Ztracená kořist

Ještě chvíli – a velký zápas začne.

Pojednou zpozoroval Mamutík v zadnějších skupinách stáda živý ruch. Mamuti se tam plaší, vybíhají z prošlapané uličky a hlučně troubí.

Tam se něco děje! Co asi mamuty poplašilo? Vlci se přece na mamuty neodváží, ani medvěd neútočí na stádo. Že by snad lev nebo tygr vyšel z horských doupat, přiváben mamutím stádem?

Mezi mamuty se šíří zmatek. Několik poplašených zvířat pádí s choboty pozdviženými a vybíhá z prošlapané uličky.

Obě postranní skupiny lovců, Vlčího drápu i Huňáčova, se domnívaly, že lov už začal, a vrhly se na stádo. Tím zmatek ještě vzrostl.

Mamutík vida, že se mamuti rozbíhají, nečekal déle a jal se štvát stádo směrem k bažinám. Jeden veliký mamut prorazil houštinou a octl se přímo před Mamutíkem. Lovec zachoval chladnou krev, když se velikán řítil k němu. Uhnul před strašným chobotem a vší silou vehnal ostrý oštěp mamutovi do slabin. Ani neměl kdy oštěp z rány vytáhnout. Mamut uháněl i s oštěpem dál.

Mamutík se podivil. Očekával, že se mamut rozzuří a že nastane krutý boj. Zatím si však raněný mamut těžké rány ani nevšímá. Co je to? Jistě je mamut něčím poplašen a nechce se zdržovat.

Mamutíkovi druzi tím byli neméně překvapeni a znepokojeni. Hnali se po mamutovi, aby bojovali na život a na smrt, a mamut – prchá! Jen ještě zahlédli, jak se protáhl mezi dvěma stromy a přitom ulomil oštěp, vyčnívající mu z rány. Klesl na kolena, ale okamžitě se opět vzchopil a pádil k ostatnímu stádu.

A již se hrne několik dalších mamutů. Větve praskají, dupot se rozléhá a někde i celé stromy padají vyvráceny.

K Mamutíkovi přiběhl udýchaný hoch, Kopčem. Jeho zděšené oči projevují strach, překvapení, zoufalství.

„Cizí lovci!“ zasténal a zhroutil se do trávy.

Mamutíkova družina, ohromena neočekávanou zprávou, ztratila rozvahu. Lovci zděšeně poskakují a bezradně se motají, nevědouce co počít. Není divu – uprostřed nadějného lovu náhlá zvěst, působící jako úder blesku.

Rozčilený Mamutík popadl bezohledně Kopčema a postavil ho na nohy.

„Co je? Cos viděl? Kde jsou?“ dorážel na něho.

Kopčem se trochu vzpamatoval a těžce ze sebe vypravil:

„Nějací lovci – lovci – moc lovců – za mamuty!“

Ej, osudná to novina pro věstonickou tlupu! Ženou-li mamuty nějací cizí lovci, dojde zajisté k prudké srážce. Tlupě asi nastane zoufalý boj s cizími vetřelci. Je nutno dát okamžitě zprávu ostatním částem tlupy, aby se nedaly překvapit.

Džgan a Kluch se ihned rozběhli s poselstvím. Mamutík se zbylými se vydal na výzkumnou obhlídku. Nechávají mamuty běžet a uhýbají jim z cesty; pátrají jen po cizích lovcích, kde jsou a jaká je jejich síla.

Najednou je slyšet veliký křik. Vzrušené výkřiky ohlašují zvláštní události. Mamutíkova družina pospíchá směrem hluku. Za chvilku lovci uviděli, jak Drápova četa obstupuje raněného mamuta a jak s ním úporně bojuje. Podařilo se jí zabodnout do mamuta několik oštěpů. Zběsile poskakující mamut krvácí i z chobotu – asi po ráně sekyrou.

V té chvíli zasáhl v zápas odhodlaný Mamutík se svými lovci a všichni v bojové vášni zapomněli na nepřítele.

Raněný mamut zle řádí. Svými kly porazil jednoho lovce a byl by ho rozšlapal, ale jeden neohrožený muž směle přiskočil zezadu a dvěma pádnými ranami zasáhl šlachy zadních nohou zvířete, takže mu napjaté šlachy nasekl. Mamut sklesl zadkem na zem, zvedl chobot a otvíral tlamu s dlouhým jícnem, plným choulícího se masa. Někdo mrštil oštěpem a trefil do otevřené tlamy. Mamut si oštěp ihned chobotem vytrhl a vztekle vyskočil.

Lovci před ním prchají do houštin a mamut je zuřivě pronásleduje drtě vše, co je mu v cestě. Vyběhl na malý pahorek. A hle! – tam se proti němu staví překvapený hlouček nějakých cizích lovců. Právě sem přišli.

Nežli se připravili k útoku, rozlícený mamut porazil dva z těchto cizích lovců. Byl by jich pošlapal ještě víc, kdyby se nebyli v posledním okamžiku rozprchli.

Mamut se zastavil. Kývá hlavou ze strany na stranu a chvěje se na celém těle. Paloukem přeběhli dva mamuti, samice s mládětem. Raněný mamut rozdupal několik nízkých břízek a dal se přes palouk k hlučícímu stádu.

Mamutíkova i Drápova skupina vystoupila z úkrytu a hned se dala bez váhání do cizích lovců, poschovávaných tu i tam v houštinách. V takových případech rychlost napomáhá k úspěchu. Cizí lovci, označení stejným tetováním několika čárek na bradě, doposud nic nevěděli o přítomnosti věstonické tlupy, proto byli tak překvapeni a zmateni náhlým útokem, že se ani mnoho nebránili. Utíkali a věstoničtí lovci se těšili ze snadného vítězství. Už se domnívali, že zaženou cizí lovce a pak se vrátí k mamutímu stádu a šťastně dokončí svůj lov.

„Za nimi!“ křičeli Mamutík, Dráp, Kluch i ostatní jejich rozjaření druhové a mávali napřaženými zbraněmi. Teď již věděli, proč mamutí stádo táhlo tak poplašeně bez oddechu: bylo hnáno cizí loveckou tlupou.

Věstoničtí lovci si nedají líbit, aby se jim někdo cizí pletl do lovu v jejich území. Žádná tlupa nesnese beztrestně nic takového. Platí zákon všeobecně uznávaný:

„Zvěř patří vždy domácí tlupě. Širé území, z něhož lze spatřit dým táborového ohně, je pro každého cizího lovce tabu, to je území zapovězené.“

Cizí tlupa porušila tento odvěký zákon, a proto musí být potrestána. Cizí lovci, na bradách tetování, budou pykat za svou drzou opovážlivost.

Bojové nadšení věstonických lovců se projevilo hlučnými výkřiky, jimiž zahrnovali prchající vetřelce. I neohrabaný Tlusťoch, loudavý Ochúň a jindy vždy poslední Ňoura hrnuli se tentokrát v prvé řadě, hned vedle Mamutíka, Drápa a silného Pajdy. Dnes bude veliké vítězství i veliká kořist! Hujá, hujá!

Ale stalo se něco neočekávaného. Prchající cizí lovci vyběhli z houštin řídkého porostu na volnou step. Věstoničtí vítězi se již radovali, že se cizinci nebudou moci na travnaté rovině nikde ukrývat.

Vtom se však utíkající lovci náhle zastavili. Již nehledali úkryty, nýbrž jásavě křičí a na někoho kývají.

Sotva Věstoničtí opustili poslední houštiny a rozhlédli se po širé planině, strnuli. Bylo to hrozné překvapení! Po stepi se k nim blíží silný zástup cizích lidí.

Tito cizí lovci, podnícení voláním svých prchajících druhů, odpověděli válečným pokřikem a už se rozbíhali proti slabé tlupě věstonické. Ihned pochopili, oč jde: Jejich hlídka, vyslaná napřed za mamutím stádem, srazila se tu s domácí tlupou, jež ovšem hájí své lovecké území. Jich je však víc nežli domácích lovců, proto padni zákon „tabu“! Síla ať rozhodne! Násilí silnějšího platí víc nežli právo slabšího. A již tedy hrrr na domácí tlupu…!

Několik lehkých kopí doletělo k nohám překvapených lovců věstonických. Křik cizinců zesílil ve výhružný řev. Věstoničtí lovci v mžiku postřehli, že nemají naději na úspěch v boji proti tak značné přesile, a dali se na zmatený útěk.

Cizí lovci řvali teď ještě víc a hnali se za Věstonickými jako hladoví vlci za osamělým sobem. Běda tomu, koho dostihnou! Hned ho zabijí.

Věstoničtí lovci používají houštin, aby nebylo vidět, kudy prchají, a tak přec trochu vetřelce předběhli. Nicméně musí prchat ustavičně a bez oddechu. Každé opoždění znamená smrt. Zoufale se snaží, aby se udrželi pohromadě, slabší nablízku zkušených a silných druhů. Kdo se zaplete v houštinách, již je nedohoní.

Běda, zlý to den! Dnešek bude záhubou celé věstonické tlupy! Nikde se nelze zachránit, nepřátelé se valí jako mrak na hvězdy a brzo snad nezbude ani jediný lovec, který by v opuštěném ležení vykřikl: „Vše ztraceno – utíkejte!“

Zdá se, že osud věstonické tlupy je rozhodnut. Není již naděje na nějakou záchranu. Všichni budou pobiti a noví páni roznítí vítězný oheň pod Pavlovskými vrchy; budou lovit ve zdejším kraji, zvěří požehnaném.

Mamutík, Dráp, Ukmas a jiní věstoničtí lovci se občas pokusili zastavit dorážející vetřelce aspoň na chvíli, ale jejich osobní zdatnost nestačila odolat přesile nepřátel. Po několika marných pokusech o zápas se musili dát na nový, ještě kvapnější útěk. Útočníci by málem byli již tlupu obstoupili.

Tu vyrazil z houštin raněný mamut. V jeho kosmatém, dlouhou srstí porostlém těle trčí několik zlomených oštěpů. Věstoničtí před ním utíkají. Cizí vetřelci, rozjařeni bojem, vrhají se bez otálení na mamuta a bodají do něho ze všech stran. Mamut již ztratil hodně krve z četných ran, proto se brání jen chabě a sám neútočí. Lovci se těší, že brzy padne. Neopustili ho již a na chvilku nechali Věstonické běžet. Oj, i ta malá chvíle oddechu je vzácná a tlupě hodně pomůže!

U Dyje čeká Huňáč s několika lovci. Pozorovali zmatený útěk tlupy a spatřili již také nepřátelské cizince. Zkušený Huňáč hned poznal, že by boj proti silným vetřelcům byl beznadějný, a proto shromažďuje rozptýlené druhy, ženy a děti u Dyje. Hodlá se s nimi přeplavit přes řeku, aby zachránil aspoň holý život sobě i všem, kdo jsou s ním.

Obě části tlupy se spojily. Děs a hrůza zírá z očí všech. Ztratili několik mužů a dvě ženy. Viděli smrt druhů, viděli, jak cizí násilníci odvlekli ženy. Tlupa želí jejich ztráty, je značně oslabena. A kdo další ze zbývajících ještě padne rukama vetřelců, neznajících slitování?

Chvíle oddechu rychle uběhla. Vítr přinesl bojovný ryk nepřátelského zástupu. Tlupa musí utíkat dál. Jak by teď potřebovala rozvážného vůdce, který by rázně přikazoval, co třeba činit v době tak osudné! Ale není náčelníka, není poslušnosti a jednoty, jen zmatek je v tlupě!

Huňáč, Mamutík a Dráp se ještě narychlo radí. Houžňák vykřikuje, že by se mělo pospíšit do tábora a popadnout aspoň něco z ulovených kožešin. Huňáč nevrle mávl rukou.

„Mlč!“ napomenul lakotivého lovce.

„Do vody!“ zazněl rozkaz mužů a tlupa bez rozmýšlení hned skákala do řeky.

Lovci znají toto místo; je tu za nízké vody dobrý brod. Dnes je však veliký proud, který poráží i silné muže. Avšak není pomoci, nelze se omeškávat. Kdo přejde, bude živ, kdo utone, bude pro tlupu ztracen – nelze jinak.

„Do vody!“ pobízel znova Mamutík a Huňáč muže na břehu.

„Krásnou rysí kožešinu mám ve stanu,“ fňukal Houžňák, „a vlčí kožich na zimu… a sobí nohavice!“

Huňáč strčil do váhajícího Houžňáka, takže se hned máchal ve vodě.

Sova, Koumač a Zajíc ukazují ve vodě cestu a blíží se již k druhému břehu. Ženy s dětmi na zádech těžce zápolí s proudem. Muži je musí vést. Větší děti se odvážně brodí samy, jen když proud některé porazí, popadne je nejbližší lovec za ruku. Prvý na břehu byl Veverčák a hned za ním Kopčem. Oba hoši, jindy veselí a bujní, jsou teď ztichlí a ustrašení. Jsou naplněni smutkem a bázní z náhlé pohromy. Zaslechli, jak si lovci povídali, že z tábora nelze nic zachránit. Kdo tam zůstal, bude zabit a vetřelci ukořistí všecky zásoby kožešin, nářadí, nástrojů a zbraní i se všemi pěkně zařízenými stany. Jak hrozná to pohroma! Přijdou o všecko! Spící Njan, zanechaný v ležení, nevyvázne živ. Ani ženy a děti, jež tam zůstaly… Strašno pomyslit!

Ale Mamutík a Huňáč nutí k spěchu a táhnou opozdilce za ruku nebo jim podávají oštěpy, aby se zachytili. Kdo má volnou ruku, svírá v ní ochranný amulet, zavěšený na krku. Kouzlo dodá síly v dravém proudu, a jak všichni věří, pomůže v nebezpečí!

Vskutku, všichni šťastně přešli řeku, ač se uprostřed museli s velikou námahou spojit rukama v řetěz, aby pomohli ženám a dětem. Někteří byli proudem trochu strženi, avšak přece se vyškrábali.

Na břehu se všichni hned schovali za houštiny, aby je nepřítel neviděl. Odechli si trochu a plížili se za Huňáčem; musili být úplně zticha a bedlivě se ukrývat.

Nepřítel se neukazuje; je asi zaměstnán raněným mamutem – naštěstí pro věstonickou tlupu. Mamutík byl už klidnější než prve a řekl, že je snad nepřátelé nebudou za řeku pronásledovat.

Táhli kus po břehu Dyje proti proudu. Aby zmátli nepřátelskou tlupu, kdyby je snad pronásledovala, bředli na příhodném místě kousek cesty vodou. Když pak dorazili k rozsáhlé bažině při rameni mocné Svratky, jež se tam vlévá do Dyje, nešli už přes vodu, nýbrž zabočili podél Svratky přímo k půlnoci.

Lovci kráčeli zamračeni a beze slova. Nemají kožešiny ani krásné zbraně a pazourky; zanechali je v táboře. Těžko se jim bude nyní žít!

Unavené ženy si žádaly odpočinku. Složily děti a oddychovaly. Zajíc a Koumač si našli otevřené a trochu vyvýšené místo a pohlíželi zpět k Dyji, od níž se třpytivě odráželo červené zapadající slunce.

Širá rovina do velikých dálek. Jen na jihu ostrý hřeben Pavlovských vrchů. Někde mezi nimi a Dyjí je opuštěné věstonické ležení…

Není opuštěné! Oba lovci najednou zpozorovali bělavý sloup dýmu – ten vychází z jejich tábora! Cizí lovci se už usadili v jejich stanech a rozpálili jejich oheň, který po tři zimy neuhasl! Už asi ulovili mamuta a teď hodují…

Zajíc a Koumač na sebe pohlédli a bolestně se ušklíbli. Před jejich vnitřním zrakem se zjevil vábný obraz tučných hodů. Jak dychtivě by teď popadli kus opečené mamutí tlapy nebo chobotu! Oběma hladovým lovcům tekou sliny z úst.

„Hle, tam!“ polekaně se zvedl Koumač.

Nedaleko je vidět skupinu lovců. Prohlížejí stopy a jdou po nich.

„To jsou oni! Pronásledují nás!“ zvolal Zajíc a už běžel zburcovat odpočívající tlupu. Třeba prchat znova a nedbat únavy.

Za chvíli byla věstonická tlupa opět na útěku.

Nepřátelská tlupa je asi velmi početná, může-li ze svého nového tábora vyslat silný oddíl, aby honil dřívější pány zdejšího kraje. Věstonická tlupa se nemůže postavit na odpor ani tomuto oddílu; je příliš unavená a skleslá na duchu. Hledá spásu v úniku do dáli. Nelze se zdržovat ani se slabými a raněnými. Kdo zůstane zpět, je ztracen. Vrbaš a Křivík, ranění do hlavy, Uzg a Kváč, ranění do nohou, klesli již cestou, a tlupa se ani nezastavila. Houžňák a Ukmas, lehčeji zranění, drží se ještě na nohou. Pospíchají se zaťatými zuby a skloněnými hlavami.

Hladové děti se ustrašeně ohlížejí. Bojí se. Běží mlčky za dospělými a cestou si neutrhnou ani zralou jahodu. Jen tiše pobrekávají a klopýtají přes drny a keříky. Zaslzenýma očima nevidí dobře na cestu.

Mrzutá Škuta shodila vrnící děvčátko, jež měla přivázané na zádech, a naplácala mu. Děcko se hlasitě rozbrečelo. Lovci je hněvivě okřikovali: „Mlč, žábo, prozradíš nás!“ Ale hladové dítě se nedalo utišit. Trápili je komáři; mělo jich plno na očích a kolem úst.

Škuta ji znovu shodila ze zad a cloumala jí na zemi. Vřískala ještě víc. Tu rozzlobená matka popadla holčičku za nohu a vztekle ji hodila za keř do bažiny. Křik přestal. A tlupa běžela dále, jako by se bylo nic nestalo. Škuta odhodila nepohodlné děcko – odhodila jen svou věc. Netřeba se zdržovat, dále!

Počínající soumrak konečně zastavil pronásledování. Není již dobře vidět na stopy. Nepřátelský oddíl se zastavil a lovci se utábořili. Přespí tu noc a ráno budou věstonickou tlupu stíhat dále. Ve dne je zřetelné stopy povedou bezpečně.

Uštvaná věstonická tlupa běžela ještě kus cesty. Potom však náhle jeden po druhém jako na znamení klesali na zem.

Ženy s dětmi se schoulily do suchého dolíku a lovci padali okolo nich. Všichni podlehli únavě. Už je jim jedno, dostihnou-li je tvrdošíjní nepřátelé. Za chvilku všichni spí.

Liška přiběhla a očichávala ležícího Veverčáka. Když mu čmuchala do obličeje, hoch se ve spaní ohnal a poplašená liška utekla.

Vítr zašuměl v mlází a pohybuje větvičkami.

Měsíc, napolo zastřený mráčky, slabě osvěcuje ležící uprchlíky. Již nikdy se tlupa nevrátí k Dyji pod Pavlovské vrchy.

Silnější vítězí; slabší ustoupí, nebo zhyne.