Útěk

K ránu bylo citelně chladno. Ještě před rozbřeskem přiložil kdosi na ohniště silné klacky.

Kopčem se přišoural blíž k ohni a zase usnul.

Když se probudil, vylézalo sluníčko nad vzdálenými vrchy. Pozoroval po očku, co se v táboře děje.

Všichni už vstávali, kromě nejmladších dětí. Muži hned připravovali další maso. Stahovali soby, kuchali a řezali.

Kopčem věděl, že se tu dnes bude po celý den jíst a zítra zase a pak zase a pořád se bude jíst, až budou všichni tak přejedeni, že se nebudou moci na maso ani podívat. Ví, že se tak po hojném lovu děje vždycky. Potom se tlupa postěhuje dále a třeba po několik dní neuloví žádnou kořist. Všem opět důkladně vytráví. Tak to u lovců bývá. Někdy nadbytek, někdy hlad…

Kopčem je malý hoch, ale ví, co je v tlupě hlad! Hu! – až se otřese, když si vzpomene na veliký hlad oné zimy, kdy polovina tlupy zahynula. Od té doby je tlupa slabá. Kopčem byl tenkrát nejméně o hlavu menší než nyní. Šel tehdy s mámou prohlížet pasti, ale nic se nechytilo.

Těžký kmen, na jedné straně zvednutý a slabě podepřený vratkým dřevem, vyčníval ze sněhu beze změny. Nespatřili ani žádné zvířecí stopy.

Stejně bylo u druhé pasti.

U třetí pasti, nalíčené na staré zvířecí stezce, ležel na zemi napolo zavátý kmen.

Pod ním leží srnka nebo zajíc s rozmačkanými kostmi, pomyslil si tenkrát Kopčem a chutě hrabal rukama ve sněhu po kořisti. Matka také hned přispěchala a šťourala pod kmenem.

Nenašli nic. Kmen asi spadl z podpěry sám, snad shozen větrem. Nebylo tehdy zvěře…

Když se vrátili do ležení, našli sněhová doupata prázdná. Tlupa zatím odešla…

Šli tedy po stopách ve sněhu. Věděli, že se tlupa musila dát okamžitě na cestu, jestliže vyzvědači někde objevili soby nebo stepní koně.

Ale tenkrát kvečeru začal padat sníh. Stopy zmizely pod sněhovou vrstvou.

Přečkali noc přikryti kožešinou pod křovím plným sněhu.

Druhého dne zuřila bouře, takže se nemohli hnout. Hlad jim svíral útroby. Kopčem tehdy ohryzával kůru olšin jako zajíc v kruté době největšího hladu.

Když bouře přestala, vypotácela se Niana z háječku. Přikázala mu, aby zůstal ležet v sněhové díře, že přinese maso.

Kopčem věděl, že matka nemá žádnou zbraň a nic, čím by mohla ulovit nějakou zvěř. Ale máma řekla, že přinese maso, a tedy je jistě přinese. Zatím si Kopčem cucal zkřehlé prsty.

Oj, jak dlouho čekal tenkrát na mámu! Hladem až plakal a žvýkal staré řemeny.

„Mámo, pojď už! – Má-mo, Kopčem hlad – hlad – hlad!“ tak volal bolestným hlasem v smutné samotě.

Konečně máma přišla.

Ještě ji vidí, jak namáhavě zvedala nohy v hlubokém sněhu. Potácela se – vzdychala – úpěla – a pak padla do sněhu.

Kopčem vykřikl – a Niana znovu vstala. Těžce lezla po sněhu, až klesla u něho.

„Mámo, neseš?“ volal nedočkavě znova a znova.

Niana pozvedla hlavu a tesklivě se usmála. Kopčem nikdy nezapomene, jak se máma tehdy na něj podívala. V jejích očích lesknoucích se slzami bylo něco tak velikého, ba ohromného, že se až zachvěl.

Niana natáhla zkřehlou, promodralou ruku a nadzvedla v ní prut. Byly na něm navlečeny tři veliké ryby…!

Kopčem zajásal a hned se do jedné ryby zakousl. Nic mu nevadilo, že byla zmrzlá.

Když se pak s matkou, schouleni k sobě, nasytili a zahřáli, vyptával se Kopčem, jak se mámě podařilo chytit tak pěkné ryby.

A máma mu vypravovala nesouvislými a chudými slovy, že našla v lemu své kožešiny zapíchnutou udičku. Udice z rybí kosti a pazourkový nůž za pasem byly jediné její nástroje. Ale byla by zápasila i s medvědem! Šla k jezírku, odhrabala sníh a těžkým kamenem prorazila led. Uvázala kostěnou udici na řemínek a lovila ryby.

„Mámo, to nejde bez vnadidla!“ nedůvěřivě se ozval Kopčem, neboť sám častokrát chodil na ryby a věděl, že na udici třeba dát žížalu nebo malou rybičku.

„Nejde, nejde, Kopčeme,“ přisvědčila matka a vybalila nohu z kožešiny.

Kopčem vykřikl překvapením, když uviděl na matčině noze čerstvou, sotva zaschlou ránu.

Od čeho ta rána? Uhodl… Ano, matka nevědouc si jiné rady, jak opatřit vnadidlo na udici, vyřízla si z nohy kousek masa.

„Och mámo, mámo!“

Zabořil se mámě do náručí a plakal, plakal – až usnul.

Byli tam pak ještě několik dní a živili se rybami, jež máma ulovila.

Konečně se tlupa vrátila, a tak se zase shledali se svými.

Ej – bylo to tenkrát kruté…!

Kopčem přestal přemýšlet a vzpomínat. Musil odlézt od ohniště.

V táboře se zatím už zase peklo a vesele jedlo. Všem se lesknou tváře a mastnota jim teče po bradách.

Náčelník, na něhož volali Nunuk, sám rozřezává maso na řízky. Ženy je pak opékají na rozpálených kamenech.

Lovec Umink vyhrabal v zemi jámu asi po kolena hlubokou a rozdělal v ní oheň. Až se jáma rozpálí, bude v ní dusit maso, přikryté listím a kamením.

Jiný lovec na vedlejším čoudivém ohništi udí maso, napíchané na prutech. To vezmou lovci s sebou, až se odtud vypraví na další cestu.

Dívky přinášejí náruče vrbového proutí a šťovíku. Nasycení jedlíci si je od nich berou, otrhávají listy a žvýkají je, aby lépe vytrávili a mohli znova jíst.

Jeden statný lovec rozbíjel okousané kosti na balvanu a podával je náčelníkovi. Nunuk z každé vysál morek, olízl se a odhodil ji. Hned se na ni vrhly děti. Rvaly se o kosti se zbytky tučného morku. Prsty a dřevíčky šťouraly v kostech a jazýčkem vymetaly, aby nepřišly ani o nejmenší kousek největší lahůdky, jakou znají.

I Kopčem pochytal několik kostí a pochutnává si na morku. Kouká přitom na starší ženu, velmi tlustou, která připravuje pro náčelníka sobí jazyky, jež lovci vyřezali ze zabitých zvířat. Jazyky jsou špinavé prachem a hlínou a celé olepené chlupy. Mouchy po nich lezou. Tlustá žena zhruba jazyky obrala a pak je načisto olízala. Pokládá je na veliké lopuchové listy – je velmi čistotná a zná způsoby, jak předkládat náčelníkovi jídlo slušně.

Náčelník si bere tyto jazyky, ukusuje jim špičky a pak je podá některému lovci. Každý si ukousne také kousek lahůdky a podá ji druhému.

V největším hodování se strhl pokřik.

Nějaká nová lovecká tlupa se ukázala nablízku. Byla přivábena planoucími ohni, křikem a vůní pečeného masa.

Nunuk a jeho lovci stojí nepohnutě se vztyčenými zbraněmi.

Vůdce Nunuk rychle připravuje své lidi na možný útok. Lovci odhodili maso a chopili se zbraní.

Ale noví příchozí se blíží klidně, bez nepřátelství. Opodál se zastavují a naznačují srozumitelnými posunky, že mají hlad.

Vůdce cizí tlupy pokročil kupředu, položil na zem kožešinu a z koženého pytle vyňal nějaké kameny. Položil je na kožešinu a zavolal:

„Tuktá, tuktá, tuktá!“

To znameralo: Sob, sob, sob!

Cizí tlupa chtěla tedy získat tři zabité soby a nabízí za ně pazourky. Její vůdce ustoupil a pazourky zůstávají ležet uprostřed mezi oběma tlupami.

Nunukovi zasvítily oči. Jeho paže se zbraní klesla. Tuze rád by byl získal pazourky pro svou tlupu. Mají jich věru skorem nedostatek. A lovci bez pazourkových zbraní jsou slabí jako ovce.

Nunuk poručil odnést jednoho soba; položil jej na onu kožešinu s pazourky.

Cizí vůdce mávl rukou. To znamená, že nepřijímá jednoho soba jako dostačující výměnu za vzácné pazourky, přinesené z daleké země až od moře.

Nunuk poručil přidat ještě jednoho soba.

Cizí vůdce znova mávl rukou.

Nunuk se mrzutě ohlíží po táboře. Nikoli, nelze už zmenšovat zásoby masa v tlupě. Nedá třetího soba!

Nunuk vykřikl: „Tuktá, tuktá! Hek, hek!“ To znamená: Dva sobi je dost!

Cizí vůdce odpovídá voláním a posunky, že se nespokojí jen dvěma soby. Kráčí k prostřené kožešině a dává pazourky zase do pytle. Nunuk, vida pazourky mizet v pytli, zachvěl se rozčilením. Jeho tlupa musí mít ony pazourky! Nunukův zrak padl na zajatého hocha, sedícího opodál na zemi.

Nunuk něco zavolal, dva lovci popadli Kopčema a odnesli hocha k oněm zabitým sobům.

Cizí vůdce se tentokrát sklonil a dotkl se země. Výměna byla dojednána. Cizí lovci si vzali oba soby a Kopčema, zatímco Nunukova tlupa radostně odnáší do ležení vzácné pazourkové kameny.

Kopčem se vyjeveně dívá, co se to s ním děje. Aniž si pomyslil, byl ve chvilce prodán cizí tlupě za pazourek. Ustrašeně si prohlíží své nové pány. Nezdají se mu věru o nic lepší, než byli lovci v tlupě Nunukově. Nerozumí, co si povídají, ani tomu, co mu poroučejí. Jen z jejich posunků chápe, že musí jít s nimi a že nesmí utéci. Zabili by ho!

Tito lovci pospíchají, aby se co nejdříve dostali daleko od silné tlupy Nunukovy. Výměnný obchod byl sice přátelsky uzavřen, ale třeba už za chvíli by mohl mezi oběma tlupami vypuknout zuřivý boj.

Kopčema tahají i strkají, že si nemůže ani oddychnout. Jen pořád kupředu, kupředu! – naléhá vůdce tlupy.

Lovci se střídají v nesení zabitých sobů. Svázali jim nohy a pro­vlekli mezi nimi dlouhé klacky; tak je nesou na ramenou.

Na planince kolkolem houštinami a porostem téměř uzavřené tlupa konečně zastavuje.

Nosiči si stírají pot rukama, a když vůdce pokynul, chutě shazují těžká břemena do trávy.

Za chvilku zaplál oheň.

Hladoví lovci se nemohou ani dočkat nastávajících hodů. Než se Kopčem porozhlédl, stáhli prvního soba a už z něho rvou vnitřnosti a kusy masa.

Sotva začali jíst, všichni velice překvapeni vyskočili.

Z háje se znova a znova ozývalo hřmotné troubení! Mamuti! Troubení se ozývá brzo tu, brzo tam a konečně také už v blízkosti. V tlupě nastal zmatek!

A než se kdo mohl vzpamatovat, vřítil se na planinku ohromný mamut s vysoko zdviženým chobotem. Za ním v praskotu stromů a křovin, v lomozu lámaných větví se hrnou ještě dva velicí chobotnatí huňáči s mládětem, které ještě nemá kly.

Mamuti frkají, dupají, troubí a jsou patrně něčím velice poplašeni. Jejich dlouhé, zatočené kly prorážejí širokou cestu křovinami. Drtí vše, co jim je v cestě. Divoce pádí vpřed, nedbajíce žádných překážek.

Kopčem úzkostí ani nedýchá.

Rozlícení mamuti se hrnou přímo sem, kde se právě tlupa usadila.

V nejbližším okamžiku budou všichni rozšlapáni.

„Hup! Hé – ej – há!“

V poslední chvilce se vymrštil z pokraje houštin ohromný tygr machairodus a zaťal své velké, šavlovitě zahnuté špičáky do mamutího mláděte. Staří mamuti uhnuli stranou zrovna před ustrašenou tlupou, bezmocně se tisknoucí k zemi, a ženou se divokými skoky do protějšího porostu, prchajíce před strašlivou šelmou.

Lovci se rozběhli na všechny strany zběsilým úprkem; jako hadi se míhají porostem.

Tygr porazil mamutka a se vztyčenou hlavou se nad ním zastavil. Je připraven rozsápat každého, kdo by ho v nastávajících hodech vyrušoval. Řve světu hromovým rachotem své vítězství.

Kopčem také utekl z nebezpečného místa, jakmile mamuti zamířili jinam, a prchá teď mezi houštinami, div ducha nevypustí.

Klopýtl o kořen, překulil se, ale honem zase vstal a utíká, jen aby se ten hrozný tygr snad ještě za ním nerozběhl. Po dlouhé chvíli padl na zem a mocně oddychuje. Hlava mu třeští, jeho tělo je jako rozmláceno, všecek se chvěje rozčilením a děsem. V prsou mu něco buší, až to bolí.

Když se konečně utišil, vstal zase a vydal se opatrně na další cestu. Už nepoběží, mohl by padnout třeba zas do nějakého ještě většího nebezpečí.

Kopčem je chytrý hoch, dá si pozor a půjde obezřele, aby už neztratil nabytou svobodu.

Jaká radost být volný!

Chce najít svou tlupu. I Veverčáka, Broučka a ostatní kluky. Někdy se s nimi sice pere, ale má je rád.