Lev

Po několik dní zuřila nepohoda. Lovci nemohli vycházet na lov a tlupa hladověla.

Konečně utichla sněhová vichřice, vysvitlo mdlé zimní sluníčko a lovci vyšli zkusit štěstí. Čerstvá sněhová pokrývka jim usnadní vystopování zvířat.

Lovci se dlouho nemohli shodnout, kam by bylo nejlépe zamířit. Rozdělili se tedy na dvě skupiny. Mamutík, Vlčí dráp, Zajíc, Huňáč a Sova šli na hřebenovou planinu, Rváč, Nohahnát, Ukmas, Koumač a Džgan se dali údolím. Ostatní muži zůstali doma jako hlídka.

Ani prvá, ani druhá lovecká četa nenašla zpočátku dobré stopy.

Obě viděly na sněhu jen stopy vran a havranů.

Později přišli lovci na řadu stop v rovné čáře. Hned věděli, že tamtudy slídila hladová liška. Nestáli o ni dnes; nemá dobré maso.

Pak našli známé stopy měkkých dlouhých tlapek. Aha, tudy běžel zajíc!

Huňáč a Sova si řekli, že i zajíček by byl dobrý, není-li větší zvíře, a dali se po stopě. Zbývající tři lovci v této skupině s Mamutíkem přešli přes dvě údolí a na nové plošině objevili stopy několika sobů. To je něco! Kéž by se jim podařilo ulovit nějakého soba! Stopy jsou úplně čerstvé, větrem ještě nepoškozené, takže stádečko jistě není o mnoho napřed. Tři lovci pohladili své kouzelné amulety a pospíchali po stopách. Sněhu bylo skoro po kolena, někde i nad kolena, takže se lovci bořili a jen těžko kráčeli. Nicméně nedbali námahy a postupovali co možná rychle. Touha po žádoucí kořisti je pudila vpřed.

Stopy vedly úžlabím kolem háje a pak přes balvanitý pahorek. Tam uviděli v neveliké dálce houfec stíhaných sobů. Sobi byli asi vyhladovělí, protože hrabali nohama i rozvětvenými parohy ve sněhu, aby se dostali na skrovný lišejník, mech nebo trávu.

Dráp měl s sebou luk a několik šípů. Odcházeje z jeskyně říkal, že si přece vezme luk, kdyby mu náhodou přišel do cesty zajíc. Teď mu byl luk dobrý. Vypozoroval vítr a plížil se k stádu. Mamutík a Zajíc číhali skryti u houští, aby soby napadli, kdyby snad Drápa zvětřili a dali se před ním na útěk. Měli v rukou lehké oštěpy, jimiž dovedli dobře házet.

Podle roští vyčnívajícího z navátého sněhu pokukovali po sobech. Najednou se sobi zvedli a rozběhli se po pláni. To asi Dráp již podnikl svůj útok. Sobi běželi rovnou k Mamutíkovi a Zajícovi. Jednomu sobu trčel ve hřbetě šíp.

Teprve když byli těsně u lovců, prozradil sobům bystrý čich přítomnost lidí. Hned zahnuli stranou, ale vtom již vyskočili oba lovci a vymrštili své oštěpy. Mamutíkův oštěp se zabodl jednomu zvířeti pěkně do krku. Zajícův oštěp zašramotil druhému sobu v parozích a spadl do sněhu, aniž sobu uškodil.

Zahanbený Zajíc zůstal chvíli rozpačitě stát a pak si šel mrzutě pro svůj oštěp. Mamutík ho těšil:

„Dobrá rána – přes hlavu – ale sob prudce zarazil.“

Z dálky na něho volal Dráp a pospíchal k nim. Z jeho křiku bylo znát úspěch jeho útoku.

„Šíp trefil!“ pochválil Mamutík Drápa, když udýchaný lovec přiběhl.

Zajíc už našel krvavé stopy obou raněných sobů.

Lovci nemeškali a hned se vydali za soby. Přišli na vršek a pátrali po nich. Sobi byli už hodně daleko. Po chvíli důkladného pozorování si povšimli u vyčnívající skalky dvou tmavých bodů na bílé ploše za sobím houfcem.

„To oni!“ vykřikli lovci a hned vykročili.

Po chvíli zpozorovali, že se jeden z obou raněných sobů více opožďuje. Nadběhli si skalnatým žlabem a brzy soba dohonili. Obstoupili ho, aby jim v posledním vzepětí sil někam nezaběhl. Zvíře se svěšenou hlavou a s oštěpem zabodnutým do krku těžce klopýtalo. Ztratilo už dost krve.

Lovci se na raněného soba vrhli a ubili ho. Z rány na krku se řinula krev. Lovci se schýlili k zabitému zvířeti a lačně ji lokali.

Chvíli odpočívali, Mamutík pak rozhodl:

„Soba tady – my ještě za druhým!“

Dráp i Zajíc přikývnutím souhlasili a hned vstali. Zabitého soba zde zatím nechají ležet a půjdou chytit ještě druhého, který lépe utíká, raněn šípem lehčeji.

Dva sobi – pěkná kořist! Tlupa se zaraduje.

Druhá skupina lovců, vedená Rváčem, obcházela krajinu velkým obloukem. Také přišli na několikeré stopy, ale nikde nedosáhli úspěchů. Konečně objevili stopy rosomáka. Plížil se po sněhu – to jistě viděl nějakou kořist! Ten je dobře povede.

Dali se po stopách za rosomákem a vskutku nešli dlouho, když pojednou spatřili stopy nevelikého sobího stáda. Mezi nimi i dvoje stopy krvavé. Kořist je nablízku!

A hle, stopy lidské…!

Tři lovci pronásledovali soby. To by mohly být stopy Mamutíka a jeho společníků. Ale těch bylo přece víc.

Rváč nahlas přeříkával, kdo všechno šel s Mamutíkem: Dráp, Zajíc, Huňáč, Sova – to je přece víc osob, než jak nasvědčují tyto stopy! Rváč si ještě nebyl jist – neuměl dobře počítat do pěti. Proto se postavil ke stopám, kde je to dobře znát, a oštěpem si k nim dělal ve sněhu znamení:

„To Mamutík, to Dráp, to Zajíc –“ a pro Huňáče a pro Sovu žádné stopy už nezbyly.

„To ne naši!“ opravili se lovci svorně a vydali se stíhat cizí lovce, kteří sem zabloudili a lovili jim jejich zvěř.

Rváčova družina prošla po stopách skalnatým žlabem, a když vystoupili na vršek, spatřili nedaleko před sebou ležet na sněhu mrtvého soba. Jeho parohy čněly do výše.

Už se k němu chtěli s jásotem rozběhnout, když sebou Džgan, jenž byl vpředu, náhle mrskl do sněhu. Lovci tím byli upozorněni, že něco není v pořádku. Schýlili se k zemi a plížili se dolíkem ke Džganovi.

Džgan s vyděšenýma očima šeptá: „Medvěd nebo zubr – něco velikého!“

Lovci nedůvěřivě vykukují po sněhové pláni. Vskutku, nedaleko soba leží nějaké obrovské zvíře. Není to balvan, jak si z dálky myslili. Má to chlupatou hlavu jako medvěd, rohy vidět není – co je to?

Nohahnát řekl bezstarostně: „Ať medvěd, ať zubr – leží zabitý, jdu!“

A už se chystal vykročit. Džgan ho strhl a zašeptal:

„Zabitý ne – živý! – Pozor!“

I ostatní lovci schvalovali největší obezřetnost a kárali lehko­myslnou odvážlivost Nohahnátovu.

„Ty – luk – jdi – šíp!“ vyzval Rváč Ukmase, aby zkusil šípem, je-li veliké zvíře vskutku mrtvo.

Ukmas chvíli váhal, jako by se bál, ale pak si dodal odvahy a plížil se od balvanu k balvanu kupředu. Ostatní lovci vyčkávali ukryti, co bude.

Ukmas se připravil k ráně. Ale pak ještě postoupil k malému keříku, a skryt za ním, připravil si šíp na tětivu. Pak trochu povstal, napjal silně luk a vypustil šíp.

Obrovské zvíře se vymrštilo ze sněhového lože.

„Lev!“ vydechli s hrůzou všichni lovci a cítili, jak jim tuhnou údy a mráz běhá po zádech.

Strašlivá šelma, proti níž je marný jakýkoli lidský boj, stála vzepjata a ohonem šlehala do sněhu.

Lev jeskynní zařval, až se to po širé zemi hromem rozléhalo.

Kam se teď vrhne?

Poděšení lovci se třásli v bezmezném strachu. Zpozoruje-li je lev, bude po všech veta. Nikdo neunikne.

Hle, co to je tam opodál? Nějací tři lovci se blíží sem z hřebene návrší. Táhnou soba a teď, jak zabouřilo lví zařvání, pohodili soba a ve smrtelném strachu prchají.

„To jsou cizí lovci!“ hádají Rváčovi druzi a už se dívají plni vzrušení na Iva, který popuzen šípem otočil se několikrát dokola, jako by hledal útočníka. Pak spatřil ony tři lovce. Najednou zařval, přikrčil se a prudce, mohutnými skoky se rozehnal za prchajícími muži.

„Běda jim!“ pomyslili si lovci se Rváčem a odvážili se vystrčit hlavy. Lev je tedy v úkrytu nezpozoroval. Ale odnesou to tři neznámí muži – běda jim! Lev je roztrhá…

Neznámí muži zmizeli mezi skalisky. Och, jak zoufale utíkali. Klesali do sněhu a zas znovu se vzchopili k beznadějnému útěku. Není pro ně spásy. Lev je užuž dohání a také on se mezi zasněženými skalisky ztrácí očím poděšených pozorovatelů.

Lovci si oddechli. Zdálo se jim, že šťastně vyvázli ze strašného nebezpečí. Vykládají si teď s pocitem nesmírného ulehčení, že se lev asi nažral ze soba a pak u něho usnul. Jak dobře, že nešli hned k němu! S uspokojením hladili své amulety.

Je ticho, nic se nehýbá na sněhové pláni. Lovci bázlivě jeden po druhém vylézají na planinu a odvažují se až k mrtvému sobu. Je hodně potrhaný; břicho má celé rozervané.

Džgan řekl, že jim po lvích hodech ještě dost zůstalo, a uchopil soba za přední nohy. Dotáhnou ho snadno po sněhu do ležení.

Lovci se ještě nejistě rozhlíželi. Co kdyby se ještě teď na ně vyřítil lev!

Hrůza pomyslit!

Dva lovci táhli soba. Když byli už v úžlabině, vzpomněl si Nohahnát:

„Sob tu – sob tam!“ a ukázal rukou zpět.

„Jdi si pro něj!“ vysmívavě prohodil Rváč.

Nikdo z družiny nejevil chuť vrátit se pro druhého soba, kterého tam cizí lovci odhodili. Ani za celé sobí stádo by se už nepřiblížili zpět k onomu hroznému místu.

Lev se může vrátit!

Toto pomyšlení je popohánělo k spěchu. Nic je tu nemůže zadržet.

Za šera došli šťastně do jeskyně.

Huňáč a Sova už tu kuchají staženého zajíce.

Jasná mrazivá noc.

V jeskyni u hřejícího ohně Rváč, Nohahnát, Ukmas, Koumač a Džgan vypravují s nedokončenými podrobnostmi o dobrodružném setkání s ohromným jeskynním lvem.

Kopčem a Veverčák leží na břiše vedle sebe pod jednou pokrývkou; nohama ke stěně, hlavou k ohništi. Rukama si podpírají brady a vykulenýma očima hltají rozčilující vyprávění.

Takového lva by chtěli někdy vidět. Ale takhle kdyby seděli v koruně vysokého stromu… Na zemi by ho potkat nechtěli!