužové nasytí. Však se dnes budou mít všichni dobře! Najedí se, div jim břicha neprasknou.

Muži dali ženám staženou kůži a ty ji hned, rozprostřenou na trávníku, počaly oškrabovat ostrými kaménky, mlsajíce přitom oškrabky. Druhou kůži si vzaly na starost starší děti.

Za křovím zaskučely lišky, přivábené silným zápachem krve, masa a vnitřností. Veverčák po nich hodil kamenem, a když ještě neutekly, popadl klacek a honil je daleko, daleko… Lovci se mu smáli, jak drzé lišky na jedné straně odehnané, na druhé straně tím blíže přilézají a číhají, kde by popadly něco z tučné hostiny. Veverčák tedy nechal marné námahy a jen lišku kopl, když mu vlezla pod nohy.

Jedna liška rafla zkrvácený oštěp, který ležel stranou, a utíkala s ním. Dvě jiné hned běžely za ní a tahaly se s ní o oštěp jako o nějakou lahůdku.

Zakrátko se sběhlo tolik lišek, co jich jen v dírách Pavlovských kopců bylo.

Každý lovec drží v jedné ruce svůj kus masa, v druhé klacek na dotěrné lišky.

V ohništi se vrší již kupa žhavého popela a lovci mohou pohodlně opékat vyříznuté kusy masa, napíchané na prutech. Všichni mužové jsou hrozně pomazáni krví. Nemyli se. Vždyť se stejně nikdy nemyjí – naopak, zakládají si na své krvavosti a pyšní se jí. Mnohý si ještě schválně rozmazává krev po těle a má radost, když má celý obličej rudý. Šklebí se na sebe a cení zuby, že to vypadá až strašlivě. Jim se to však tuze líbí. Podle jejich mínění – čím víc kdo má na sobě krve, tím větším a statečnějším je lovcem.

Kopčem však ještě sedí pod keřem a dívá se na vodu jako bez ducha. Pochutnává si na opečeném zubřím ocasu; okousal jej a teď ho s hlasitým mlaskáním vysává. Rukou se pořád poškrabuje na lýtku, ale ani neví o tom, že ho štípou komáři. Něco zachrastilo – Kopčem zbystřil sluch. Na druhé straně keře se protáhl pod větvemi hladový vlk.

Kopčem sebou překvapením trhl a vlk se schoval. Hoch nekřičel o pomoc – není přece malé dítě! –, nýbrž zticha vstal a ohlížel se po nějaké zbrani. Opodál uviděl několik oštěpů, zapíchnutých do země. Vzal si jeden a chtěl se vrátit ke svému keři, aby pátral po vlku.

Huňáč, starý, ale doposud čilý lovec, hodil Kopčemovi pěknou neokousanou kost. Hoch ji obratně chytil levou rukou a šel za vlkem. Několikrát si ukousl napolo upečeného masa a s oštěpem v pravici prohlíží vysokou trávu za olšovým keřem. Vlka neviděl. Jde dále po břehu… Najednou šust a kmit…! Vlk se mihl v trávě a vytrhl Kopčemovi kost z ruky.

Nežli se hoch vzpamatoval, zmizel drzý vlk mezi křovinami. Kopčem za ním rozhořčeně hrozí oštěpem.

Ani teď se nesmí lovcům pochlubit, co mu vlk provedl. Smáli by se mu.

Ostatně – nevídáno o kost! Vždyť vlastně ani necítí hlad…

Myslí na matku. Zubři ji tlupě vzali. Život za život.

Kopčem usedá na skalisko vyčnívající ze země a hledí na nešťastnou tůň. Nešťastnou? Vždyť dala tlupě vítanou kořist…! Jeho matka však zahynula. Jak se o něho odmalička starala! U ní vždycky našel útočiště…

„Mámo, mámo!“ kňučivě zaznívá z hochových úst. Kopčem se neutěšeně rozvzlykává. Hrubého, skoro necitelného hocha přemáhá láska k matce – první probuzený společenský cit pravěkého člověka.