Vyhaslé ohniště

V táboře se dělili o pečeni. Hlučný křik se rozléhal až k lesu.

Hlídající Onaš pohlédl po chvíli k zajatci. Ale co to? Šálí ho zrak…? Vyskočil s vytřeštěnýma očima a několika skoky byl na místě, kde ležel prve zajatý Had. Ale už tu neleží…

Onaš vykřikl hrozným skřekem na poplach.

Lovci v táboře vyskočili od ohně a popadli sekyry a oštěpy. Jistě nějaká šelma napadla tlupu!

Onaš znovu vykřikl, a to se už všichni lovci sběhli k němu. Ukazoval na uválenou trávu a koktal, že zajatec je pryč.

Nelze pochopit, jak spoutaný muž mohl utéci. Ale na přemýšlení bude času dost. Teď nutno jednat. Mamutík uchopil nešťastného hlídače a srazil ho k zemi. Nezdržoval se s ním, nýbrž dal povel k pronásledování:

„Za ním! Chyťte ho!“ –

Všichni se rozběhli k nedalekému lesíku. Uprchlík tam jistě zamířil.

Lovci prohlížejí stopy a běží po nich. Náčelník napřed. Jeho bystrý hled brzy zjistil, že se tu splétá dvojí stopa – lehká a těžká! Přibíhá Huňáč, stopař na slovo vzatý.

Sotva prohlédl stopy, volá: „Muž – žena!“

Sklání se k zemi, očichá stopu, hledí při zemi po ní směrem k lesu a vyslovuje poznatek:

„Žena z našeho tábora…!“

Všichni jsou překvapeni a zběžně prohlížejí shromážděný houf, která žena z tlupy schází. Ale náčelník je nenechává stát, nýbrž pobízí všecky kupředu.

Rychlonozí lovci už zapomněli na přerušené hody a úprkem běží za Huňáčem, který střelhbitě čte stopu a mizí s několika nejpřednějšími v lese. Ostatní členové tlupy pospíchají také, co mohou, aby čestně přispěli ke zdaru honu. Však bude cizí lovec opět chycen! I žena, která utekla s ním! Oba budou zabiti…

V táboře nezůstal nikdo. I děti se běží podívat na zajímavý hon, s nimi ženy s dětmi v náručí nebo na zádech…

Veverčák popadl u pelechu ležící sobí kožešinu a přikryl jí svou husu. Nebyla s tím spokojena a hrabala se ven. Hoch ji znovu přikryl, a když vystrčila hlavu, schoval ji rychle opět pod kožešinu. Husa ztichla a Veverčák upaloval za Kopčemem. Má ho co honit.

Všichni chtějí vidět, jak budou chytat pomalovaného lovce. Oheň dohořívá, nikdo nepřikládá…

Hyena přiběhla až do ležení a popadla odložený kus masa.

Od potoka se k ležení rozlévá přetékající voda.

Hromádka sobí kožešiny se začala pohybovat. Husa vystrčila zobák a zaštěbetala. Zakejhala a vylezla ven. Procházela se okolo a ukusovala si travičky…

Oba uprchlíci, Had a Lasička, běží a běží. Vědí, že za nimi je krutá smrt. Proto necítí trní a hloží, necítí únavu, nedbají, že jim srdce buší, až bolí. Prudce dýchají, jsou rozpáleni jako v horečce, ale běží znovu a bez ustání.

Vyšplhali se po nějaké skalnaté stráni, seběhli dolů – a před nimi se vine řeka.

Upocený Had se otřel kožešinou, přičemž setřel z obličeje i ozdobné malování. Ukázal do vody a sám prvý skáče do proudu Sázavy. Lasička bez rozmýšlení za ním. Přeběhli nehlubokou řeku, a když už mohli vystoupit na protější břeh, pokynul Had družce, aby zamířila za ním vodou dále po proudu. Bezpochyby tím chtěl pronásledovatelům ztížit nalezení stopy.

Ohlížel se neustále, zdali snad stíhatelé už nedoběhli k řece, ale nebylo je doposud vidět, křik však doléhal z lesa k sluchu prcha­jících. Stíhači se dorozumívali loveckými pokřiky a dostihli již skalnaté stráně před řekou.

Had strčil Lasičku, aby ji na sebe upozornil, a vyskočil na břeh. Dívka za ním. Kryti pobřežním porostem ubíhali dále k nejbližšímu lesíku. Slunce se již skrývalo za vrchy a zlatilo ještě západní oblohu.

Uřícení stíhatelé seběhli k řece.

Huňáč ukazoval: „Tady skočili do vody!“

„Za nimi!“ volal Mamutík a již lovci, kteří sem zatím doběhli, naskákali do řeky. Když pak přešli až na druhou stranu, zadržel je Huňáč výstrahou, že by mohli zničit stopy uprchlíků. Nutno vy­pátrat, kde vystoupili z řeky na břeh.

Hledali, ale stopy na břehu nenašli…

„Šeří se! Není už vidět!“ řekl mrzutě Huňáč a pokrčil rameny. Jeho zjizvená tvář se přitom šklebila.

Přibíhali opozdilci a některé rychlonohé dívky.

„Voda vzala stopy,“ vysvětlil jim Mamutík, proč se honba zastavila.

„To Lasička utekla!“ volaly ženy a opovržlivě dodaly: „Zmije!“

„Lasička?“ divil se náčelník a třepotal rukama.

„Pomalovaný ji obloudil…“

Vzrůstající soumrak zamezil dalšímu stíhání uprchlíků.

Mamutíkova tlupa se vracela unavena do ležení.

Bělavé páry se vznášely nad dolinou, ptáci prozpěvovali své večerní písně a netopýři poletovali kolem stromových skupin zcela neslyšně.

Suché větvičky popraskávaly pod nohama chodců. Huňáč vpředu bezděčně ukazoval zpáteční cestu.

V půli cesty k táboru dohonili skupinu žen a drobných dětí, které se prve již obrátily nazpět z marného honu. Po chvíli zase dohonili unavenou Skřehuli, nesoucí na zádech děcko, přivázané kožešinou; druhé děcko táhla za ruku, nic nedbajíc, že pořád vrní. Jistěže je bolely nožičky.

Když Huňáč vyvedl tlupu z lesa na planinu – šel tak bezpečně, jako by to bylo za dne –, divili se všichni, že není vidět v ležení plápolat oheň.

Stalo se něco? Kdo nechal oheň uhasnout? Nešťastník!

Či snad nepřítel se zatím zmocnil tábora a oheň uhasil?

Všichni v tlupě se hrozně polekali.

Mamutík a nejstatečnější lovci se blížili opatrně k tábořišti. Pokud šero dovolovalo rozhled, nebyl tu nikdo. Avšak někdo přece tam skrčen pobíhá… Ano, v táboře je nepřítel! Kupředu! Na něj!

Mamutík vyrazil bojový výkřik a mávaje sekyrou první utíkal do ležení. S ním zároveň stateční lovci.

Však – co to?

Před nimi se míhají jen vlci. Každý má kus masa v hubě a prchají do houštin. Dva opozdilí vlci se tahají o celého soba. Utekli, teprve když Mamutík po nich vztekle hodil toporem. Jednoho lupiče asi trefil, protože zakňučel.

Pak bylo v táboře ticho. Vlci se rozutekli.

Ale co je s ohništěm? Vyhaslo? –

Mamutík přikročil k ohništi a rozhrábl je sekyrou. V popelu zasyčelo a vyvalily se kotouče bílé páry.

Ohně není!

Voda se nějak dostala do ležení a zalila jim ohniště. Je tu všude mokro… Jak je to možné? Vždyť nepršelo!

Ženy si vzpomněly, že děti zahradily potůček hrází – ano, a voda potom přetekla… Mamutík řval jako raněný hřebec, vyskakoval a sekyrou švihal jako šílenec.

Ženy i děti se třásly obavou před krutým trestem. Běda tomu, koho zasáhne hněv rozlíceného náčelníka!

Žabka s Kukačkou se jaly rozhrabávat ohniště a pokoušely se nalézt žhavý uhlík! Ani když foukaly do popela, nic nezasvítilo.

Oheň je ztracen… Oheň, který tak dlouho v tlupě přechovávali! Oheň, který jim dával teplo v kruté zimní době, oheň, který jim opékal maso… Běda, běda, běda!

„Kde je Sova?“ křičí náčelník.

Z pozadí žen vylézá zničený mladík ohnivák. On je především vinen ztrátou ohně. Neměl opouštět ležení!

Kulhavý mladík svěsil hlavu, a vědom si své viny, čekal na smrtící ránu.

Děti začaly plakat. Huňáč předstoupil před náčelníka.

„Zadrž, Mamutíku! Víme, že hněv tebe právem rozlítil. Zabít Sovu, zbavit tlupu nadějného lovce a oheň nezískat. Počkat ještě s trestem! Já se hlásím, půjdu hledat nový oheň a přinesu jej, jako že mě medvěd chtěl roztrhat. Hle, tu máme ještě dosti potravy na tři dny, nuže – počkejte tu na mne, než se vrátím!“

Nezvykle dlouhá Huňáčova řeč, provázená výkřiky a nečlánkovitými zvuky, učinila velký dojem na celou tlupu. Poněvadž všecko, co chtěl vyslovit, vykládal zároveň živými posunky, všichni mu porozuměli a pochvalným mručením schvalovali jeho podnět.

Mamutík přelétl očima všecku shromážděnou tlupu a všiml si, že se Kopčem a Veverčák postavili za nešťastného mladíka. Hlavou mu prolétla myšlenka na hroznou propast a na strašného lva…

Přísný pohled Mamutíkových očí najednou změkl a náčelník rozhodl již vlídnějším hlasem:

„Dobře, jdi, Huňáči, a přines nový oheň! Tři slunce budeme čekat…“

Přitom učinil paží třikrát oblouk, naznačuje tak tři sluneční dráhy po obloze. Když domluvil, zařičel na znamení, že věc je hotova.

„Já půjdu s tebou, Huňáči! Sova kulhá, nemůže,“ pravil mladý Zajíc, který se již nejednou při lovu vyznamenal odvahou.

„I já půjdu,“ hlásil se Kopčem a postoupil před náčelníka.

Starý Huňáč hocha pochválil, ale odmítl ho vzít s sebou na nebezpečnou cestu.

Ženy snesly zásoby masa, které tu vlci ještě nechali – byl to skoro celý jeden sob a daly vybrat oběma odcházejícím lovcům.

Huňáč vzal kus, Zajíc vzal kus a vydali se na cestu.

Hvězdy již svítily a měsíc již vylézal nad obzor.

Tlupa volala za odcházejícími muži lovecký pozdrav. Oba odpověděli až od lesa bojovným znamením tlupy.

A bylo ticho v táboře. Zesmutněli.

„Je tu mokro!“ stěžovali si lovci, a náčelník pokynem ukázal na blízkou výšinu, kam se tábor ihned přestěhuje.

Děti zalezly do křovin, k nim přilehly ženy a okolo se rozložili muži se zbraněmi po boku. Každý potmě žvýkal syrové maso.

Veverčák nešel spát s ostatními dětmi; pořád něco hledal.

Najednou se tichým večerem ozvalo: „Hu-sá, hu-sá!“ hlasem nemajícím daleko k pláči.

Za chvíli zase: „Hu-sá!“

„Budeš zticha, kluku! Na tvé huse si už dávno pochutnává liška!“ volali muži.

Hoch pofňukával a nešťastný pobíhal kolem tábora. Všecky křoviny proslídil, aby našel zaběhlou husu.

Bude jasná noc. Je to dobře, protože tlupa dnes nemá postaveno přístřeší z větví proti dešti.

Za chvíli spánek zavíral oči unaveným lovcům. I nešťastný Veverčák zalezl nakonec do pelechu k dětem. Jen dva muži bděli. Měli dnešní noci hlídku. Veverčák ze spaní mával rukama a několikrát zavolal po huse. Kopčem ho štípl, aby se vzpamatoval.

Jakési svítivé body se přibližovaly od lesa.

To se vracejí vlci, aby v opuštěném tábořišti slídili po zbytcích kořisti.