Na výpravě

Huňáč se Zajícem šli potichu lesem. Každý měl kus masa navlečený na řemeni a přivázaný k pasu. Občas se do masa zakousli, pazourkovým nožíkem kousek odřízli a pak ho dlouho žvýkali. Měsíc dosti osvětloval krajinu i řidší porost v lese.

„Kam jdeme?“ optal se Zajíc zkušenějšího druha. „Vždyť kráčíme touže cestou, kterou jsme prve pronásledovali pomalovaného cizince s Lasičkou!“

„Pravdaže jdeme touž cestou. Stopa cizího lovce nám ukáže cestu k cizí tlupě. A tam najdeme Lasičku i oheň,“ odpověděl Huňáč.

Prodrali se málo schůdnou roklí a Zajíc po chvilce rozmýšlení řekl:

„Nenašli jsme stopu za světla, najdeme ji tím méně teď v noci!“

„Zase pravda, Zajíci. Stopa v noci mizí, ale oheň se v noci objevuje, nemyslíš?“

Zajíc se zakousl do masa a už se neptal. Byl značně unavený, ale statečně zachovával krok.

Měsíc byl již dosti vysoko, když dostoupili na balvanitý kopec před řekou, již známou.

„Tu si oddychneme,“ řekl Huňáč a vyhledal pod vrcholem dosti pěkný úkryt.

Dole pod sebou viděl Sázavu a za ní donekonečna rozlehlý kraj. Zajíc se schoulil do koutečka, přikryl se kožešinou a s kusem masa v ústech zavřel oči. Nemohl se déle přemoci a únavou usnul.

Huňáč byl také malátný, ale přece usedl ještě na balvan a ustavičně hleděl do dálky za řeku. Provívající chladný větérek ho občerstvoval a udržoval při bdění. Huňáč se vší mocí bránil spánku a jen napjatě zíral do kraje, jako by si jej chtěl vštípit v paměť.

Najednou vykřikl a vztyčil se na skále. V dálce zasvítil oheň. Byly to dosti mohutné a vysoko šlehající plameny. Patrně to byl oheň slavnostní, jaký nebývá při obyčejné večeři.

„Už tam jsou!“ potichu k sobě promluvil Huňáč a bedlivě zkoumal umístění ohně v krajině.

Za chvíli se spokojeně přikrčil k Zajícovi, natáhl přes sebe kožešinu a tvrdě usnul. Ani už neslyšel, že se hlubokým tichem ozvalo zamňoukání, jakoby od kočky. To se káně vracelo z lovu. Obletělo skupinu buků a houpavě se neslo do zamženého údolí.

Brzy po východu slunce se oba lovci na skále probudili. Ačkoli byli velmi otužilí, přece jen je ranní chlad roztřásl. Zajíc se překotil na travnaté rovince a postavil se na ruce. Zatřepal nohama, vyskočil a řekl: „Tak půjdeme zase, Huňáči.“

Huňáč jen přikývl. Odpovědět nemohl, měl plná ústa sobího masa. A šli.

Sestoupili k Sázavě, přebrodili ji a Huňáč, aniž se již zdržoval hledáním stopy, namířil hned k blízkému lesíku. Zajíc se bez reptání podrobil jeho vedení. Však ví, že Huňáče nikdo nepředčí ve znalosti krajin.

Huňáč se ještě ani slovem nezmínil svému druhovi o tom, co v noci viděl, a jen stále bedlivě sledoval okolí a střežil zvolený směr. Čím dále šli, tím opatrněji postupovali. Šli co nejtišeji.

Za lesíkem se prostírala vysočinová stepní planina s vyčnívajícími lesnatými vršky.

Zajíc zakňučel a hýbal nosem jako opravdový zajíc. Ukazoval na skupinu několika sajek antilop, které se popásaly v neveliké vzdálenosti. Huňáč vyskočil z dolíku k Zajícovi a oba lovci rozčileně pozorovali plachou zvěř, která stála proti větru a netušila přítomnost člověka.

Sajky poskakovaly v trávě bezstarostně, jako kdyby tančily. S úžasnou snadností vznášely svá ovčí těla bez patrného odrazu vysoko nad travnatý porost, ano, výše, než jak byly samy veliké. Jejich krátká, špinavě žlutá srst se leskla v slunečním svitu. Dlouhé, mírně prohnuté rohy, čnějící vzhůru přímo z čela, dodávaly jim sice dosti hrozivého vzezření, ale oba věděli, že se sajky nikdy neodváží odporu.

Huňáč si připamatoval, že se dnes nemůže zdržovat lovem, ale přesto mu probuzená lovecká vášeň nedovolila odpoutat se od vábného pohledu na sajky. Mrknutím vybídl Zajíce, aby lezl po zemi a nadháněl rychlonohá zvířata. Jaká slast, složit sajku obratně vymrštěnou sekyrou…!

Zajíc už také zapomněl na vlastní účel cesty a oddal se úplně loveckému zájmu. Plížil se obloukem vzad pobíhajícím antilopám. Jedna sajka se přiblížila na několik kroků, až skoro k němu. Ležel v trávě bez dechu. Zblízka viděl, jak sajka, něco větřící, otáčela svým rypákovitým čenichem.

Naráz se z nedaleké křoviny vymrštilo veliké kočkovité tělo a divoký levhart skočil na zděšenou sajku. Zaťal jí drápy do hřbetu, strhl ji k zemi a zakousl se jí do šíje.

Zajíc zahlédl v letu rozevřenou tlamu hladové šelmy, vyzbrojenou silným, bělostí svítícím chrupem, a leknutím se přitiskl k zemi jako ptačí mládě vypadlé z hnízda. Ihned se však vzpamatoval a honem lezl trávou z nebezpečného místa. Ani už neviděl, jak levhart nešťastnou sajku trhá…

Překvapený Huňáč byl dosti zakryt zvlněnou půdou, ale dobře viděl, co se událo. Hned ubíhal k nejbližším houštinám a očekával svého druha. V dálce mizely rozplašené sajky. Zdálo se, že takřka letí nad travnatou stepí.

Huňáč po chvilkách třikrát zapískal jako svišť. Nedaleko se rozhrnula tráva a Zajíc vyskočil ze země. Byl všecek ustrašený; hýbal nosem a mrkal očima. Bez meškání se dali oba lovci do běhu a velikou oklikou pokračovali v původní cestě.

Na jakési výšině se zastavili. Huňáč znova obzíral krajinu.

„Už jsme blízko u cíle,“ pravil polohlasně, ale vzápětí pak zapomněl na opatrnost a nahlas zvolal: „Hle – tam!“

Zajíc se podíval upjatě, kam Huňáč ukazoval. Neviděl nic.

„Jen se podívej přes ty buky!“ znova pobízel Huňáč.

„Už vidím kouř! – Kouř…!“ přiznával překvapený Zajíc.

Za lesíkem v mírné otevřené úžlabině stoupal modravý dým ve větších kotoučích nad korunami stromů.

S největší obezřetností pronikali oba lovci kupředu. Přebíhali od stromu ke stromu a i každé ostružiny používali k zákrytu. Přiblížili se až nedaleko k táboru cizí lovecké tlupy. Již mohli rozeznávat pobíhající osoby.

Když bylo nebezpečí, že by se již mohli prozradit, vylezli Huňáč i Zajíc na mohutný buk a ukryli se vysoko v jeho koruně. Viděli odtud do cizího tábora. Byla to mocná tlupa. Kdyby Huňáč uměl počítat, řekl by, že je v této tlupě jeden a půl tuctu lovců. Ženy a děti se nepočítají. Náčelník seděl na vyvýšeném místě na složené medvědí kožešině a ženy mu nosily opečené kousky masa od ohniště. Muži o něčem živě rokovali, děti opodál na pažitu skotačily.

„Je tam – je tam Lasička!“ zašeptal Zajíc.

Skutečně, Lasička byla již mezi ženami cizí tlupy…

A zdálo se, že nepomýšlí na útěk. Svobodně chodí po táboře, kamkoli se jí zachce. Mladý lovec, po těle pomalovaný žlutou hlinkou, jí poroučí a Lasička ho musí obsluhovat.

Oba lovci na buku takto dlouho pozorovali život v cizím táboře. Odvážit se teď nemohli ničeho, byli jen dva proti četné tlupě.

Některé ženy z tábora poodešly natrhat jedlé byliny, dobře chutnající po mase. Mezi nimi byla i Lasička. Hledala při kraji lesa a přiblížila se k buku, na kterém byli ukryti. Huňáč popolézal na větvi, aby na dívku dobře viděl. Nachýlil se kupředu, ale větev se pod ním už nebezpečně zahoupala. Zachytil se rukama jiných větví a nohama přidržoval rozhoupanou větev, aby se ustálila.

Zajíc seděl na tlusté větvi, opřen o kmen buku. Vida, jak Huňáč neprozřetelně rozkýval haluze v koruně stromu, napomenul ho:

„Co děláš, ještě se prozradíme!“

Naštěstí zavál právě větřík a i ostatní stromy sebou trochu zahýbaly. Huňáč s roztaženýma rukama i nohama, nehybný jako zavěšená opice, mrkal očima a šklebil se rozčilením.

Lasička vytrhla ze země nějaké kořeny a vracela se zase do tábora. Huňáč se neudržel a zahoukal znamení Mamutíkovy tlupy. Byl to zvuk podobný zvířecímu, v lese obvyklému, ale přece v něm byl přízvuk, který byl dorozumívacím znakem zasvěcenců.

Dívka sebou trhla, zastavila se, a když se znamení ozvalo ještě jednou, odpověděla zvířecím zakňučením, což znamenalo: „Ne!“ – a poklusem se vrátila do tábořiště nové tlupy. Nikdo z cizích lovců si nepovšiml vyměněných zvuků. Huňáč se rozšklebil ještě víc a tiše pronesl:

„Už je jejich!“

Čekali na stromě ještě notnou chvíli, až pak zpozorovali, že tlupa mužů na znamení dané náčelníkem odchází z tábora. Nejspíš někam na lov. Huňáč aspoň z jejich posunků poznal, že někde v této krajině objevili stopy mamuta.

V táboře zůstali jen dva strážcové, několik žen a dětí, aby opatrovali oheň.

Oba lovci slezli z buku a přiblížili se až blízko k ležení. Ač to nevyslovili, přece si myslili, že nyní by se mohli pokusit o získání ohně. Ulehli v mělkém dolíku zakryti trnkovým keřem. Číhali na příznivý okamžik, až by mohli vzít z ohniště rozpálený klacek.

Dvě holčiny, trhající šťovík, přiblížily se dosti blízko k číhajícím lovcům. Huňáč i Zajíc poklekli a užuž se chystali utéci z úkrytu, když holky uviděly v trávě myš. Hned ji honily sem tam a odběhly zase dál.

Lovci mohli opět klidně pozorovat, co se děje v ležení.

Ohniště nezůstalo ani na okamžik opuštěno. Strážcové měli u něho pořád co dělat. Opékali si ještě velký kus sobího hřbetu.

Zajíc uviděl asi něco velmi směšného. Překulil se nazpět do dolíku a kuckal se smíchy. Přemáhal se, aby nahlas nevyprskl, a byl v obličeji celý rudý. Rukama i nohama tepal do země, takže Huňáč na něj skočil a sevřel ho mocně, aby se nehnul a nevzbudil snad hlukem pozornost v táboře.

„Co je s tebou, slepý jezevče? Bzikavka na tebe sedla?“ přísně se ptal rozhněvaný Huňáč.

„Heleď, Huňáči!“ vypravil Zajíc konečně ze sebe, „jak jedí! Oni žerou…!“ A zaryl se obličejem do trávy, aby udusil smích.

Huňáč pohlédl k ohništi a viděl, jak tam oba hlídači pojídají opečenou krmi.

„No vidíš je, ho-va-da?“ řekl zase Zajíc a znova vystrčil hlavu za křovinu. „Pořádný člověk se zakousne do masa a odřezává si nožem vždycky od nosu k bradě, shora dolů, ale v téhle tlupě – haha! oni řežou maso obráceně, od brady k nosu! Prasknu…!“

A Zajíc se opět skulil do dolíku. Huňáč ho kopl, aby už byl zticha. Právě se blížila Lasička. Nebyla dále než na tři skoky.

Huňáč jemně zahvízdl hlasem stepního sviště. Dívka sebou trhla, ohlédla se a pak – jakoby nic – usedla nedaleko trnkového keře. Oba lovci dali své signály, aby je Lasička poznala. Huňáč k ní zavolal polohlasem:

„Lasičko, uteč s námi!“

Dívka odpověděla posunkem, že ji nadarmo volají. Už zde zůstane.

Huňáč se na chvíli zamlčel, a když bylo vše klidné, znova zavolal:

„Lasičko, nemáme oheň…!“

„Co tady chcete? Jděte pryč!“ odpověděla dívka směrem k trnkovému keři a vázala si řemínkem vlasy vzhůru nad hlavou do kštice.

„Dej nám oheň, Lasičko!“ žádal Huňáč a hodil dívce kus hubky, kterou prve na buku ulomil.

Lasička si ještě okamžik dodělávala účes, pak popadla hubku a šla k ohništi. Za chvíli se vrátila, a jdouc kolem trnkového keře, upustila doutnající hubku. Přitom polohlasně pronesla:

„Jděte, jděte! Lovci se brzy vrátí a pak je zle s vámi!“

Zajíc se vinul trávou jako had a tak se zase vrátil zpět za keř, maje hubku v ruce. Oči mu svítily radostí.

„Nuže, poběhneme!“ pobízel Huňáč a chystal se vyskočit.

„Počkej ještě!“ žádal Zajíc a pohlížel k ležení.

„Na co čekáš? Lasička s námi nepůjde…“

„Já bych chtěl tamtu dívku!“ šeptal Zajíc a ukazoval na dívčinu asi čtrnáctiletou, která právě táhla z lesíka k ohništi souš a v úsměvu vesele ukazovala zuby.

Vtom Zajíc hekl, jakou dostal ránu od Huňáče, jenž rozzloben děsně se zašklebil a třikrát zasykl znamení tlupy. To byl rozkaz k bezmezné poslušnosti. Starší lovec tím znamením poroučel mladšímu členu jménem celé nepřítomné tlupy. Neuposlechnutí by mělo za následek nejhroznější trest pravěku – vyhnání z tlupy. A to by bylo pro vyvržence horší než smrt.

Proto se také Zajíc okamžitě vzpamatoval a upřeně pohlížel na Huňáče. Ten pak obhlédl celé okolí, a když se nic podezřelého v táboře nehnulo, pokynul Zajícovi a oba lovci lezli po břiše do druhého dolíku a pak, skryti porostem, skrčeni běželi do lesa.

Pod bukem se zastavili.

„Ukaž!“ řekl Huňáč a pak jemně foukal do hořící hubky, až drobné jiskérky odletovaly.

„Máme oheň! Hoja-hoj! Rychle k tlupě…!“

Oba lovci se rozběhli poklusem, aby se brzo dostali z nebezpečného území. Huňáč si dobře pamatoval cestu nazpět, takže postupovali rychle a bez rozpaků.

Za lesíkem se otevřela stepnatá krajina, jen řídce křovinami porostlá. Tudy musili jít s největší obezřetností. Bylo by dobře vidět na velkou dálku každého, kdo by přecházel planinu. Oba lovci se proto přikrčili a vyhledávali prohloubená místa.

Pojednou zůstali překvapeni stát. Před nimi se táhla v zemi řada otisků šlépějí ohromného zvířete.

Oba lovci současně vykřikli: „Mamut!“

Hned se rozhlíželi, zda by snad obrovského slona někde nablízku nespatřili. Stopa byla čerstvá.

Všude kolem dokola však bylo ticho a klidno.

Šli tedy dále. Jindy by se již mamutí stopy nespustili, dokud by velikého tlustokožce nevypátrali, avšak dnes – daleko od tlupy a s důležitým posláním – musí všeho nechat. Kupředu!

Slunce příjemně hřálo. Dostoupilo již nejvyššího bodu své denní dráhy. Kukačka kdesi volala a čmeláci létali po kvetoucím luhu.

Lovci šťastně přešli otevřenou step a sestupovali lesnatou strání do jakéhosi údolí, aby si nadešli. Tam na chvíli usedli. Sežvýkali každý po kusu masa, které prve kamenem naklepali, napili se v potůčku a teď pohodlně leželi na trávníku.

Oba se mazlili s ohníčkem, ukrytým v suché hubce. Pozorovali ze všech stran, jak doutnavý ohníček vyžírá hubku víc a více. Už zbývalo jen kousek hubky. Huňáč tedy našel hubku novou, ještě lepší, zapálil ji a starý zbytek odhodil.

Co to? – Uslyšeli nějaké hlasy!

Oba lovci vyskočili, připraveni na všecko.

Hlasy se blížily.

„Je jich mnoho!“ zašeptal Huňáč.

„Utečme!“

Vtom již z rozhrnutého křoví vkročil na trávník jakýsi lovec, žlutou hlinkou po těle pomalovaný, a zahlédl překvapeného Huňáče se Zajícem. Mocně vykřikl.

Huňáč vletěl mezi houštiny a Zajíc za ním jako šíp. Bylo zle! Mžiknutím poznal Hada, který byl včera jejich zajatcem. Na zápas nebylo pomyšlení, neboť celá nepřátelská tlupa hrnula se údolím podél potůčku.

Huňáč za křovím se ještě ohlédl, popadl kámen a hodil jím po Hadovi. Ten, zasažen do hlavy, se zapotácel. Ale hned za okamžik volal zuřivě dozadu na své druhy o pomoc. Poznal Huňáče po rozšklebené tváři a podnítil teď šílenou honbu za prchajícími lovci.

Zajíc se jen nepatrně opozdil a již mu nad samou hlavou letěla sekyra, kterou po něm zuřící Had hodil.

Ale nežli se sběhli nepřátelští lovci ve větším počtu a nežli jim Had aspoň částečně vypověděl, že tu, v jejich revíru, jsou dva cizí vetřelci, získal Huňáč se Zajícem přece jakýsi náskok. Neveliký sice, ale přece postačující k tomu, aby je stromy a křoviny zakryly, takže pronásledovatelé musili běžet jen po stopách, čímž se opět poněkud zdržovali. Ale to bude zakrátko zase vynahrazeno, neboť se už sběhl celý jejich houf a všichni se o překot hrnuli za prchajícími a všemožně jim nadbíhali.

Huňáč svírá v jedné ruce doutnající hubku, druhou rukou odstrkává větve houštiny z cesty. Pěna mu teče z rozevřených úst. Zajíc heká námahou, snaží se mu stačit. Silně krvácí. Téměř si urazil palec u nohy o vyčnívající kámen. Krvavá stopa teď usnadňuje stíhatelům pronásledování.

Opět se blíží hluk poštvaných lovců, dychtivých ztrestat opovážlivé vetřelce v honebním území mocné tlupy.

Huňáč vyrazil ze sebe podivný skřek.

Málem by byl i se Zajícem vletěl na povalujícího se nosorožce. Mohutné zvíře se kupodivu mrštně postavilo na nohy, ale než mohlo zaútočit, oba prchající lovci se mihli kolem něho a vrazili mezi houštiny jako poranění kanci.

Vzápětí byla pozornost nosorožce vzbuzena přibíhajícími lovci. Hlavu skloněnou k zemi, oba dlouhé rohy na nose výhružně napřaženy, nohy zaryty do země – tak uvítal hrozný nosorožec Hada a ostatní jeho překvapené druhy.

Co se zde potom událo, Huňáč ani Zajíc nevěděli. Jen slyšeli užaslé výkřiky a strašné zaúpění.

Stíhačský houf, naraziv na divokého tlustokožce, rozptýlil se po lese. Ustrašenými signály se dorozumíval a opět spojoval dohromady. Jen Had s třemi společníky neúnavně pokračoval v pronásledování.

Krvavá stopa vedla k nedaleké Sázavě.

Bez rozmýšlení se vrhli všichni do řeky. Na druhé straně pak bedlivě prohledávali pobřeží, aby našli pokračující stopy.

„Aha! Nevystoupili přímo naproti! Chtějí nás splést!“ volal Had. „Musíme za nimi tuhle kousek po vodě, známe takové chytračiny!“

Skupina stíhačů se jala hledat krvavé stopy, pátrajíc podél pravého břehu řeky směrem po proudu. Za chvíli zmizeli.

Pak někdo zahvízdal v husté koruně staré vrby na levém břehu řeky jako hlídající svišť.

Se zvoláním: „Vzduch je čistý!“ seskočil dolů – Huňáč.

Z nitra vykotlané vrby vylezl Zajíc.

Tvářili se spokojeně. Stíhači si nevšimli staré vrby a zaběhli někam daleko na druhém břehu.

„Heleme!“ radoval se Huňáč a plácal se do stehen.

„Hahahaha!“ smál se Zajíc a stříhal ušima.

Hadova družina nemá dobré stopaře.

Oba se ještě jednou rozhlédli, a když nic podezřelého neviděli ani neslyšeli, vstoupili do vody.

„Počkej ještě,“ řekl opatrně Huňáč a poslouchal. „Vracejí se! Skryjme se…!“

Už neměli ani kdy, aby vyhledali nějaký úkryt.

Huňáč se tedy skrčil do vody; jen hlava a ruka s hubkou mu vyčnívala nad hladinou. Zajíc učinil podobně, ale zahlédl ještě, jak čtyři stíhači na druhé straně řeky vystoupili z křovin na břeh. Ještě štěstí, že tu bylo ve vodě několik velkých balvanů, mezi nimiž proudila voda. Jinak by se bývali jistě prozradili.

Najednou Zajíc pocítil, jak ho Huňáč tahá ve vodě za nohu. Co chce?

Zdá se, že jsou skoro už jakoby chyceni. Čtyři lovci na břehu pozorně prohlížejí řeku i pobřeží, takže jim nic neujde. Je jim nejspíše velice divné, kam zmizeli prchající lovci. Zajíc vystrkuje z vody jen nos a myslí si, že o něj tady právě stíhači zakopnou, až se budou brodit nazpět. O jé, bude to těžký zápas, dva proti čtyřem! Nu, konec, vy krásné lovy na širých stepích…!

Huňáč opět zatahal Zajíce za nohu.

Hle, Huňáč k sobě přitahuje plovoucí olšinu, která tu uvázla mezi balvany. Zajíc rychle chápe a již oba lovci, zakrývajíce si hlavy plovoucím keřem, vstupují do větší hloubky. Doutnající hubku nabodli na ulomený pahýl.

Po hladině Sázavy pluje klidně polopotopený olšový keř.

Stíhači nenašli ani nejmenší stopy na pravém břehu a rozhodli se přejít řeku nazpět, aby znova hledali poslední stopy.

Had řekl: „Jsou chytří. Vždyť oni zůstali na levém břehu!“ a s pozdviženou sekyrou přecházel řeku směrem k balvanům, kde právě před chvilkou ještě prodlévali Huňáč se Zajícem.

Plovoucí olšina je už dosti daleko – co by kamenem dohodil…

Na břehu bystrý Had brzo zpozoroval krev u staré vrby.

Nerozmýšleje se uhodil sekyrou do vrby, až to zadunělo. Pohlédl do dutiny – nic! Jen loužička čerstvé krve svědčila, že zde raněný nedávno pobýval!

„Někdo byl na té vrbě!“ vypátral jeden z lovců podle několika přelomených větviček.

Nedočkavě hledali dále, nevedou-li nějaké stopy od vrby podél břehu, ale nenašli ani nejmenší známky. Neprozřetelně si tu sami našlapali.

„Řeku nepřešli a zde v té vrbě končí jejich stopy!“ tak souhlasně vyjadřovali čtyři stíhači výsledek svého pátrání.

Padla na ně hrůza z tajemného a nevysvětlitelného.

Kam zmizeli?

Čtyři lovci klečí v trávě pod vrbou s hlavami proti sobě obrácenými. Pohlížejí si strnule do očí, jako činí někdy zvířata ve chvíli usilovného napětí. Výteční stopaři, kteří dovedou běžet po stopě tři dny, aniž ji ztratí – jsou u vyjevení.

Tohle je nad jejich chápavost.

Mlčí chytrý Had, nemluví zkušený Čáp, mlčí silný Býk, nemluví bystrý Ostříž… Jen ušima stříhají.