Ohnivý kámen

Ranění lovci se vystonali kupodivu dost brzy. I těžké rány se jim rychle hojily a jen veliké jizvy po nich zůstaly. I Huňáč se konečně uzdravil. Naštěstí neměl oči poškozené; z toho se radoval nejvíce. Nic nedbal, že se mu ošklivě rozrytá tvář teď ustavičně šklebí.

Jeden z lovců zemřel. Velikou medvědí kožešinu dostal vůdce Houžňák a špičáky Mamutík; zavěsil si je provrtané na hrdlo. Bude silný jako medvěd.

O hrůzyplné noci se v tlupě dlouho vypravovalo. Všichni litovali, že nemají oheň.

Ej, oheň! Kéž by byl oheň! Tlupa každodenně vzpomínala s teskli­vostí na doby, kdy v ležení zářilo táborové ohniště…

Mamutík, Sova, Dráp, Zajíc i jiní lovci se hlásili, že půjdou pro oheň nazpět k Dyji pod Pavlovské kopce. Ale Houžňák nepřivolil – nechtěl oslabit tlupu o zdatné lovce. Bylo zajisté více než pravděpodobné, že by se víckrát nevrátili. Cizí tlupa u Dyje je silná a jistě dobře hlídá svůj oheň. Zabijí každého, kdo by se odvážil vzít oharek z jejich ohniště.

Dny ubíhaly a přiblížila se zima. Tlupa již přivykla své jeskyni. Na konec její krápníkové chodby nikdo nedošel. Nejodvážnější lovci oznamovali, že chodba končí nebezpečným srázem do hlubiny. Nelze tam učinit bez světla ani krok. A prý je tam z hloubky slyšet šumot potoka. Podivem kroutili všichni v tlupě hlavou, když o tom slyšeli.

Tlupa se živila v této krajině dosti dobře. Málokdy byli den nebo dva dny o hladu. Zpravidla přinesli lovci vždycky nějakou kořist. Také několik kožešin přibylo k zásobě na zimu. Jen to bylo mrzuté, že se lovcům již nedostávalo pazourku. Nebylo z čeho doplňovat rozbité a ztracené nástroje. Lovci se museli spokojovat obyčejným křemenem a jinými tvrdými a štípatelnými kameny. Avšak co byly platny takové nouzové náhražky, když přece nad pazourek¹ není!

Často vylézali lovci na vysoké vrchy a obhlíželi všecky strany, nespatří-li někde dým nějaké toulavé tlupy, od níž by mohli získat oharek nebo pazourkovou pecku. Avšak nadarmo hleděli do dáli – nikde na širém obzoru se neukázal sloupec sivého dýmu, aniž kde v měkké půdě byly vtlačeny stopy obchodnické tlupy s pazourkem, přicházející někdy z dalekého severu.

Ostatně také – čím by zaplatili drahocenné pazourkové pecky? Jejich nynější kožešiny – veskrze letní – jsou chatrné a nikdo by je ani nechtěl. Krásné, husté a hebké zimní kožešiny, které kdysi měli, zůstaly všecky v ležení věstonickém… Tlupa se tedy musí obejít bez ohně, bez pazourku.

Ještě že jsou v tlupě dobří lovci, dobří stopaři i běžci. Dovedou pronásledovat jelena po celý den, neztratí jeho stopu a neustanou, až vysílený jelen padne uštván bezmocně k zemi.

Počátek zimy přinesl tlupě neočekávaný a veliký obrat v životních poměrech – oheň!

A získali jej docela prostě takto:

Jednou si hrály děti v jeskyni. Nechtělo se jim ven; bylo sychravé, nepříjemné počasí, padal sníh s deštěm.

Vyrýpaly si trochu hlíny a uplácávaly si malého medvěda. Obalily ho jehličím, kousek jitrocele byl ohon, ze šupin šišky udělaly uši, z jalovcových kuliček oči. Zuby udělaly z drobtů kostí a jazyk z rozloupnutého šípku. A potom s ním velmi opravdově bojovaly. Křiku a smíchu, strkání a honění byla plná jeskyně.

Kopčem a Veverčák nechali děti ve hře, ale sami se jí neúčastnili. Byli přece již na takové hraní velcí. Zato se jim zalíbilo rýpání hlíny. Kouskem dřeva a kosti hrabali dolíky, příkopy, tunely, jeskyně. Ještě k nim přisedly dvě dívky, Žabka a Kukačka, a pomáhaly jim. Dávaly do vydloubaných děr pěkné kaménky, žaludy a šištičky. Říkaly: „To vlk – to liška – to vydra…,“ a vystavěly tak celý zvěřinec.

„Ještě doupě pro jezevce,“ přála si Žabka a Kopčem hrabal v půdě jeskyně hluboké doupě.

Přišel na jakousi větší kořist. Vytáhl ji a hned ji použil k dalšímu hrabání; dobře se mu na to hodila. Žabka s Kukačkou vyhrnovaly rozkopanou hlínu rukama nahoru. Už jí byl pěkný kopeček, proto ji Veverčák vyhazoval před jeskyni, neboť kopeček hlíny u východu z jeskyně příliš zacláněl a Kopčem neviděl na práci.

Hoch klečel blízko stěny jeskyně a už se několikrát notně drcl do hlavy o sklánějící se strop. Usilovně hrabal, aby získal více místa, a vskutku zanedlouho vyhrabal jámu, že mu byla po kolena, když do ní stoupl. Mohl si teď na okraj díry sednout a hlavu měl v bezpečí – už se do ní neuhodil.

„Uu!“ zavolal Veverčák a ukazoval, co našel v hlíně. Byly to uhlíky. Dřevěné uhlíky…!

Kdysi tedy bývalo v této jeskyni ohniště.

Kdo asi u něho sedával? Snad to byli také lovci, kteří se zde ukrývali a opékali si kořist na ohni.

Staletí uplynula, opuštěné ohniště se zaneslo hlínou, dešti připlave­nou, až se tu nyní zase usadili noví lidé a svým hlaholem jeskyni oživili.

Kopčem zvědavě prohlížel uhlíky a našel mezi nimi i vypálenou kůstku.

„Hledat – co ještě!“ rozhodli se hoši a společně vyhrabávali dolík v žlutém náplavu.

Za chvíli našli větší množství uhlíků a kusy rozbitých kostí. I pěknou špici z jeleního parohu objevili. To už byl cenný nález. Takový kus parohu se hodí k všeličemu.

„Tady kámen!“ upozornil Kopčem a dloubal kostí okolo kamene, aby jej mohl vytáhnout. Žabka mu pomohla a za chvíli vyletěl z jeskyně kámen jako dvě mužské pěsti.

Právě se vracel do jeskyně Huňáč s uloveným rysem a kámen ho uhodil do nohy. Lovec hodil rysa na zem a popadl vyhozený kámen.

„Schovej se, Kopčeme!“ honem varoval Veverčák svého druha. Obával se, že rozhněvaný Huňáč oplatí Kopčemovi ránu kamenem, a to by mohlo být věru zlé.

Ale co to starý Huňáč tropí?

Lovec vyskakuje před jeskyní z nohy na nohu a kamenem točí ve vzduchu. Není rozhněván, naopak, tváří se vesele a vykřikuje jásavě, jako by měl velikou radost.

Děti vyběhly z jeskyně podívat se na tancujícího Huňáče.

„Pazourek, pazourek!“ jásal Huňáč. Vyhazoval kámen do výše a zas jej chytal.

Přicházeli i jiní lovci z lesa a nejdřív nemohli pochopit, co tu Huňáč vyvádí, ale když jim ukázal krásnou velkou pazourkovou pecku, všichni se velice zaradovali. Budou mít ostré pazourkové nože, ostré hroty, ostrá škrabadla, ostré vrtáčky, ostrá šídla…!

Huňáč popadl Kopčema silnýma rukama. Hoch myslil, že teď dostane přes hlavu a za vlasy, ale starý lovec ho k sobě přitiskl a hladil ho po tvářích. Stejně učinil i s Veverčákem a Žabkou. To byli šťastní objevitelé pazourkové pecky. Celá tlupa je za to pochvalovala.

Vzácný pazourek nesměl načít nikdo jiný než jen vůdce tlupy. Houžňák jej pozorně prohlížel a radil se s nejzkušenějšími lovci, jak nejlépe pecku rozbít. Objevili na kameni několik jemných puklin. Mamutík vysvětloval:

„Pazourek v ohni – ve vodě!“

To znamenalo, že pazourek byl kdysi rozpálen v ohni a žhavý vhozen do studené vody. To se asi opakovalo několikrát, až pevná pazourková pecka popukala.

To se jim teď výborně hodí. Houžňák vzal pazourek do rukou a poodešel mezi skaliska. Lovci s ním a dokola jej obstoupili. Houžňák vyzvedl kámen oběma rukama vysoko nad hlavu a mrštil jím vší silou do skaliska v zemi. Pazourek odskočil k Drápovi. Dráp se postavil na Houžňákovo místo a také uhodil pazourkem o skalisko. Potom dostal pecku Rváč, po něm Ukmas a pak Mamutík. To se již pazourek rozletěl na tři kusy.

Vůdce Houžňák, Huňáč a Mamutík vzali každý jeden kus, a used­nuvše na skalní výstupek, kamenem odťukávali z pazourku ostré lupeny.

Lovci přihlíželi s napětím tomuto výkonu, který vyžaduje velikou zkušenost a obratnost. Z pazourkového jádra se dobrým úhozem odlupovaly tenké listy nožů nebo i nepravidelné ostrohranné lupeny, po krajích průsvitné, jichž se mohlo dobře použít jako škrabadel kostí i kožešin.

Hromádka krásných nástrojů rostla a s ní rostla i radost lovců. Těšili se, až je vůdce podělí.

Zatím Kopčem s Žabkou, Kukačkou a Veverčákem vyhrabali zase množství uhlíků a několik kostí. Už nevyhazovali vše slepě z jeskyně, nýbrž opatrně nálezy prohlíželi. Najednou Žabka bolestně zakvikla – z prstu jí tekla krev. Řízla se o něco. Druhou rukou ukazovala do země, kde trčel ostrý hrot.

Kopčem s Veverčákem odhrábli trochu hlíny okolo vyčnívajícího hrotu a vyloupli pak hroudu, z níž vypadl na píď velký pazourkový nástroj podoby listu, s dvěma hroty proti sobě. Oba hoši současně po něm hrábli a oba jej uchopili. Společně pak nesli vzácný pazourek lovcům před jeskyní.

„Copak, hoši, zase máte?“ ptal se s úsměvem Houžňák.

Hoši rozevřeli dlaně a před sedícího vůdce vypadl krásný pazourek.²

„Aaaá!“ překvapeně vydechli lovci, obdivujíce se vzácnému nástroji. Jak pěkně pravidelně je vypracován! Jak jemně je všude oklepán a oštípán!

„Vavřínový list“ šel z ruky do ruky a budil obdiv. V tlupě byli dovední pazourkáři, ale takový dokonalý „vavřínový list“ by nikdo nedokázal. Vytloukl jej zajisté mistr pazourkářů. Dostane jej vůdce. Nasadí jej na oštěp a bude mít zbraň, jaké není rovno.

Teď se měli šťastní nálezci co bránit návalu pomocníků. Všecky děti chtěly hrabat v jeskyni „vavřínové listy“. Jenže čím více se jich nahrnulo, tím více zacláněly a bylo víc tma. Proto je Kopčem odehnal, aby se tu nepletly. Začaly tedy hrabat samostatně a brzo byly v půdě jeskyně samé díry.

Ženy se vracely s košíčky plnými bukvic, žaludů, šípků a jeřabin. Když vstoupily do jeskyně, nic ve tmě neviděly a byly by si v rozkopaných jámách zlámaly nohy.

Děti ovšem nevydržely dlouho při práci. Unavily se, a když nic nenašly, zase přestaly.

Jen Kopčem s Žabkou a s Veverčákem vytrvali. Našli ještě několik pazourkových úlomků a spodní čelist losa. To je posilovalo v jejich úsilí tak, že rozhrabali velký kus jeskyně. Avšak již nic pozoruhodného neobjevili. Nechali posléze práce také.

Nový déšť zahnal lovce do jeskyně, kde byly vyhrabané dolíky zase již zarovnány. Hladoví lovci jedli z ulovené kořisti. Ženy a děti zatím čekaly.

V koutě jeskyně si povídali šťastní nálezci, co všecko by si ještě přáli objevit. Jejich nejvyšší tužbou by bylo, kdyby tak nalezené uhlíky byly žhavé, aby z nich mohli rozfoukat oheň.

„Ach oheň! To by bylo!“ slastně vzdychali.

Lovci při jídle vypravovali, že viděli na skalnatém kopci kozorožce.

„Takovéhle rohy!“

„Ten umí skákat!“

„Nikdo nechytí kozorožce!“

„Dobrý šíp dohoní kozorožce!“

„Dobrý šíp, dobří nadháněči, dobrý vítr!“

Každý lovec, který něco povídal, poposedl k světlu. Musilo být vidět, co povídá, jinak mu těžko rozuměli. Živé posunky napomáhaly k pochopení smyslu. Dobrý vyprávěč musil být i dobrým hercem. Proto se jim potmě špatně rozprávělo.

Některému špatnému řečníku se nedostávalo slov i posunků a ten pak zachraňoval svou řeč před výsměchem tím, že rozhodil rukama, jako by všichni posluchači byli nechápaví hlupáci, a odplivnuv si, odcházel na své místo. Někdy se všichni vysmáli nejapnému vyprávěči, který koktal nebo vyrážel jen nesmyslné zvuky, kničel a frkal.

„Co máš?“ ptal se v koutě Kopčem vedle sedící Žabky.

Dívka si pořád s něčím hrála a teď, když zase lovci u vchodu přecházeli, padlo světlo na něco blýskavého v jejích rukou.

„Našla v hlíně!“ oznamovala Žabka chlubivě a hbitě dala ruce za záda. Kopčem Žabku povalil a klekl jí na břicho.

„Ukaž!“ poroučel pánovitě.

Žabka naň vyplázla jazyk. Ale ve tmě to nebylo vidět, proto se vzdala obrany a nechala si natáhnout paži se zavřenou pěstí.

Kopčem jí snadno otevřel ruku a uviděl, že drží nějaký blýskavý žlutý kamínek. Už jí chtěl do ruky plácnout, aby kamínek odletěl, ale několik světelných paprsků se dotklo kamínku, že pěkně zasvítil. To se mu naráz zalíbilo, a proto hračku Žabce vzal. Sám si pohraje se žlutým blýskavcem. Bude jej třeba nosit zavěšený na hrdle.

„Našlas to v mé hlíně!“ ospravedlnil Kopčem svůj lup, a když se Žabka ušklíbla, přidal jí herdu.

„Kopčem kousek – Žabka kousek!“ dodal na usmířenou a těmi slovy naznačil, že se s ní rozdělí napolovic. Zalechtal Žabku pod paždím a už byli zase zadobře.

Kopčem vytáhl ze štěrbiny ve stěně jeskyně schovaný odpadek pazourku. Chtěl se na něm učit odštěpování nožíků a teď se mu hodil k rozbití blýskavého kamene. Zkusí napřed, jak tvrdý je blýskavec, než do něho pořádně uhodí. Ťukl pazourkem do žlutého kamene – oj! svítivá jiskra vylétla zářícím obloukem a zapadla ve tmě. Křísl ještě jednou – zase krásná jiskra.

Křesal horečně rychle, omámen skvělým ohňostrojem jisker.

V temné jeskyni vzbudily svítivé jiskry ihned pozornost.

Lovci vyskočili a v úžase hleděli na Kopčemovy ruce, které se jen kmitaly, jak vykřesávaly z ohnivého kamene létající jiskřičky.

Ohnivý kámen!

Mají ohnivý kámen! Bude oheň! Bude blaho!

Lovci křičeli jako šílení, výskali, tancovali, až hlavami do stropu tloukli, dupali a plácali se do stehen.

„Kopčem, sem!“ zavolal Huňáč hocha ke vchodu a položil na zem kousek uschlého mechu.

Kopčem křesal, ale ruce se mu třásly. Huňáč tedy vzal sám do rukou pazourek i ohnivý kámen³ a křesal, až jiskry sršely. Za chvíli zakroužil z mechu malinký obláček dýmu a v dešti jisker se zvětšoval.

Huňáč odložil kameny, sklonil hlavu až k zemi a zlehka dýchl do mechu. Obláček dýmu odvanul. Huňáč foukl ještě a ještě jednou.

V mechu se ukázal červený ohýnek. Huňáč zase lehce foukl a hle – plamínek vyskočil a vesele se zatřepetal.

„Hoří! Hoří!“ ječeli lovci, až se jeskyně třásla, a začali tanec ještě bláznivější než prve.

Jeskynní tlupa šílela radostí z nalezeného ohně.

Kopčem i Huňáč opatrně přikládali na ohýnek několik suchých lístků, zavátých větrem do jeskyně. Zajíc a Sova vyběhli ven nasbírat někde ve skalních úkrytech trochu suchých větviček a vrátili se hned s hrstí suché trávy a s několika větvičkami.

Všecka tlupa s tlukoucím srdcem úzkostně přihlížela. A když se vyvalil sloupec dýmu a vyšlehly plamínky, rozhučela se jeskyně neutuchajícím jásotem.

Ženy běhaly dokola po jeskyni a ječely. Děti poskakovaly okolo ohně. Lovci se rozběhli pro dříví.

Tlupa má oheň! Sláva ohni!

Dým štípal do očí a také se v jeskyni špatně dýchalo. Nejdříve na to nedbali, ale když víc přiložili, bylo kouře tolik, že nemohli vydržet.

V očích štípalo, slzeli a kašlali.

Vůdce poručil přenést oheň blíže ke vchodu. Tu bylo lépe. Dým se valí východem ven a v jeskyni se vzduch vyčistil. I komáři jsou pryč.

Všecko dříví je mokré a mnoho čoudí. Podruhé, až budou mít dříví proschlé, nebude oheň čoudit skoro nic. Dnes obětují rádi všecky kosti, které mají v zásobě, a budou jimi živit vzácný oheň.

Všechny ženy i děti chtěly přikládat u ohně a ohřívat se. Jak příjemné je hřát se u ohně. Tak dlouho ho postrádaly!

Muži nanosili tolik dříví, že z něho složili v jeskyni velikou hromadu.

Oheň jim neuhasne, budou jej dobře krmit!

Kopčem byl ihned uznán za strážce ohně. Jeho zásluhou má tlupa zase oheň. Směl odstrkovat od ohně, koho chtěl. Jenom Žabka se ohřívala po libosti; objevila ohnivý kámen. Ale je to ovšem holka, tedy bytost nehodná zvláštního povšimnutí, tím méně pochvaly. Malé děti brečely, že chtějí k ohni. Když však šláply na žhavé oharky, utroušené u ohniště, zalezly za mámy a vykukovaly jim přes rameno k vábícímu ohni.

Dnes bude v jeskyni teplo.

Větrem vyšlehaní a prokřehlí lovci si libovali, když vstoupili do vyhřáté jeskyně a ženy jim podaly čerstvě opečené maso.

Jaké blaho, jaká lahoda!

Už se nemusí bát medvědí návštěvy. Žádné zvíře jim do jeskyně nevleze.

Kopčem sedí u praskajícího ohně. V ruce drží prut, kterým rovná hořící dříví. Hledí upřeně do plápolu a neslyší, co děti kolem něho štěbetají. Od ohniště se ani nehne.

Je šťasten.