Uloupená dívka

Lovec Huňáč je nejlepším stopařem v tlupě. Už třetí den pronásleduje houfek sobů, kteří postupují z polabských bažin na letní pastvu do vyšších poloh jihočeských.

Huňáč, nejspíše proto tak pojmenovaný, že byl po těle ještě víc zarostlý než ostatní lovci, přeběhl přikrčen od houštiny k houštině, a skryt pod listnatými větvemi, napjatě pozoruje neklidná zvířata.

Kamenná palice se v lovcových rukou chvěje. Rozčilením mrká Huňáč silně očima. Jeho tvář se šklebí; po jedné straně obličeje se táhne hrozná jizva po veliké ráně. Je to památka na zoufalý boj v jeskyni s medvědem, který by byl statečnému lovci málem utrhl bradu. Huňáč mele ústy naprázdno, jako by už žvýkal šťavnaté maso toužené kořisti. Toho dne ještě nikdo v tlupě nejedl…

Sobi byli zřejmě poplašeni. Sotvaže se chvilku popásli, znova poodešli dále. Vůdčí samice měla ustavičně nozdry ve větru a nepásla se jako ostatní sobi.

Huňáč vyvaloval oči a rozčileně přešlapoval. Kořist tak nablízku! Kdyby tu již byli i ostatní lovci! Co jen dělají, loudové? Nepřijdou-li včas, uniknou paroháči za nedalekou řeku a tlupa bude hladovět…

Sotva několik dní tomu, vzpomíná Huňáč, co kynulo tlupě ohromné bohatství. Veliké stádo sobů se zdvihlo od Labe, obtěžováno rostoucími mraky dotěrných komárů a mušek bodalek. Huňáčovi se podařilo stádo objevit a tehdy hned přivolal tlupu k hojnému lovu. Avšak přikvapila jakási cizí lovecká tlupa, mnohem silnější. V Mamutíkově tlupě se s oblibou barvili červeně kořenem kamejky, ale mužové cizí tlupy byli pomalováni žlutě a odehnali Huňáče i jeho druhy, z nichž dva těžce zranili. Huňáč sám viděl, jak na útěku slabostí klesli a nemohli povstat. Tlupa je tedy oba zanechala napospas vlkům, neboť – co s nimi, když nestačí běžet?

Tak pozbyla tlupa dva muže i kořist…

Cizí tlupa se pak sama zavěsila sobímu stádu na paty. V bojovém zmatku se odloučilo několik drobných houfků sobů od hlavního stáda a rozběhlo se všemi směry. Hunáčova tlupa se přichytila jednoho stádce a dostala se za ním téměř až k Sázavě.

„Jistě ztratili stopu!“ pomyslil si Huňáč a rozhodl se pospíšit tlupě naproti. Nesmějí se omeškat. Kdyby nechali sobí houfec, aby se opět spojil s hlavním stádem, byl by pro tlupu ztracen. S cizími lovci se přece nemohli odvážit nerovného zápasu.

Rychle odhodlán prodral se Huňáč křovinami a jimi zakryt běžel úprkem vstříc opožděné tlupě.

Ač se vyhýbal bažinám, přece se někdy v údolí zabořil po kolena v měkké půdě, nasycené vodou. Proto kde mohl, skákal v takových místech z drnu na drn. Místy se musil prodírat vrbovým porostem až po ramena vysokým, který ho často do krve zranil ostrými větvicemi. Jinde pokrývaly rozsáhlé plochy nízké olšiny; ale mezi nimi vždycky našel volné uličky i větší prostory zarostlé mechem.

Ani si valně nepovšiml veverky, která před ním seskočila z borovice na zem. Nestála mu za zdržení a nechal ji utéci. Jindy by byl jistě nepohrdl touto malou, ale za hladu vítanou a chutnou kořistí. Dnes však běží o větší lov…

Vyběhl na malé návrší a již uviděl soudruhy míhat se v lesním porostu.

Vykřikl, že se to do dálky rozlehlo, a zatočil nad hlavou kamennou palicí.

Za chvilku se tlupa sběhla kolem Huňáče. Stopař vykládal víc posunky než svou hrubou, nesouvislou řečí, co vyzkoumal.

Náčelník Mamutík ihned pochopil, oč běží, a dal okamžitě rozkazy k započetí lovu.

Na tucet lovců, několik větších hochů a dívek vydalo se za Huňáčem. Náčelník, třímaje v ruce oštěp s pazourkovým hrotem, ukazoval, jak nutno soby zaskočit. Dívky vedené Lasičkou budou nadhánět; proto musí pospíchat nejvíce, aby sobí houfec obešly zezadu.

Za několik okamžiků zmizela výprava za houštinami.

Zbytek tlupy, několik žen s drobnými dětmi, vyhledal si nedaleko potůčku příhodné místo k odpočinku. Zde zůstanou a budou vyčkávat návratu lovců. Kéž by přišli s hojnou kořistí!

Každá žena měla na sobě nějakou kožešinu, přivázanou hrubým řemenem. Některá nesla na zádech děcko. Vyhlášení odpočinku přijaly všechny s uspokojením.

Děti, vesměs nahé, hned po malé chvíli pohovu začaly vesele skotačit a seznamovat se s tábořištěm.

S ženami a dětmi zůstal i mladý Sova. Nemohl s druhy na lov, poněvadž kulhal. Měl rozbité koleno a na rozkaz náčelníkův byl ohnivákem. Musil totiž nést oheň, uschovaný v doutnající hubce, a pečovat o to, aby neuhasl. Teď právě již s ženami rozdmýchává ohniště. Má oči vykulené, takže se liší od ostatních členů tlupy, kteří mají oči zapadlé pod silnými čelními oblouky. Proto mu asi v tlupě říkají Sova.

Neposedný Veverčák šplhal po okolních stromech a našel opuštěné hnízdo. Shodil je Sovovi na roznícení ohně. Za chvíli už šlehaly plameny s praskotem do výše. Děti přinášely náruče chrastí a šišek.

Některé ženy se rozešly po lesíku hledat něco na zub. Brzy volaly, že přišly na jahody. Děti okusovaly vše, co viděly; jedly šťovík, některé traviny, lůžka bodlákových úborů i houby. Sotvaže utišily hlad, honily se znova a brouzdajíce se potůčkem stříkaly po sobě vodu.

Za Veverčákem pořád chodila divoká husa s pochroumaným křídlem. Klučina ji kdysi chytil jako mladé house a od té doby je mu nerozlučnou družkou. Nechává se jím hladit i chovat, a když na ni Veverčák zavolá: „Husá!“, hned se ozve křikem a batolí se k němu. Teď se právě koupá s dětmi v potoce.

Několikrát už hrozila Veverčákově huse smrt a jen hochův nářek ji zachránil, aby si na ní tlupa nepochutnala. Veverčák ji nedá, nikomu ji nedá, nikomu ji nevydá; husa je jeho! Co se jí naopatruje! Na toulkách z kraje do kraje nosívá husu na zádech v kožešinovém pytli. Jednou již by byl lišák málem husu popadl, kdyby ostražitý klučina nebyl po něm včas hodil klackem. Ne, ne, nikomu svou husu nedá!

Kopčem se mu sice často směje, že se tahá s husou, a říká Veverčákovi, že si jeho husu někdy pěkně obalí hlínou a upeče ve žhavém popelu. To prý bude pochoutka! Ale to už Veverčák povalí Kopčema do trávy a sedí na něm tak dlouho, dokud Kopčem neřekne, že to myslí jen v žertu.

Vykoupaná husa se suší na břehu. Urovnává si zobákem lesklá peříčka, pěkně zbarvená. Veverčák jí podává pampelišky; husa ho chytá za prst a hoch se směje, že ho husa chce sníst.

Ženy se vrátily k ohništi a připravují okolo nuzné pelechy na noc.

Kéž by naši lovci chytili aspoň jednoho soba! Zas by se jednou dosyta najedli.

Husa u potoka roztáhla křídla, prudce jimi mává a hlasitě kejhá.

Ďarga s Vlčicí připravovaly pro nemluvně visutou kolébku z ko­žešiny zavěšené na větvi stromu; pozvedly hlavy a povídají si, že by ta Veverčákova husa byla už dosti vzrostlá k upečení.

„Bylo by jí škoda, kdyby uletěla!“

Nikdo v té chvíli v táboře netuší, že se v nedaleké houštině skrývá cizí vyzvědač.

Je to silný mladík, pomalovaný na čele, na tvářích i všude po těle, kde není chlupy zarostlý, žlutou hlinkou; to mu mělo být asi ozdobou, ale zároveň to byla dobrá ochrana proti komárům.

Leží přitisknutý k zemi a bystře pozoruje osoby kolem ohniště. Jmenuje se Had a je to mladý, ale v mnohých zápasech osvědčený lovec z mocné tlupy, která před několika dny zahnala slabší tlupu Mamutíkovu.

Had se zatoulal na výzvědách do této krajiny a neušly mu četné stopy lidí. Šel po nich, až objevil ležení. Za chvíli věděl vše, co potřeboval vědět. Tiše lezl po břiše zpět k lesu.

Vzchopil se a běžel poklusem řídkým lesem. Neuběhl ještě, co by kamenem dvakrát dohodil, když se náhle sehnul k zemi a zalézal do mlází. Několik kroků od něho stála Lasička, dívka z Mamutíkovy tlupy. Držela v ruce košíček upletený z trávy a rozhlížela se pátravě po lese, neboť zaslechla jakýsi dupot.

Ukrytý Had se přiblížil a zálibně pozoroval nic netušící dívku. Lasička, úplným klidem upokojena, učinila po chvíli několik kroků. Had viděl, že kulhá; dívce se asi něco stalo.

Vskutku – usedla na vyvrácený kmen sosny, položila košíček s jahodami na zem a vytahovala si z nohy trn. Nějaký podezřelý šramot ji vyrušil. Jako když jehličí pod nohou zalupe… Dívka se ohlédla, naslouchá – nedaleko klepal do stromu datel. Nic se nepohnulo.

Lasička se uklidnila, pak bolestí zasykla, ale – trn byl venku!

Opět něco zachrastilo, ale dříve než dívka mohla uskočit, někdo ji strhl k zemi a vecpal jí do úst kožešinu, kterou byla přioděna.

Zvěd cizího kmene, mladý Had, stál sehnut nad dívkou a hrozil jí kamennou sekyrou, kterou měl dříve zastrčenu za pasem. Hrozil jí proto, aby se neopovážila vykřiknout. Dívka se musila podrobit.

Mladý muž vytrhl kožešinu z dívčiných úst a kopl ležící Lasičku na znamení, že má vstát. Ustrašená dívka se postavila a teprve teď se pořádně podívala na surového lovce. Mladík s pozdviženou sekyrou naznačoval dívce, že musí zůstat zticha, jinak že ji zabije. Zmocnil se jí, je jejím pánem a ona musí jít, kam ukazuje.

Když dívka stála nehybně, uchopil ji za ruku a táhl za sebou. Malátná dívka se dala vést a neodvážila se vykřiknout o pomoc.

Ale když po chvíli, přeskakujíc stružku, pocítila, že ji uchvatitel nedrží již tak pevně jako zpočátku, náhle sebou trhla, vyškubla se Hadovi a prchala bystře nazpět jako pravá lasička. Ale hbitý Had ji zakrátko znovu dostihl a ranou do hlavy ji omráčil. Dívka klesla na kolena a pak se zhroutila do mechu.

Lovec z ní strhl kožešinu a nabral do ní vodu v nedalekém potůčku. Polil dívku a zatřepal jí hlavou. Lasička vzhlédla a za lovcovy pomoci povstala. Pak se už dala vést bez odporu.

Byla přemožena. Ví, co ji čeká. Bude ženou mladého lovce, který ji uloupil.