Do nových lovišť

Nepřátelská skupina dorazila druhého dne až skoro k ústí nynější Česavy do Svratky. Lovci vystoupili na kopec, kterým končí táhlý hřeben vroubící levý břeh Svratky. Z vrchu se rozhlíželi po rozsáhlé svratecké rovině, jež se tu kopcem dělí na dvě části.

Od severu z nedohledné dálky přitéká sem skoro úplně rovná Svratka. Právě pod kopcem, na nejužším místě nížiny, zahýbá sem od východu Česava a vlévá se do Svratky. Obě řeky jsou spojeny ještě i bažinami a jsou značnou překážkou v cestě. Proto se cizí lovci domnívali, že se věstonická tlupa dala asi lepší cestou přes táhlý vrch. Když se však shora dívali do krajiny, uviděli, jak se prchající tlupa již brodí přes Česavu a jak mizí v houštinatém porostu za řekou.

Cizí lovci se rozmrzeli. Nedostihli věstonickou tlupu, ani ji nepobili, jak rozkázal náčelník, ani už neměli mnoho chuti pronásledovat ji dále. Dostali se beztoho příliš daleko od své tlupy, kterou opustili pod Pavlovskými vrchy, daleko od svého mamutího lovu, daleko od táborového ohniště s nadbytkem pečeného masa. Proč by se ještě teď o hladu štvali za bídnou prchající tlupou, která už nemůže jejich panství v této krajině nijak ohrozit? Stačí, že ji zahnali dost daleko.

Slunce stojí nad vzdálenými Pavlovskými vrchy. Lovcům se zdá, že cítí vůni táborového ohně s pekoucím se mamutím masem. Až se jim ústa svírají laskominami.

Chvíli pohlíželi na sever za prchající tlupou, chvíli pohlíželi na jih k Pavlovským vrchům a pak se jedním pohledem a ušklíbnutím s posunkem dorozuměli. Zbytečné mluvit. Neřekli si ani slovo a vydali se na zpáteční cestu. Ať si náčelník hubuje, jak chce. Nebudou se tu plahočit, když v ležení mají hody.

Ostatně se nevracejí zcela bez úspěchu. Jednoho raněného lovce z věstonické tlupy, kterého našli vysíleného ležet v bezvědomí, dobili. Z bažiny vytáhli plačící děcko a vzali je s sebou. Jejich tlupa – vychloubají se – uživí hromadu takových cvrčků. A z téhle uřvané žabky vyroste tlupě pracovitá žena.

Lovci jdou v řadě za sebou a rukama mačkají neodbytné komáry.

Teprve pahorky kolem nynějšího Brna ukončily děsivý útěk věstonické tlupy. Bylo tu sdostatek bezpečných úkrytů v lesnatých údolích a ve skalnatých roklích zdejších řek. Lovci si oddechli, když pohlíželi z Petrova zpět k poledni a po řece do nekonečné nížiny. Ani nejbystřejší lovec nespatřil nejmenší známky po pronásledovatelích.

Tlupa se tu utábořila na několik dní. Bude nutno ulovit nějakou zvěř; jsou hladem velice zesláblí.

Hoši, sotva si trochu odpočinuli, vyšli „na lov“, totiž hledat něco na zub. Nevydrželi by hlady ani jen do večera. Tři řeky se tu nablízku sbíhají – může tu být dobrý lov. Brzo si našli příhodné místo u jedné řeky.

„Takové ryby!“ zvolal Veverčák pln radosti a ukazoval nataženou paži až po loket.

Vzrušení hoši vlezli do nehluboké řeky a hnali ryby na mělčinu. Unikající rybky sebou mrskaly a dvě tři se vyšvihly z vody až na písek. Veverčák rychle vyběhl z vody a popadl dosti velikou bělici, dříve nežli se domrskala zpět do řeky. Hltavě rybu zakousl a pojídal její chroupající hlavu, zatímco ho ocas ještě plácal do prsou.

Tím byli podníceni ostatní hoši. Vrhli se znovu do vody a obklíčili hejno ryb. Ulovili tři malé rybky. Kopčem zašel vodou až pod převislý břeh a drapl tam mezi kořeny dva schované mníky, z díry vytáhl raka, smáčknuv ho v hrsti, aby nemohl štípnout klepítky. Svou kořist vyhazoval na břeh malým klukům. Sám snědl několik hlemýžďů, jež našel u vody.

Veverčák dojedl rybu a liboval si: „Tu hodně ryb, komárů málo!“

Kopčem mu ukázal na vážky, vznášející se nad pobřežním rákosím: „Vážky – dobří přátelé, honí komáry!“

Ale pak už hoši neměli štěstí. Ryby se rozplašily a mladí lovci marně čekali, až se zase objeví.

Kopčem se ujal vedení a vedl družinu hochů na jiné místo. Nadešli si přes táhlý pahoreček, aby přeťali zátočinu křivolaké řeky. Na výslunném paloučku mezi křovinami se Kopčem najednou zastavil. Hoši už ho znali, proto také hned stanuli a úplně tiše se dívali, co jejich vůdce bude dělat.

Kopčem jako zkamenělý sebou ani nehnul. Jen očima rejdil po vyprahlém trávníku. Náhle poskočil vpřed – skok, dva! – a pod jeho bosou nohou něco písklo: „Siík!“ Kopčem se sklonil a zvedl za ocásek zabitého hraboše. A už jej chroupal a olizoval se. Srstnatou kůžičku a kostičky vyplivoval.

Teď sebou mrskl Šklíba a hbitě drapl hraboše, který běžel udupaným žlábkem. A brzy i jiní hoši chytili hraboše. Libovali si, jak jsou vypasení a dobří. Mají bříška plná chutných kořeněných věcí. Takový hraboš – dobré sousto.

Hraboši, zprvu důvěřiví, stali se však záhy plachými a neodvažovali se vylézt z děr. Hoši po nich marně slídili.

Za hochy sem přišlo několik dívek. Z dálky uhodly, že tu hoši asi našli něco na zub. Byly hladem úplně uplakané. Nevěděly si rady, a proto se odvážily přijít za hochy, aby se také přiživily.

Hoši je neodehnali, naopak chtěli se před dívkami ukázat. Ale nevedlo se jim. Poplašení hraboši zůstávali v dírách a hoši marně čekali.

Zklamané dívky se čekání brzy nabažily a chystaly se odejít a pohrdlivě frkaly po hoších. Uražený Veverčák popadl jednu nezbednou dívku a vykrákal ji za vlasy. Několik vlasů mu uvázlo v prstech. I Kopčem rychle přiskočil, jednou rukou si přidržel Žabku za rameno a druhou ji škubal za vlasy.

Žabka ječela. Kopčem jí dal herdu do zad: „Tiše, Žabko, dostaneš hraboše!“

Vzal Veverčákovi z ruky dívčiny vlasy, které hoch ještě držel, a rychle z nich ukroutil na stehně tenkou šňůrku. Přidal do ní i vlasy, které sám Žabce vytrhl, a udělal na konci smyčku.

„Dej kousek!“ řekl Broučkovi, který stahoval z uloveného hraboše jemnou kůžičku. Nečekal, až mu Brouček kousek nabídne, vydrápl mu úlovek z ruky a odtrhl z hraboše nožičku s kouskem krvavého masa. Rozhlédl se po suchém pažitě a lehl si k jedné hra­boší díře.

Hoši i dívky se zájmem pozorovali, co Kopčem dělá. Věděli, že je chytrý, a hádali, že jim zamýšlí ukázat nový způsob lovu. Ztichli a napětím sotva dýchali.

Kopčem položil hraboší nožičku před otvor díry a do otvoru zatlačil smyčku. Konec šňůrky držel a už se ani nehýbal.

Netrvalo to dlouho a z díry vykoukl hraboš. Kopčem v mžiku zatáhl šňůrkou, vyskočil a na šňůrce se mu houpal hraboš, chycený za krček.

Děti vykulily oči.

A už holky ječely! Všichni hoši k nim přiskočili a rvali jim vlasy. Dívky utíkaly, ale daleko nedoběhly. Hoši se vrátili, každý s hrstkou dlouhých vlasů.

Za chvilku byl lov v plném proudu. Všichni chlapci leželi u hraboších děr.

Dívky je pozorovaly. Pak si sedly na zem a škubaly si vlasy z hlavy. Plést šňůrky umějí lépe než hoši. Vždyť skoro všechny větší dívky jsou parádnice a mají kolem boků uvázané ozdobné šňůrky. Vplétají si do nich kdejaké hezké ptačí péro, které v lese najdou. Některá má takovou pestrou ozdobu i kolem krku a je na ni tuze pyšná.

Za chvíli lovily dívky stejně jako hoši.

Hrabošů jako by ani neubývalo.

Děti se měly dobře.

Věstonická tlupa se zdržela v krajině nynějšího Brna několik dní. Tábořila v ukrytém dolíku a pomalu se zotavovala z veliké pohromy.

Zachránili život, nabyli opět sil a nasytili se. Ztracené stany, kožešiny a zbraně ovšem těžce postrádali, a zejména po ohni toužili při každém jídle. Ještě že noci jsou teplé a nehubí je zimou!

Lovecké výpravy poskytly tlupě dosti kořisti, aby netrpěla hladem.

V této době těžkých zkoušek přestaly rozmíšky v tlupě. Všichni teď uznávali zkušenost a obezřetnost Huňáčovu, zmužilost a obětavost Mamutíkovu, oddanost a sílu Vlčího drápu, nicméně nepřejícná závist některých členů přece jen nedovolila uznat některého z nich za hlavu tlupy. A vůdce již opravdu potřebovali nutně; ukázalo se to právě v této době. Křivý roh, Rváč a Nohahnát už ani neusilovali o náčelnictví v tlupě; poznali sami, že na to nestačí. A tak se domohl největšího vlivu chamtivý Houžňák, který dojímal srdce všech členů stálými nářky nad utrpěnými ztrátami a nejvíc volal, že se tlupa musí znova domoci bývalého bohatství. Houžňák byl i dobrým lovcem – to se mu musí přiznat –, a když se za jeho vedení podařilo ulovit rodinu divokých prasat, stal se bez zvláštní volby uznávaným vůdcem.

Kdo se někdy opovážil odmlouvat, byl hned důrazně zakřiknut všemi ostatními muži, kteří chtěli mít konečně trochu pořádek. Takové napomenutí vždycky stačilo, aby výtržníka zkrotilo; jinak by měl takový vzpurník proti sobě celou tlupu.

Souhlasné mínění všech mužů se stává zákonem, platícím pro všecky. Kdo by se z toho byl vymykal, byl by se sám vylučoval ze společenství tlupy. To by znamenalo, že musí odejít a samoten se starat, jak by uhájil živobytí. A byl by šel ovšem vstříc neodvratné záhubě. Samoten by byl člověk příliš sláb a brzy by podlehl v těžkém boji o život.

Houžňák spravoval tlupu rozvážně a dobře, jako by byl řádným náčelníkem. Staral se, aby lovci nezanedbávali lov, aby se zbytečně nehádali a aby kořist byla spravedlivě rozdílena. Nejlepší kusy patřily ovšem vždycky jemu. Připomínal tlupě důrazně, že si musí získat aspoň nejnutnější zásobu kožešin, než přijde zima, a také nějaké pazourky na doplnění zbraní. Tlupě nastává veliká práce; nelze tedy ani jeden den zbytečně promeškat.

Všichni chápali, že je nutno obezřetně se připravit na zimu, a počali se předstihovat loveckou horlivostí i odvážlivostí. Několik vlčích i liščích kožešin bylo již v ležení prostřeno pro děti. Nebyly sice zvlášť pěkné, neboť přece jen není nad kožešinu zimní, avšak i tyto kůže za chladna při deštích příjemně hřejí.

Jednou lovci vypátrali stopy malého houfce koní a brzo dostihli jejich pasoucí se stádo.

Jak vítaná by to byla kořist!

Tento lov však neprošel jen tak hladce, jak všichni očekávali. Naopak, byl to den hrůzy, na který dlouho vzpomínali.

Sotva se totiž lovci rozestoupili, vyplašili z rákosí u řeky odpočívajícího nosorožce. Ohromný huňatý netvor s dvěma ostrými rohy na nose, napřed velkým a za ním malým, pozdvihl hlavu, a zočiv lovce, vyřítil se rozlíceně z bažiny, až nohama daleko vodu rozstřikoval.

Lovci hned poznali nebezpečného samotáře a křikem se svolali k společné obraně.

Nosorožec však nečekal. Rychlým výpadem prudce zaútočil s hlavou skloněnou až k zemi a s hrozivě napřaženým velkým, půlmetrovým rohem na nose. Přihnal se jako blesk a jednomu lovci roztrhl břicho. Ubožák vykřikl a svalil se v krvi. A už se nosorožec vrhl na druhého muže. Ten se sice vyhnul strašlivému rohu, ale rozezlený tlustokožec ho přece porazil a byl by nešťastníka rozdupal, kdyby byl Vlčí dráp včas nebodl nosorožce oštěpem.

Rána rozlítila zvíře ještě k větší zuřivosti. Skákal sem a tam a hnal se slepě na každého, koho v blízkosti spatřil. Lovci před ním bezhlavě utíkali; jejich zbraně byly na velikána slabé. Mamutík, Vlčí dráp, Sova, Zajíc i někteří jiní lovci ukazovali velikou zmužilost a srdnatě obskakovali zuřivého netvora, ale ani nejstatečnější nemohli vydávat své životy lehkovážně napospas a chránili se před jeho divokými útoky.

Nosorožec se konečně zastavil před houštinou, za kterou se skryli dva muži. Mžikal malýma očima a zlostně funěl. Tu se zezadu přikradli tři lovci a vrazili své oštěpy do ohromného zvířete. Jeden oštěp zasáhl nosorožce jen slabě; svezl se po zablácené kůži. Druhý oštěp vnikl špičkou do boku, třetí něco níže do slabiny.

Raněný nosorožec se kupodivu mrštným skokem obrátil a skočil mezi odvážné lovce. Kulhavý Pajda nestačil již dosti rychle utéci a v příštím okamžiku se válel v krvi pod nosorožcem. Mamutík prchal, jsa už beze zbraně, ale když viděl nešťastného Pajdu na zemi, zastavil se. Popadl větší kámen, mrštil jím po nosorožci a trefil jej do hlavy. Ještě dva lovci se odhodlaně vrátili a pokoušeli se odvrátit nosorožcovu pozornost od ležícího Pajdy. Starý Huňáč také zadržel utíkající muže a vrátil je na bojiště. Kolem nosorožce bylo teď několik lovců, ale svými slabými zbraněmi mu mnoho neublížili. Naopak, nosorožec, podrážděný utrpěnými ranami, některé muže zle pochroumal. Již i vůdce Houžňák byl zkrvaven, jak ho nosorožec zatlačil do křoví, a statečný Mamutík si rozbil hlavu nárazem o strom.

Nebyla naděje na úspěch v tomto zápase. Když se Houžňák vzpamatoval, dal znamení k ústupu. Vzkřikl a zamával rukou. Lovci to ihned pochopili a boj skončil. Dva muži odnesli bezvládného Pajdu. S nimi odešli ranění; naštěstí se mohli odbelhat sami, opírajíce se o své druhy. Jen k tomu jim ještě síly stačily. Ale nezasténali téměř; se zaťatými zuby podivuhodně přemáhali bolest. Ostatní lovci ještě chvíli zaměstnávali pozornost krvácejícího nosorožce a podařilo se jim vskutku zavést ho na opačnou stranu, než kam muži ustoupili. Hbitě pak zmizeli ještě včas, nežli je mohl zuřivec znovu napadnout.

Nosorožec najednou neviděl před sebou žádného nepřítele. V zlosti rozšlapal jalovcové křovisko a rohem rozryl zemi kolem sebe. Funěním vyhazoval do výše drny. Rozběhl se potom do řeky, ochlazoval si rány a hubou čvachtal ve vodě.

Lovci zatím odváděli a odnášeli vysílené raněné do bezpečí v ležení. Truchlivý to byl návrat z nadějného lovu. Ženy je vítaly zděšeny a s otevřenými ústy. Když spatřily zbědovaného Pajdu, zalomily rukama a žalostně zakvičely. Když zamračení lovci skrze zuby procedili, že mladý Kluch se už nevrátí, zabědovaly a jedna z nich klesla k zemi.

Jaká to nová pohroma zase stihla věstonickou tlupu! Její síla je oslabena.

V tlupě je těžký smutek.

Druhého dne vyhledali mrtvolu nebohého Klucha, jemuž nosorožec rozpáral břicho. Pochovali ho nedaleko místa jeho smrti, někde uprostřed mezi kopcem Špilberkem a křivotokou Svitavou. Nechali mu jeho skvostný náhrdelník: několik set trubiček z přiřezaných lasturek a kostěných koleček, navlečených na tenkém řemínku.¹ Nežli byl hrob zasypán, položila uplakaná Kluchova družka k mrtvému panáka na půl lokte vysokého, kterého kdysi Kluch pracně vyřezal z mamutího klu. Žena nosila tuto loutku jako kouzlo stále ve vaku, nikdy se od ní neodloučila a věřila, že se jí mocí toho kouzla narodí veselý klučina. Teď v pláči kladla loutku do hrobu a loučila se se všemi svými nadějemi.

Ostatní ranění lovci se uzdravili kupodivu brzy. Jejich veliké rány se jim rychle hojily, přestože nebyly dostatečně ošetřeny.

Lov v tomto okolí nyní už neuspokojoval. Zvěře bylo málo. Koně se víckrát neukázali a soba tu ani nezahlédli. Lovci říkali, že třeba postoupit dále proti vodě, do krajiny pahorkaté, s lesnatými vrchy.

Vůdce Houžňák čekal ještě několik dní, za nichž většinou skoro pořád pršelo. Ulovili jen několik vodních ptáků, jež zastřelili šipkami z dost neumělých luků, několik koroptví a zajíců a něco ryb. Jen taktak že zahnali hlad.

Když se pak po deštích vyjasnilo, dal Houžňák pokyn k novému pochodu. Tlupa se snadno zvedla; neměli takřka žádné zásoby a jen několik kožešin.

Dali se vzhůru podél řeky. Ani nezpozorovali, že je nyní vede Svitava místo dřívější Svratky. Bylo jim to jedno, řeka jako řeka. Každá vede do kopců, kde není tolik obtížných komárů jako dole v nížině.

Brzy poznali, že cesta nebude snadná. Řeka se vinula hučivým proudem mezi skalnatými břehy a tlupa obcházela nové a nové vápencové vrchy. Někdy se při tom zatoulali dosti daleko od řeky a posléze se přidržovali raději malých potoků.

Jednou šli zase podél potoka a setkali se se zvláštním přírodním zjevem; země náhle vpíjela celý potok! Voda tekla v potoce, jako teče vždycky, ale najednou je potoku konec. Všecka voda se ztratila v zemi. Tohle ještě nikdo v tlupě neviděl. Všichni lovci stáli vyjeveni nad tím divadlem. Hleděli střídavě na tekoucí potok a zase na suché oblázky, v nichž voda tajemně zmizela. Divili se neobyčejnému úkazu a z úst se jim drala nová slova, vyjadřující podiv.

Zatím neposední hoši šmejdili kolem po stráních a sbírali maliny. Najednou Kopčem vykřikl:

„Jeskyně!“

A dříve nežli mohli rozvážní lovci hochy varovat, vlezli někteří zvědaví objevitelé do jeskyně ve stráni. Naštěstí v ní nebylo žádné zvíře.

Pokřik hochů duněl skalním podzemím. Vchod do jeskyně byl zpola zakryt hustým lískovým keřem. Když se Kopčem postavil na prahu, dosáhl rukama na strop jeskynní brány i na její postranní stěny.

Mamutík, Dráp, Zajíc i jiní lovci ihned prozkoumávali objevenou jeskyni. Vždyť se jim třeba hodí jako společné a teplé obydlí! Hoši se zpočátku hrnuli jeskyní dál a dál, ale pak ve tmě a v náhlém chladu dostali strach a honem se vrátili zase ke světlu.

Jeskyně se od vchodu trochu ve skále zatáčela jako chodba a ztrácela se kdesi ve tmě. V přední světlé části se rozšiřovala v postranní sklep, ale dále za ohybem se zužovala. Lovci tu naráželi hlavami, i když se přikrčili, na kamenné rampouchy a na pahýly, buď visící ze stropu chodby, nebo stojící v cestě. Nechtělo se jim plazit se potmě mezi takovými překážkami, a proto se vrátili k osvětlenému vchodu, kde mohli stát rovně, neskrčeni. Všichni cítili mírný průvan, který svědčil o tom, že jeskyně je nejspíše spojena ještě s nějakými dalšími podzemními dutinami.

Kopčem se usadil na skalnatém výstupku před vchodem do jeskyně a pátral, kam se Veverčák najednou ztratil. Nevěděl, že se mu skryl do lískového keře hned u jeskyně. Veverčák za chvilku zasykal v keři jako mladá sýkorka a vystrčil z listí hlavu s našpulenými rty. Kopčem se na kamaráda také rozpustile ušklíbl. To znamenalo: „No vždyť jsem věděl, že nejsi daleko!“ Potom několikrát zamrkal očima, což mělo znamenat: „Hleď, tu jeskyni jsem našel já a měli bychom v ní zůstat!“

Na spokojených tvářích vycházejících lovců bylo vidět, že se jim jeskyně velmi zalíbila. Hoši čekali s otevřenými ústy, co řekne vůdce tlupy. Bude se i jemu líbit? Už i ženy s dětmi vlezly do jeskyně. Do přední části se vejde dost pohodlně celá tlupa, a když někteří postoupí až do užší chodby, budou mít místa až nadbytek.

„Jeskyně – naše!“ ohlásil vážně Houžňák. „Na zimu dobrá!“ Hoši hned pozdravili jásavým křikem toto rozhodnutí a honem pomáhali ženám zřizovat v jeskyni ležení. Také lovci schválili Houžňákova slova souhlasným mručením. Líbila se jim tato příhodná jeskyně ve vápencové stráni. Budou v ní mít bezpečný a krytý útulek v dlouhé zimě. Škoda jen, že nemají oheň! Jak by si jeskyni pěkně celou osvětlili a vyhřáli! Nu, i tak jim bude v této jeskyni lépe nežli někde za mrazu v sněhem zaváté houštině.

Ženy složily v jeskyni těch několik kožešin, jež nesly, a vyházely ven zvířecí kosti a suché větvičky, které se v koutech povalovaly. Uvelebily se pak na zkřížených nohou a byly rády, že budou mít zase na nějakou dobu stálé bydliště.

Neposedné děti už jsou opět venku – mámy je vyhnaly –, pasou se na borůvkách a malinách. Stráň nad jeskyní je porostlá vřesem a bílými květy heřmánku. Tu a tam vystupují skalky a stromečky březové, dubové, sosnové a jalovcové. Větřík kývá jejich vrcholky.

Věstonická tlupa našla nový domov.