Velký boj

Slavné dny bohatých hodů se schýlily ke konci. Hubení lovci nebyli teď k poznání, jak se spravili. Dokonce je jim i břicha již znát. Ale to nic není proti ženám, jak ty ztloustly! Tváře se jim blyští, při chůzi se jen kolébají a nejmenší běh jim působí obtíže. Dlouho po něm funí a těžce oddychují. Děti jsou jako cvalíci. Maso už ani nechtějí a žvýkají jako po­choutku všelijaké nakyslé a hořké listí, šťovík, šťavel a opečená pláňata.

Masa uzeného a sušeného je ještě poslední hromada. Lovci se jen líně povalují a hlídají zásoby před liškami, vlky a rosomáky.

Aj hle, co nového! Ležení se ozývá ustavičným pískáním.

Hoši totiž objevili píšťaly. Veverčák s Kopčemem vycucávali morek z naštípaných kostí a při tom jim náhodou dutá kost zapískala. To bylo ovšem něco pro ně. Hned opakovali pískání až do omrzení. Zkoumali, proč žebro nepíská a proč holenní kost nebo děravá patní kost píská. Zdokonalovali své píšťalky, a dokonce přišli na to, že píšťalu možno opatřit dírkou, aby lépe pískala. Vyráběli pak píšťaly pro všecky děti a vodili je za ustavičného pískotu husím pochodem po táboře i okolo stanů.

Ale – vše se jednou končí. Ani se jim nechtělo vstávat, když jednou Houžňák poručil nastoupit k nové pouti.

Tlupa se vrátila k proudivé Bečvě, kde již jednou byla, a putovala podle ní vzhůru. Všichni byli veselí a plni naděje. Vždyť našli zaschlé stopy několika mamutů! Třeba jim štěstí přivede nějakého mamuta do cesty.

Druhého dne se však všecko rázem změnilo. Tlupa se dostala do velikého nebezpečí.

Sova a jeho mladí přátelé, Kopčem a Veverčák, šli zase napřed jako výzvědná hlídka. Objevili četné lidské stopy. Nějaká cizí tlupa postupovala před nimi po Bečvě nahoru.

Stopy byly úplně čerstvé; cizinci nejsou o mnoho napřed.

Vyzvědači se hned vrátili a hlásili, co našli.

Zpráva nebyla tlupě vítána. Blízké sousedství cizích lovců není nikdy milé. Obyčejně z toho bývá krvavý zápas. Je tedy potřebí dobře se přesvědčit o síle této nové tlupy.

Sovova hlídka opět vyrazila kupředu a mimoto i dva zkušení lovci se vydali na průzkum, každý jiným směrem.

Sova se svými hochy opustil břeh řeky. Řekl si, že cizincům nadběhne oklikou přes vršek, kolem něhož se Bečva zatáčela. Všichni tři se opatrně plížili nízkým porostem, aby nezpůsobili nejmenší hluk. Nesmějí se prozradit.

Dříve než se sami nadáli, zaslechli hlučný hovor. Mezi větvemi houštin zahlédli postavy cizinců.

Mladí vyzvědači zatajili dech, zastříhali ušima a skulinami mezi listy nehnutě cizince pozorovali.

Co viděli, bylo velmi podezřelé. Cizinci se zřejmě chystali k nějakému podniku. Vzrušeně pobíhali sem a tam, hleděli v jednu stranu do dáli a připravovali si zbraně.

Půjdou na mamuty nebo na zubry?

A kdo je tenhle lovec s perem ve vlasech?

Kopčem div nevykřikl. Poznal lovce, kteří ho nedávno zajali. Ten nablízku je přece Umink – a tam v houfu všechny přečnívá náčelník Nunuk s houpajícím se perem na hlavě!

I Sova poznal s jistotou hordu, která jim vzala ukořistěné soby – tehdy z onoho velkého stáda.

To jsou tedy zlí nepřátelé! Nutno varovat tlupu.

Sova přikázal oběma hochům, aby tu v úkrytu počkali a pozorovali cizí lovce dále. Sám se odplížil a pak utíkal k tlupě, jako běží hladový vlk, když vidí raněného soba.

Zvěstoval zprávu, že cizí horda je ona, která jim vzala tak pěknou kořist. V tlupě propukla bouře nevole proti cizincům. Lovci bušili zbraněmi do země a do stromů a vykřikovali nejhorší nadávky na nenáviděné lupiče. Kdyby byli bývali cizinci zde, byla by se tlupa v rozvášněném vzteku na ně vrhla.

„Pojďme se na ty zloděje podívat!“ pobízel Rváč, kypící silou, a mával těžkou sekyrou. „Zahrajeme si s nimi trochu…“

Strhl s sebou i ostatní lovce. Všichni byli dlouhým odpočinkem znuděni a toužili po nějakém zápase.

Marně náčelník i Huňáč vybízeli k rozvaze.

„Nás málo – lupičů moc!“ připomínal Mamutík, ale nikdo nedbal varování.

Lovci již vytrhli, naplněni bojovným duchem.

Vůdcové musili jít za nimi. Jen ženy a děti zůstaly.

Sova vedl a lovci tiše postupovali za ním.

Uprostřed cesty na ně narazil uřícený Kopčem. V jeho vyjevených očích bylo vidět, že se něco stalo.

„Bojují!“ vydechl a ukryl se v bázni mezi lovce.

„S kým?“ ptal se Dráp s překvapenými druhy.

„S nějakou jinou tlupou!“ vysvětloval Kopčem a dodal, že loupeživí cizinci podnikli útok na ležení usedlé domácí tlupy – „tamhle pod tím osamělým vrškem“.

„Na ně!“ vzkřikli lovci a již se nedali ničím udržet. Zachvátila je zuřivá bojechtivost, touha pomstít se lupičské hordě.

Brzy slyšeli bojovný hluk. Vřeštivé výkřiky, ječivé steny, bědování raněných a lomozný ryk zápasníků vedly lovce bezpečně.

S bouřným řevem vpadli jako náhlý příval na bojiště, kde právě zuřil zoufalý boj. Domácí tlupa se bránila útočícím lupičům, kteří všichni měli ve vlasech dlouhá pera a tváře pomalovány. Mnoho mrtvých a raněných leželo na trávníku a mezi křovinami před stanovým táborem. Jako lační vlci vpadnou na rozvášněné zápasící býky, chytají je za nohy a zakusují se jim do hrdla nedbajíce, zda je býci šlapou a drtí, tak se naši lovci přihnali do zuřícího boje.

Jejich bojový úder způsobil velké překvapení u obou bojujících stran. Ale když Dráp, Huňáč, Rváč, Houžňák, Ukmas, Džgan, Zajíc, Mamutík a i ostatní s nimi začali pádnými ranami porážet útočící bojovníky s pery na hlavách, zajásali obránci osady nad nenadálou pomocí a s novou chutí se vrhli na lupičské vetřelce.

Ti se ani z překvapení nevzpamatovali. Sevřeni dvěma zástupy, vzdali se beznadějného boje a zbaběle hledali záchranu v rychlém útěku. Spojené tlupy vítězů je hnaly do blízké Bečvy a ještě z břehu házeli za nimi rozvášnění mužové kamením a nadávkami.

Pak se obě tlupy vrátily na bojiště a tu se teprve řádně seznámily. Dorozumění slovy bylo velmi obtížné, neboť bojovníci obou tlup si rozuměli velmi málo. Nicméně radost ze společného vítězství učinila jejich posunky a výkřiky dostatečně srozumitelnými.

Domácí tlupa hned přinášela dary svým osvoboditelům a uctívala je, jak jen mohla a jak zásoby stačily. Přinášeli ze svých stanů pod skálou kožešiny, krásné pazourky i hotové zbraně a vše kladli k nohám Houžňákovi. Uznávali plně, že by se bez pomoci jeho bojovníků neubránili.

I tak mnohý obránce osady padl. Snášeli mrtvé na hromadu a nad každým naříkavě bědovali. Vykřikovali jeho slavné činy a zlořečili jeho vrahovi. Nejvíce naříkali nad mrtvolou svého náčelníka, který hrdinsky padl v čele svých bojovníků. Usadili se kolem jeho těla, dali mu do rukou jeho sekyru, a kývajíce do taktu hlavami, zpívali tahavými hlasy nekonečnou píseň beze slov o několika málo tónech.

Ženy ošetřily zraněné bojovníky, jak dovedly. Přiložily jim na rány rozžvýkané listí kostivalu a jitrocele, obalily je velkými chladivými listy a ovázaly pásky z kůry stromků. Ti ani mnoho nenaříkali bolestí, ačkoli někteří měli těžké rány. Snášeli je tupě a s odevzdáním v osud. Kdo se uzdraví, dobře, bude zase lovit; kdo nevydrží, zemře – nelze jinak.

Večer byl zapálen vítězný táborový oheň. Všichni bojující vypravovali o svých dnešních činech a hojný pokřik posluchačstva jim byl pochvalou, ať již se jejich slovům rozumělo, či nikoli. Vítězné zápasy jednotlivých mužů byly tu věrně opakovány velmi dramatickým předváděním s neobyčejně věrnými pohyby i tvářením.

Druhého dne byl vykonán pohřeb všech osmi zabitých bojovníků, vesměs statných, vysoko urostlých mužů. Padli čestně a jejich duchové, vydechnutí z jejich hrudí, vznášejí se teď neviditelně nad jejich nehybnými těly. Zemřelí bojovníci vlastně spí, proto budou uloženi k spánku dlouhému a nerušenému.

Pozůstalí členové tlupy se chopili mrtvých a poněkud je skrčili, aby leželi vskutku jako ve spánku. Narovnali k nim do kupy i dvanáct zabitých žen a dětí. Vraždící útočníci věru nešetřili v boji nikoho a zabíjeli nelítostně každého, kdo jim přišel do cesty. Úhrnem je tu na hromadě dvacet mrtvých – plná polovina celé tlupy – smutný výsledek sveřepého boje mezi dvěma loveckými kmeny a zároveň výsledek jedné z prvých válek v dějinách lidského pokolení.

Už v dávném pravěku byly lovecké tlupy jako smečky divých psů; vrhaly se na sebe, kde se jen setkaly, aby si urvaly větší sousto. Chtivost, loupeživost byla příčinou této pravěké války – stejně jako tomu bývá ve světě doposud.

Nežli byl nasypán rov, přistoupila k hromadě mrtvých žena s rozbitou krvavou hlavou a sypala na nejhořejší dětskou mrtvolku drobné ozdůbky a hračky. Potom se potácela pryč a klesla na zem.

Ostatní členové tlupy pak přinášeli a přivalovali na hrob vápencové balvany i drobné kamení a také několik velikých mamutích lopatek, takže brzy byli mrtví zakrytí, že je nebylo vidět. Nakonec ještě obházeli hrob hlínou.¹

Pod strmou stranou vápencového pahorku, vypínajícího se osaměle nad Bečvou, která tehdy kolem něho tekla, spalo pak dvacet členů lovecké tlupy, chráněno před severními vichřicemi po dvacet či třicet tisíc let…

V noci přišla na hrob drzá liška a začala rozhrabávat kyprý rov. Byla svou chtivostí tak omámena, že ani necítila tiché kroky bdělého strážce.

Ráno ji našli na hrobě proklanou lehkým oštěpem. Ležela napolo schována ve vyhrabaném dolíku. Nikdo se jí nedotkl. Zasypali ji kamením a hlínou. A tak byla liška pochována s mrtvými.

Nepřátelé nebyli pohřbeni. Nebyli toho hodni.

Zabití lupiči byli přivlečeni doprostřed ležení a z jejich těl byly vystrojeny společné hody. Obě spřátelené tlupy usedly vedle sebe, každá okolo svého ohně.

Vítězní bojovníci obou tlup dostali jako zvláštní poctu srdce zabitých nepřátel. Síla poražených mužů vstoupí z těch těl do vítězů, takže budou teď dvojnásobně silní.

Po hodech se ještě dlouho povídalo o kruté bitvě. Bojovníci vzpomínali pořád na nové a nové podrobnosti.

„Jsou bez náčelníka…,“ poznamenal Huňáč na besedě Houžňákovy tlupy.

„My také!“ nakvašeně vyjel Rváč.

„Jak to, Rváči?“ optal se klidně Huňáč. „My máme náčelníka –“

„Nemáme!“ odsekl Rváč a vstal ze svého kamenného sedátka. „Houžňák – žádný náčelník! Schovával se v boji vzadu… Ten jejich – hrdina!“

Rváč vyslovil nahlas, co bylo v mysli všech: Houžňák se v boji ne­osvědčil jako statečný vůdce. Proto Rváčova poznámka vzbudila souhlas.

Houžňák vstal a v rozpacích něco koktal na vysvětlení svého chování, ale když hned od začátku slyšel hlasité posměšky, obrátil se a odešel.

Za chvíli se vrátil a rozhodným hlasem prohlásil, že už nebude vůdcem tlupy: „Houžňák – ne náčelník!“

Tlupa byla překvapena, ale jen na chvíli. Její vratká nálada přijala Houžňákův výrok na vědomí a lovci začali rokovat, kdo by mohl být novým náčelníkem.

Do popředí se tlačil Rváč a vyzývavými pohledy hledal přátele.

„Rváči dozadu, máme lepší muže!“ usadil chtivého Rváče rozvážný Huňáč.

„A koho?“ ozval se Rváč drzým hlasem.

„Mamutíka!“ odpověděl vážně Huňáč.

Hned se k němu přidalo několik hlasů: „Ano – ano – Mamutíka!“

Rváč pokročil vpřed a postavil se vedle Mamutíka. Přes rameno k němu řekl: „To se ukáže!“

Mamutík nepromluvil, jen úkosem pohlédl na Rváče, jenž blýskal očima a skřípal zuby. Shodil kožešinu, kterou byl přepásán, a postavil se proti Rváčovi.

Ostatní členové tlupy učinili ihned kolo, aby soupeři měli volné místo. Bude souboj!

Rváč si odplivl, také shodil kožešinu a skočil na Mamutíka.

Mamutík je silný a statečný lovec. Trochu se přikrčil pod útokem Rváčovým, ale ihned ho uchopil svalovitými pažemi. Oba soupeři se skulili na zem, pozdvihli se, ale Mamutík už přitiskl protivníka znova k zemi. Svíral mu hrdlo, takže Rváč nemohl ani vydechnout.

„Dej mu, dej!“ pobízel Mamutíka Kopčem a podával mu kamennou palici.

Ale Mamutík ji nepřijal, nepotřeboval ji. Krev se vyhrnula poraženému z úst a jeho tělo se bezvládně zhroutilo.

Vítězný Mamutík se vztyčil a rozhlédl se po tlupě. Viděl, že se všichni těší z toho, jak lehce porazil chvástavého Rváče. Vážně přijal medvědí kůži, kterou až dotud nosil Houžňák. Sepjal ji řemenem přes rameno – a stal se náčelníkem.

Nebylo třeba o tom mnoho mluvit. Co se stalo, přijali všichni jako samozřejmost.

Rváč se za chvíli probral z mrákot. Došel k potůčku, napil se vody, omyl si hlavu a vrátil se k tlupě. Naoko klidně přisedl mezi ostatní a poslouchal nového náčelníka. Spor byl vyřízen… Kdyby se byl Rváč nepodrobil, věděl, co by ho čekalo – byl by vyhnán z tlupy. A vyhnání z tlupy je totéž co odsouzení k smrti.

Na zápas se dívali i mnozí členové domácí tlupy. Mamutík se jim líbil. Rozuměli, oč v zápase běželo.

Sestoupili se dohromady a zadrželi Mamutíka, když odcházel. Živě ho pozdravovali a volali:

„Ty – náčelník – můj – tvůj!“

Ukláněli se před ním a ruce si kladli na temena hlav.

Mamutík hned nechápal, co to znamená.

„Ty – náčelník – můj – tvůj!“ volali opětovně.

Huňáč jim porozuměl. Přiskočil k nim a podával jim ruce:

„Mamutík – náčelník všech!“

Okolostojící zástup se rozjásal.

Všichni si začali tisknout ruce a vzájemně si třeli nos o nos.

To byl důkaz úplného přátelství a sjednocení. Všichni výskali a radovali se jako malé děti.

Přední lovci z tlupy přivedli Mamutíkovi červenolící Ďargu, dceru svého hrdinského náčelníka. Bude jeho ženou.

Mamutík se stal náčelníkem obou tlup. Obě utrpěly značné ztráty, ale spojením se z nich nyní stává velká, silná tlupa, která se nebude bát nepřátel.

„Hojáejá-uch! Mamutík, Mamutík, Mamutík…!“

A takto jako zde přiměl prospěch všude lidi k sdružování. Ve společnosti snazší obživa, snazší obrana.

Na osamělé skále nad údolím Bečvy plane slavný táborový oheň sjednocení dvou loveckých tlup.

Spojená tlupa od té doby vládla v širokém údolí Moravské brány. Ze své skály nad Bečvou² viděli předmostští lovci daleko na všechny strany. Zpozorovali včas nejen každé stádo zvěře, ale i každou blížící se loveckou družinu. Žádná tlupa putující mimo neodvážila se útočit na silný tábor v Předmostí; naopak, ohlašovala se tu přátelsky s dary a s pazourky nebo mušličkami na výměnu.

Mamutík prozíravě zásobil tlupu dostatečným množstvím pa­zourků, jež přinášely tlupy z dalekého severu. Jeho lovci měli nyní výborné zbraně a množství ostrých nástrojů.

Tlupa si na Hradisku libovala; měla se tu dobře. Hlídka hlásila dosti často příchod mamutů. Ti měli Moravskou bránou svou hlavní středoevropskou cestu. Tlupa je pak obklíčila a obyčejně nějakého mamuta šťastně dostala. A to pak bylo postaráno o hojné jídlo na mnoho dní. Mamutích kostí, stoliček a zejména klů byly v ležení narovnány hromady. Cizí lovci, uvedení sem k výměnnému obchodu, žasli nad tímto nevídaným bohatstvím.

Lovci měli dosti času, aby zpracovali některé kosti na vhodné nástroje. Vyrobili si i jehly s provrtanými oušky, šídla, vidlice na maso, škrabky, velké lžíce, harpuny na lov ryb a co všecko si ještě vymyslili. Zvlášť podařené a oblíbené nástroje si každý lovec poznamenal vyrytými značkami. Takový označený nástroj byl „jeho“ a nikoho ani nenapadlo přivlastnit si takový předmět. Našli se i umělci, kteří ostrým pazourkem vyrývali do hladkých kostí obrázky – nejvíce lovných zvířat. Někdy také pracně vyřezali nějakou figurku a opatrovali ji pak jako oko v hlavě.

Den za dnem ubíhal v sídlišti nad Bečvou dosti klidně. Až jednou ráno se tábor rozjitřil poplachem…

Mamutíkova mladá žena Ďarga v noci zmizela! Nikdo v tlupě ji neviděl odcházet.

Lovci po ní hned pátrali: sám Mamutík je vedl. Našli jen její proutěný košík, pohozený v křoví. Přitom se objevilo, že schází i několik mužů z tlupy, Křivý roh, Ochúň, Rváč, Nohahnát, Tlusťoch a snad ještě někdo. Někteří lovci si vzpomínali, že v posledních dnech vídali tyto muže často pohromadě, jako by se o něčem potajmu umlouvali.

Teprve k poledni se záhada vysvětlila. Bystrý stopař Huňáč vedl pátrající oddíl po nalezených stopách Ďargy a ostatních ztracenců.

Přišli na ušlapané místo a tam ležela nehybná Ďarga. Mamutík k ní přiskočil a nadzvedl jí hlavu. Ďarga pootevřela oči, ale Mamutíka nepoznala. Hlava jí klesla k zemi.

Lovci přinesli v kožešině vodu a polévali ležící ženu. Ďarga vydechla a brzy se vzpamatovala. Po chvíli vyprávěla v přestávkách, že ji Rváč vylákal z tábora, potom ji donutil, aby šla s ním a s jeho družinou. Vzpírala se, když poznala jejich zrádné úmysly. Utekla v těchto místech, ale chytili ji, a když se držela stromu, Rváč ji vztekle uhodil do hlavy, že padla na zem. Co bylo dále, neví.

Huňáč zatím zjistil, že Rváčova družina vstoupila do potoka a brodila se jím – zřejmě proto, aby nezanechala po sobě stopy. Věděli, že budou pronásledováni.

Zotavená Ďarga se postavila a zkusila jít několik kroků.

Huňáč se optal Mamutíka za všechny lovce, mají-li dále honit uprchlíky. Náčelník jen opovržlivě mávl rukou a řekl: „Do tábora!“ Podpíral slabou Ďargu a šel s ní zvolna nazpět.

Lovci si povídali o Rváčovi a říkali, že jeho útěk z tlupy asi špatně skončí.

Večer byla u táborového ohně živá beseda. Zjistilo se, že uprchlíci vzali s sebou všecky zbraně i několik kožešin.

„Dobře že odešli,“ vyjádřil mínění všech Huňáč, „nebylo nám s nimi dobře!“

„Tlupa je i bez nich dosti silná!“ zakončil Mamutík rozpravu a určil noční hlídky.

Víc se už v tlupě o Rváčovi nemluvilo a denní život v táboře byl stejný jako dříve.

Přes všechen blahobyt nežila tu tlupa úplně spokojeně a klidně. Lovci byli unavováni ustavičným střehem proti častým návštěvám cizích tlup, procházejících Moravskou bránou. Byli sice dosti silní a nebáli se, nicméně musili být ve stálé pohotovosti, aby odrazili každý útok. Ještě horší bylo, že přemíra masa nyní požívaného vedla k zlým chorobám. Zejména všeobecná nečistota značně přispívala k šíření nemocí. Potůček, z něhož brali pitnou vodu, byl znečištěn vypíráním zvířecích vnitřností. Mraky much, pokrývající i všechny zásoby, šířily nákazu. Množství pohozených hnijících odpadků, střev i kostí nesnesitelně páchlo. I uvnitř stanů bylo hrozně nečisto a puch tam panující rovnal se ohavnému zápachu doupat masožravých šelem.

V táboře řádil břišní tyfus, viklavost zubů, vyrážky a vředy. Všichni obyvatelé byli pokryti obtížnými příživníky. Zejména ve vlasech měli plno vší; nadarmo se pomazávali hlínou – málo to pomáhalo. Nebylo divu, že zvěř zdaleka cítila páchnoucí lovce. Nejvíce nemocných bylo mezi malými dětmi. Některé již zemřely.

U večerního ohně se o tom všem hovořilo a starší lovci rozhodli, že tlupa musí ozdravět delším putováním.

A jednoho dne opustila velká Mamutíkova tlupa páchnoucí sídliště v Předmostí. Vydala se moravským úvalem na sever, nížinou pod Bílými Jeseníky. Vedla je řeka Morava.

Kdykoli se tlupě podařil větší lov, zastavila se na několik dní a pak zas táhla dále. Zvěře sice již nebylo tolik jako na Dolní Bečvě, nicméně hladem netrpěli. Zdraví se v tlupě značně zlepšilo.

Táhli tak již několik týdnů. Údolí se víc a více úžilo; hory je svíraly z obou stran a nakonec byla tlupa téměř obklíčena vysokými horami. Tím směrem tedy už dále nemohou. Vrátili se den cesty a zastihli velké stádo sobů.

„Ti nás povedou,“ rozhodl Mamutík a poručil lovcům, aby stádo bedlivě střežili. Každý den zabili dva tři soby, kteří se poněkud od stáda odloučili, ale stádo samo nechávali s pokojem; jen šli v jeho stopách. Prvý sob byl neobyčejně statný samec s vysokými parohy a s dlouhou bílou hřívou na krku. Lovci na něj sice měli veliký zálusk, ale vůdce stáda byl velmi ostražitý a nedal se překvapit.

Sobí stádo je vedlo k západu. Postupovalo širokým, plochým údolím podle říčky. Po stranách se táhly jen nízké pahorky. Sobi zřejmé hledali vyšší polohy otevřených krajin, kde by nebyli tak sužováni komáry a mouchami jako v teplém úvalu moravském.

Tam nebylo lze pro komáry už ani vydržet. Třepetali se v hustých mračnech, zpívali, bzučeli a bodali vše, co má teplou krev. Lovci jimi bývali úplně pokryti. Na tvářích a na krku jich měli usazeny vrstvy. Komáři lezou i do očí a do úst. Plácnutím ruky se jich zabije sto, ale hned se jich nových dvě stě na tom místě usadí. Komáři jsou největší trýzní loveckých tlup a jejich odhánění vysiluje člověka do krajnosti. Marný boj proti nim! Zvěř i lidé tupě snášejí bolest a jen v pomazání těla blátem nacházejí úlevu. Nejlépe se uklidit před nimi do jiných krajin.

Po několika dnech se dali sobi na překotný útěk před dorážejícími ovády a střečky a unikli daleko.

Tlupa se teď přidržela nové řeky, která tekla k západu. Táhla pahorkatou lesní krajinou, kde byla nouze o zvěř. Zkušení lovci říkali, že každá řeka vede do široké nížiny, a že tedy i tato řeka, podle níž táhnou, teče do nížiny bohaté zvěří. Proto se zbytečně neomeškávali a pospíchali vpřed.

Nezklamali se. Přitáhli k Labi, do rozlehlé, nekonečné nížiny. Hned prvého dne tu ulovili statného mamuta. Utábořili se spokojeně na několik dní.

Vyzvědači pobízeli tlupu, aby táhla ještě dále k západu. Tam jsou krásné planiny, oživené soby i koňmi.

Tedy dále za sluncem!