V zimě

Po krátké jeseni přišla tuhá zima. Zvěř zalezla do doupat a jen hlad ji pudil na sníh.

Obleva sice rozmočila sněhovou pokrývku a studené deště naplnily všechen povrch zemský nepříjemnou vlhkostí, ale nový obrat povětrnosti opět přinesl mrazíky a hojnost nového sněhu.

V jeskyni je tlupě příjemně teplo. Topili ve dne v noci a řeřavé ohniště vyhřívá celou přední prostoru.

Jak si tlupa váží ohně! Všichni o něj starostlivě pečují a nikdo se nevrací do jeskyně, aby s sebou nenesl nějaké dříví. Každý den pověří vůdce službou u ohně někoho jiného, aby se všichni vystřídali. Kopčem jen pomáhá navíc a hlídá, aby strážce ohně neopustil své místo ani na chvíli, aby pořádně rovnal přiložená dřeva, aby se oheň ani nedusil, ani zbytečně nevzrostl, aby také mnoho nečadil. Jeho místo bylo u ohně a Veverčák teď málokdy dostal svého druha ven na loveckou vycházku.

Drobným dětem přestaly proháňky po údolí, na stráni i v lese. Jen zřídka využívaly příznivé pohody a vyběhly ven trochu se vydovádět. Jinak byly pořád ve vyhřáté jeskyni; spaly nebo si hrály a trápily mámy svou neposedností.

Vlci obíhali často nablízku a byli drzejší a drzejší. Už se nedali odehnat křikem a kamenem jako v letní době. Malého Broučka, mazlíčka celé tlupy, hrozně vystrašili, když hošík, sedě několik kroků od jeskyně na balvanu, dloubal morek z rozbité kosti. Drzý vlk mu vytrhl kost z ruky a přitom mu zkrvavil prsty. Brouček vřískal, že se celá tlupa vyhrnula z jeskyně. Někteří lovci se rozběhli za opovážlivým vlkem, ale už ho nedohonili. Dlouho mu zlořečili; tak dlouho, dokud Brouček plakal.

Horší příhoda se udála včera.

Děti šly na dříví, a když se vracely, přiběhli vlci a provázeli je. Jakmile se některé děcko trochu opozdilo, hned na ně doráželi. Byla to cesta strachu a úzkosti. Děti se rozplakaly a běžely za Žabkou, která vpředu jednou rukou táhla za sebou po sněhu otýpku chrastí a druhou rukou hrozila vlkům klackem. Po stranách malého houfce šli chlapci, Kopčem, Veverčák, Onaš a Stopka, a odráželi nejsmělejší vlky. Několik vlků dostalo přes čumák, ale nadlouho je to neodstrašilo. Dívky už ztratily polovic dříví. Vlci se dostali blízko k nim a hoši se musili pořádně ohánět.

Děvčata ječela, jako by je vlci už trhali. Houfec se zastavil. Drobné děti, omámené strachem, přikrčily se k zasněžené zemi jako koroptvičky a rukama si zakrývají hlavy. Třesou se, až jim zuby cvakají, a nedají se pohnout k dalšímu útěku. Kopčem jim spílá, avšak děti už jen v bázni čekají, jak je zlí vlci roztrhají – a nehýbají se.

Když děti stanuly, zastavili se i vlci. Z pootevřených tlam jim čouhají červené jazyky. Jejich oči se žádostivě lesknou a hubené boky se jim při oddychování zvedají. Neútočí však, takže se děti přece trochu vzpamatovaly. Žabka opět vyrazila napřed a děti se rozběhly za ní. Hoši zase po stranách.

Neuběhli daleko. Vlci je znovu pronásledovali a brzy je dohonili. Tentokrát obstoupili dětskou skupinu kolem dokola. Sedli si na zadky a nehybně pohlíželi na postrašené děti – na svou jistou kořist.

Kopčem už viděl, že nedoběhnou k jeskyni, ačkoli nebyli od ní již daleko. Stačilo by jen obejít skálu a pak ještě vystoupit kousek vzhůru.

Jeden vlk – asi vůdce tlupy – rozevřel náramně tlamu a dlouze zívl s vyplazeným jazykem. Děti se bázlivě třásly. Vlk se potom zvedl, přistoupil až k dětem a popadl jednu holčičku za ruku.

Holčička měla navlečeny bezprsté rukavice ze sobí kůže. Jak se jí vlk chtěl zakousnout do ručky, strhl jí rukavici, jež byla řemínkem svázána s druhou rukavicí. A jak vlk prudce trhl, řemínek, vedený kolem krku holčičky, povalil překvapené děcko. Ale vtom dostal smělý vlk klackem za uši od bdělého Stopky. Vlk zaskučel a rafl po holi. Ale už dostal druhou ránu. To Veverčák vší silou uhodil útočícího vlka přes hlavu. Vlk odskočil za keř.

Veverčák uhodil do větví, aby vlka zaplašil, ale ten neutekl, naopak, popadl vztekle hůl do tlamy a vytrhl ji hochovi z ruky. Spadla na zem a vlk si na ni stoupl předními tlapami. Hoch se shýbl pro hůl, ale vlk hrozivě zaskučel a vycenil zuby. Veverčák se honem zase vzpřímil a stál nehybně. Vlk stál také bez pohnutí proti němu.

Nezastrašený Veverčák však byl obratný hoch a dovedl i svých nohou všelijak používat. Mžikem popostrčil ležící klacek nohou, a nežli se vlk nadál, měl svou nouzovou zbraň zase pevně v ruce. A vzápětí dal vlkovi takovou ránu do hřbetu, že ztrestaný drzoun odrazil se staženým ohonem.

Útok vlka, jakož i pláč holčičky, která měla zkrvavenou ručku, byl znamením poplachu v dětské družině. Děti se chtěly rozprchnout, ale vlci to nedovolili. Jakmile se některé děcko hnulo z místa, zvedli se a hnali se za ním. Děcko ustrašeně ucouvlo a vlci zas usedli na oháňky.

Pomalu pak přilézali blíž. Jen napřažené klacky pohotových hochů je zadržovaly ještě od útoku. Kopčem si stáhl z hlavy bobří čepici a hodil ji nejdrzejším vlkům. Ti se o ni hned seprali.

„Veverčáku – čepici!“ vykřikl Kopčem na věrného přítele. Veverčák se nerozmýšlel a také hodil svou čepici mezi vlky.

„Běž!“ vyzval Kopčem svého druha. „Do jeskyně – pro pomoc!“

Oba hoši vyrazili jako střely, aby přivolali záchranu. Mihli se mezi křovím, ale někteří vlci je přece zpozorovali a rozehnali se za nimi.

V dětské družině nastal zděšený křik a pláč. Děti myslily, že je hoši v tísni opouštějí. Ječely z plných hrdel, až se to lesem rozléhalo.

Oba hoši utíkali znamenitě, ale jejich malý náskok vlci brzo vyrovnali.

Nepomáhalo, že se hoši oháněli klacky. Vlci chňapali po jejich nohou. Běda, podaří-li se vlku zakousnout se pořádně do kmitající nohy! Oba hoši už krváceli a jeden vlk zaťal zuby i do kožešiny, kterou měl Veverčák přivázanou na sobě. Nepopustil. Hoch duchapřítomně shodil kožešinu a utíkal dál nahý, maje toliko nohy obalené zaječími kožemi.

Vlci se chvíli tahali o Veverčákovu kožešinu a za tu dobu mohli hoši kousek uběhnout. Nicméně dva vlci je za chvíli zase dohonili a zuřivě útočili. Udýchaní chlapci se postavili zády ke skále a statečně se bránili. Poznali, že jsou již skoro pod jeskyní, a křičeli o pomoc.

U jeskyně měl právě hlídku Zajíc. Už delší dobu přinášel vítr jakýsi vzdálený křik z lesa. Myslil, že se děti vracejí s dřívím tak vesele, a vyhlížel jim vstříc. Teď se mu zdálo, že křik dětí zní jaksi úzkostně.

Zavolal do jeskyně a několik lovců vystoupilo. Všichni pozorně poslouchali. Teď bylo slyšet výkřiky blízko, skoro pod samou jeskyní.

„Je zle! Na pomoc!“ zvolali muži a řítili se jako lavina po skále dolů. Z jeskyně vyšli ještě další muži a také ti hned sjeli po zasněžené stezce.

Za okamžik byli u obou hochů a vrhli se na vlky. Jednoho ubili, druhý – ač mu nohu přerazili – přece uprchl.

„Běžte honem!“ pobízel Kopčem a zhroutil se do sněhu vedle věrného Veverčáka.

Lovci pochopili, že ostatní děti jsou někde opodál, a běželi po stopách největší rychlostí.

Doběhli ještě včas. Vlci právě zahájili útok na skupinu dětí a zbylí ochránci se bránili jen chabě.

Pádné rány sekyrami brzo ochladily útočnost hladových vlků a obklíčené děti byly zachráněny. Několik vlků padlo, ostatní se rozutekli.

Lovci vzali dvě pokousané holčičky do náručí a vrátili se s dětmi do ležení. Zabité vlky táhli s sebou.

Uplakané děti se teď smály skrze slzy, když je lovci hladili, a od velké skály se rozběhly domů úprkem napřed po vyšlapané pěšině.

V jeskyni Houžňák vyhlásil, že děti už nesmějí samy ven.

Lasička a Vlčice položily na ohniště dlouhé kosti. Tučné kosti dobře hoří. Ať se děti ohřejí!

Od toho dne zůstávaly děti v jeskyni napořád. Vymýšlely si všelijaké hry.

Dívky si hrají s panenkami ze dřeva, z kůry nebo z kůže a hoši si nejraději dělají z hlíny všelijaká zvířata. Pro hlínu nemusejí chodit daleko; mají dostatek dobré žlutky v samé jeskyni.

Oděv si neumažou; vždyť všechny děti v jeskyni jsou nahé. Jen když je lovci vyvedou ven proběhnout se, navléknou si čepice, nohy si ovážou kožešinami a také přes sebe vezmou nějakou hřejivou kožešinu.

Ani dorostlí se jinak neodívají. Jen za mrazivých vichřic se víc zahalují a chrání si paže. Jakmile se však vrátí do teplé jeskyně, všichni odkládají oděv a spí nazí. Jen se ovšem dobře kožešinami přikryjí.

„Dej vlka!“ loudila Žabka na Kopčemovi. Mladý umělec hrdě pohlédl na své výrobky, seřazené na plochém kameni. Trochu se rozmýšlel, ale pak vzal figurku sedícího vlka a položil ji zvlášť. Nedal ji přímo dívce, to by se ponížil. Žabka hned vlčka uchopila, ale ohnula měkkému zvířeti hlavu. Opravila si to pěkně sama a postavila figurku do malé prohlubiny v hrbolaté stěně jeskyně.

„Ještě vlka!“ žadonila dívka znova.

Kopčem jí dal druhého vlčka.

Žabka ji postavila do skuliny ve stěně. Oba vlčkové seděli jako před svými doupaty. V záři ohně je bylo pěkně vidět.

„Ještě vlka!“ žádala Žabka znova.

Kopčem odmítl: „Máš dva!“

„Nemám!“ odporovala Žabka.

„Máš! – Tu jeden, tu druhý, to jsou dva vlci.“

„Co žvaníš, dva vlci!“ bránila se dívka, jež se nikdy neučila počítat.

„Tu jeden vlk a tu – také jeden vlk! Jeden a jeden! Nikde tu přece nejsou dva vlci…“

Kopčem poklekl ke stěně a ukazoval nechápavé dívce názorně: „Jeden vlk a ještě jeden vlk – jsou dva vlci!“

„Hihihi, Kopčeme, Žabka není hloupá! Žabka vidí jednoho vlka, tuhle také jednoho vlka…“

„No, Žabko, to jsou dva vlci!“ prohlašoval Kopčem vítězně.

„I ne, ty špatně vidíš!“ trvala dívka na svém. „To nejsou dva vlci – ať mě medvěd pohltí! – to je pořád jeden vlk a zase jeden vlk!“

„To jsou dva vlci!“ nepopustil Kopčem; měl hlavu a uměl počítat do tří. Sčítal i odčítal do tří bez chyby, a v těchto zimních dnech se od Mamutíka naučil říkat i číselnou řadu až do pěti.

Tohle uměl v tlupě ještě jen vůdce Houžňák; ani starý Huňáč to vždycky správně nedovedl a musil si počítat několikrát znova a znova. Čeho bylo víc než pět, to bylo „mnoho“. Ostatní lovci, kteří uměli počítat jen do tří, říkali „mnoho“ všemu, čeho bylo víc než tři.

Často teď Kopčem udivoval velké lovce svou učeností, když jim dovedl spočítat, kolik prstů na ruce mu ukázali nebo kolik oštěpů před něj položili. Proto by se teď ani zanic nedal přehádat Žabkou a pevně tvrdil, že jedna a jedna jsou dvě.

Žabka se nikdy netrápila počítáním a teď také ukončila spor tím, že rozpáleně křičela: „Kluk hloupý! To jeden vlk!“ a plácla hroudou hlíny po prvním vlčkovi, „a to zase jeden vlk!“ – a plácla hlínou po druhém.

„To jsou dva!“ stál na svém Kopčem.

„Nejsou a nejsou!“ zaječela Žabka a rukama plácala do hlíny přichycené na stěně.

Kopčem klidně ukazoval na svých figurkách: „Jeden sob a jeden sob jsou dva sobi, jeden medvěd a jeden medvěd jsou dva –“

„Néee!“ ječela Žabka. „Přestaň, to je na Žabku moc těžké!“ Zakryla si uši dlaněmi.

Veverčák byl přiváben hlasitým sporem a přisedl k nim. Všiml si hlíny rozplácnuté na stěně a náhle se rozesmál:

„Ten zubr jako žába!“

„Kde zubr?“ ptal se Kopčem udiveně.

„Tu zubr!“ řekl Veverčák. Zvedl opálený proutek a přikreslil jím k rozmáznuté hlíně na stěně dva rohy.

Opravdu – i Kopčem poznal v nahodilé skvrně zubra. Hned také pohozeným uhlíkem přikreslil zubrovi ještě ocas.

„A tady oko!“ přidal Veverčák.

„A taky oštěp!“ připojila Žabka a zapíchla do zubra tenké dřívko. „Dětíí – zubr!“ křičela.

Děti se sběhly a zubr na stěně se jim velice líbil.

Nový objev – malování na stěně – byl ihned napodobován.

Kopčem s Veverčákem ani nepromluvili, ale s vášnivou chtivostí malovali hlínou a uhlem na stěně všecka zvířata, co jich znali. Ostatní děti malovaly podle nich a brzy mezi sebou zápasily o místo. Hnedle bylo všecko kolem dokola pokresleno. Ale jejich zájem dlouho netrval. Záhy maleb nechaly a hrály si jako dříve. Hlínou se špatně malovalo; drobila se a opadávala ze stěn.

Kopčem s Veverčákem zatím už svůj objev zdokonalili. Přinesli si zvenčí trochu sněhu a navlhčili jím hlínu. Hned malovali lépe a hlína přestala opadávat. Cestou do jeskyně hrábl Kopčem rukou po začazené stěně u ohniště. Maloval pak chvíli svými prsty, dokud se mu z nich saze nesetřely. Vrátil se pro nové saze a tentokrát si jich naškrábal hromádku na širokou kost. Brzy zpozoroval, že se mu zvlášť pěkně malovalo sazemi, do nichž nastříkal trochu mastnoty z opékaného masa. Seškrábal ze stěny takové mastné saze, a když jich neměl dost, přimíchal do sazí úmyslně trochu tuku.

Veverčák už zatím zlepšil malbu tím, že namáčel do mastné barvy odkrojek jezevčí kožešiny, nabalený na dřívku.

Maloval jím jako štětcem. To již jejich obrazy vzbudily pozornost i velkých lovců. Někteří z nich se i sami pokoušeli namalovat medvěda nebo mamuta krásnou černou barvou.

Kopčem používal k svým obrazům chytře útvarů skalní stěny. Chvíli pohlížel na hrbolatou a rozpukanou stěnu a pak řekl:

„Tu mamut!“

Pukliny ve vápenci použil jako hřbetového obrysu a vypouklé obliny stěny jako těla. Bez ohledu na podoby zvířat dříve tu naznačených žlutou hlínou přimaloval novému mamutu zahnutý chobot, nohy a kly – a všichni se podivovali věrné podobě obrazu. I hořícími dřevy svítili Kopčemovi, aby lépe viděl na práci.

V koutě jeskyně vznikl zápas mezi drobnými dětmi. Písklata se o něco tahala.

„Já!“ – „Já!“ – „Já!“

Tak vykřikovali rvaví klučinové v zápase o krásně zachovalou spodní medvědí čelist. Právě ji společně vyhrabali.

Podle práva náležela tomu, kdo ji našel, a teď se o to hádali.

Houžňák jim kost klidně vzal a nechal je, aby se po libosti porvali.

Medvědí čelist je velmi cenná a poslouží tlupě jako kladivo i klín při rozbíjení kostí.

Ženy sešívaly u ohně vlčí kožešiny. Ani by byly nezpozorovaly, že se stmívá, kdyby stará Vrba nebyla naříkala na bolavé oči.

V zimě den rychle uběhne.