V zajetí

Plochá, mírně zvlněná planina se táhne do velké dálky. Je porostlá trávou a mechem, tu a onde i křovinami vrbovými, olšovými a březovými. Místy bujejí nedohledné palouky jahodové, vřesové a brusinkové.

Ve všech sníženinách půdy se lesknou hladiny větších i drobných jezer a mělkých řek.

Znamenitě se tu daří sobům a koňům, dokud se v létě příliš nerozmnoží komáři a mouchy bodalky. Tu se pak sobi i koně před svými malými, ale nesnesitelnými trapiči dávají na útěk a vyhledávají si pastvu v krajinách vyšších, pohorských.

Před komáry prchalo i stěhující se sobí stádo, vyčíhané loveckou tlupou Houžňákovou.

I Kopčem se zúčastnil toho nešťastného lovu. A rozumí se, že také s nerozlučným Veverčákem. Oba hoši, nejen Kopčem sám, byli od slavného zachránění lovců v jícnu propasti již častěji s dospělými muži. I Veverčák se na loveckých výpravách dobře drží. Je to čiperný klučina s bystrýma očima a s nosem trochu rozpláclým. Dovede už sám ulovit veverku i zajíčka. Všichni říkají, že i z Veverčáka bude jednou statečný lovec, posila tlupy.

A dnes oba hoši pomáhali nadhánět soby při onom velikém lovu. Jejich nahá, do hněda opálená těla nebylo v trávě ani znát, když si lehli, aby číhali na soby. Když pak vyskočili s jinými ukrytými lovci, mávali větvemi a z plných hrdel křičeli, blížící sobi se tak polekali, že se nemohli ani utišit.

Sobí stádo se rozprchlo, lov končil a Kopčem běžel sám za rozptýlenými houfci plaché zvěře a nadbíhal jim mezi křovinami. Byl tak pln loveckého zápalu, že ani nevěděl, jak daleko zaběhl. Teprve když už nikde neviděl žádného soba, vzpomněl si na návrat k tlupě.

Obešel několik houštin i jezírek, ale nikoho z tlupy nezahlédl. Odmalička se sice učil loveckému umění chodit po stopě, ale dnes by tu byl nenašel stopu ani Mamutík, ba ani Huňáč, a to je nejbystřejší stopař v tlupě. Zmatené stádo sobů dokonale zničilo a rozdupalo všechny lidské stopy daleko široko.

Kopčem bloudí. Neví ani, na kterou stranu se má vydat. Běhá sem a tam, ale bez výsledku.

Napil se z potůčku, protože už nemohl žízní vydržet.

Pohlédl na oblohu. Slunce se chýlí k západu. Nesmí se tedy dlouho zdržovat, má-li být před soumrakem u své tlupy.

Dal se do běhu, ačkoli měl již nohy nějak těžké a dech se mu krátil.

Zastavil se a viděl, že je v neznámé krajině. Zatočí tedy jinam. Svou tlupu musí najít, jinak v pustině zhyne bez pomoci.

Najednou se něco kolem něho mihlo.

A zas a zas.

To vlci běželi řadou za sebou.

„Ti mě povedou!“ pomyslil si Kopčem. „Vlci jistě cítí zabité soby a běží k tábořišti, aby si něco ukradli.“

Hoch zapomněl na únavu a rozběhl se za vlky. Ještě je několikrát zahlédl mezi křovinami, ale pak už se mu ztratili. Ó vlci umějí pelášit! Ale chytrý Kopčem už věděl, kterým směrem se má dát. A skutečně ho vlci dobře vedli.

Z malého návršíčka uviděl tábor. Dým, stoupající z ohniště, označil mu vzdálené tábořiště. Zavýskl si a dal se znovu do běhu. Na obranu před vlky vzal do ruky klacek. Kopčem se vlků nebojí. Ví, že jsou opojeni zápachem sobí krve a že na něj nebudou útočit.

Klesaje únavou doběhl k tábořišti. Však – co to?

Kde je Mamutík, Huňáč, Dráp a ostatní lovci? Kde Veverčák, Brouček a ostatní kluci? Tito zde mu jsou neznámí, jsou to cizinci!

„Ej – heš, heš, heš!“ vykřikli cizí lovci překvapením, když se na­jednou mezi nimi objevil Kopčem.

Obstoupili hned polekaného hocha, smáli se mu, pošťuchovali ho a jeden z nich už vytrhl Kopčemovi klacek z ruky a rozpřáhl se, aby jím udýchaného chlapce uhodil.

Kopčem nečekal, až rána dopadne. Mrskl sebou jako ještěrka a prolétl mezerou mezi nepřátelskými lovci. Ubíhal, aby se zachránil před těmi zlými muži.

Nedoběhl však daleko. Chytili ho a přivlekli zpět k ohništi před náčelníka tlupy.

Náčelník seděl na balvanu a okusoval opečenou sobí kýtu. Kopčem se naň podíval a dostal strach. Náčelník byl veliký, měl zlostný pohled a dlouhé, rozcuchané vlasy. Dlouhé pero, až do týla vsazené, houpalo se mu při každém pohybu.

Někdo strčil do Kopčema tak, že hoch klesl na zem.

Kopčem se otočil jako had a mžikem se zakousl do ruky muže, který jej strčil. Měli co dělat, aby Kopčema znovu usadili na zem.

Náčelník se tomu smál, až se zakuckal. Velmi se mu líbila hochova statečnost. Poručil pak, aby zajatému chlapci neubližovali, a hodil Kopčemovi kost, aby si na ní okousal zbytky masa.

Kost však zůstala ležet před hladovým hochem. Ani se jí nedotkl.

Okolo něho se tlačili cizí kluci a zvědavě si ho prohlíželi. Mluvili naň, ale Kopčem ničemu nerozuměl.

Seděl skrčeně na zemi, a kdykoliv ho některý kluk chtěl zatahat za nohu nebo za vlasy, hrozivě zavrčel a vycenil zuby. A to bylo klukům velice k smíchu.

Hody trvaly dlouho, dlouho do noci.

Kopčem si konečně nohou přitáhl pohozenou kost a ohryzal ji. Pak ji daleko odhodil. Dva vlci se o ni poprali.

Zajatý hoch nesměl učinit ani krok. Dobře ho hlídali.

Ach kde jsou silný Mamutík, Dráp, Huňáč a jiní stateční lovci? Kéž by přišli vysvobodit malého Kopčema z moci těchto surovců!

Nahý hoch se schoulil do klubíčka a tiše zaplakal.

Oheň svítil tmou už bez plamenů. Jen když noční větřík zafoukal, rozeplály se nahromaděné žhavé uhlíky a jiskry vylétly skoro až k spícímu hochovi.