Věstonická venuše

Kopčem už zůstal u nového ohniště. Seděl na kameni, přikládal rozlámané větve i nepotřebné rozbité kosti a díval se na sivý dým. Krouživé obláčky proudily vzhůru a mizely ve výši.

Vydržel tak u ohně celý den a všichni v tlupě vědí, že Kopčem je teď strážcem ohně, třeba o tom nebylo v poradě jednáno. Pomáhá mu Ognoš, chlapec asi o rok mladší. Ženy nanosily zásobu nového dříví a Kopčem se může klidně dívat do ohně, zahloubán v myšlenky.

Oheň je ohromná moc. Přemůže vše. Zahání zvěř. Hřeje. Opéká maso. Bez ohně nelze přežít zimu… Však jen málo scházelo – a tlupa by byla bývala bez ohně! Hlína oheň udusí. Také déšť zalije ohniště neopatrné tlupě. Oheň třeba bedlivě stříci. Uhaslý oheň už neoživne.

Nyní jej bude Kopčem dobře hlídat. Jeho oheň nikdy neuhasne. Je to oheň jeho matky Niany. Ta také nikdy nezanikne. Je přítomna v jeho ohni. Dokud jeho oheň plápolá a bílý kouř vystupuje, dotud se Niana vznáší nad ohništěm, vzatým z jejího hrobu.

Kopčem naložil na oheň novou otýpku chrastí a se zálibou pozoroval valící se kotouče dýmu.

Vložil do ohně dříví – a hle, za chvilku už tam není dříví, nýbrž popel v ohništi a ve výši dým. Jak podivná to proměna! Nikdo to nepochopí. Právě jako u člověka: tělo leží nehybně a dech stoupá do výše, až se rozplyne. Řekne se: „Umřel!“ Dech se rozloučí s tělem jako dým s dřevem a už se nevrátí. Kdo umřel, ten nedýchá.

Dobře je tlupě, dokud má oheň. Dospělí lovci někdy vzpomínají, že kdysi za svízelného putování tlupa ztratila oheň v jakési řece, přes kterou přecházela. Lovec, jenž nesl uvnitř doutnající pařez, upadl v proudu a oheň utonul. Bylo to tehdy veliké neštěstí pro tlupu. Dlouho trvalo, než získali nový oheň od jiné tlupy za množství kožešin. Zatím prý v dlouhé zimě mnoho členů tlupy pohynulo zimou, dravou zvěří i nemocemi ze syrového masa. Byla to bída bez ohně.

A což kdyby byl býval oné cizí tlupě také oheň zhasl? Kdyby byla naše tlupa nepotkala žádnou tlupu mající oheň nebo byla potkala tlupu nepřátelskou? Byli by zůstali bez ohně v hrozných bědách a strastech…

Ke klidně plápolajícímu ohni přistoupil Ukmas s kouskem masa. Naklepal je trochu zubří kostí a pak vyhrábl z ohniště žhavý kámen a položil na něj řízek masa. Sedl si k této své kuchyni a čeká, až se mu řízek opeče. Skrčil nohy se zvednutými koleny, objal je rukama a přiložil hlavu na kolena. Jeho kštice, svázaná řemínkem, ční mu na hlavě do výše.

Lovec ukázal rukou na nepořádek u ohně. Ognoš hned vzal trochu chvojí a smetal oharky roztroušené u ohniště. Kopčem také odhazoval holí některé větší oharky a zlomky větviček zpět na ohniště. Byl rád, že Ukmas zachoval klid a že nepohlavkoval hned jako jiní hněviví lovci, když šlápnou nebo si sednou na žhavý oharek. Pravda, kolem ohniště má být čisto, oharky nesmějí být rozházené.

Ukmas si hochů už ani nevšímá.

Kopčem chrchlavě zakašlal a odplivl daleko, jak vídal u velkých lovců. Pak se obrátil k Ukmasovi:

„Bez ohně nelze žít. Oheň se rodí vždy z jiného ohně.“

Ukmas mlčí a pozoruje svůj řízek, jenž počíná červenat.

Kopčem ukázal na svůj pěkný oheň:

„Déšť na oheň – oheň pryč. Nikde oheň – co dělat?“

Lovec jako by neposlouchal, co hoch povídá, jen občas po něm zašilhal. Třeba uvážit, zda si nezadá, dá-li se do vážné rozprávky s nedospělým chlapcem. Dost velká smělost od hocha, že si troufá oslovit velkého lovce!

Po chvíli uvažování Ukmas přece promluvil. Snad se mu zalíbila hochova zvídavost.

„Oheň – veliké kouzlo. Kopčem mladý chlapec, ale ví, že z pazourku odletují jiskřičky. Pazourek a kámen – křesy křes! – a jiskry ohně létají. V pazourku oheň – ale těžko jiskrou zapálit. To nedokáže nikdo – jen veliký náčelník Šedý vlk. Ale Šedý vlk už nevodí svou tlupu. Šedý vlk už nekřesá oheň. Šedý vlk opustil svou tlupu. Mnoho zim tomu…“

Lovec těžce hovořil. Dlouho hledal slova, jimiž by vyjádřil své myšlenky. Někdy ani nedovedl povědět, co by chtěl, a pomáhal si názorným posunkem. Dávno nepronesl tak dlouhou řeč jako teď. Unavil se tím. Obrátil řízek na kameni a zase opřel hlavu o kolena.

Kopčem měl o čem přemýšlet. Že z pazourku létají jiskry, ví každé malé dítě, i Kopčem to viděl tisíckrát, když si lovci hotovili své ostré nože, hroty a škrábadla. On sám už mnohokrát okřesával pazourkový kámen, když si chtěl udělat nožík na maso nebo škrabku na kůži. Jisker bývalo dost, ale nikdy neviděl, že by byly zapálily. Je pravda, že je v pazourku skryt oheň, ale jen Šedý vlk znal kouzlo, kterým se stával z jisker oheň. A Šedý vlk už dávno nežije – Kopčem ho ani nepamatuje…

Ukmas si napíchl řízek úlomkem kosti a odešel.

Kopčem hodil kámen zase do ohně a znova přiložil.

Veverčák naň z dálky zahvízdal. Přivolával ho ke hře. Kopčem dal vztaženou paží hochům znamení, že si nepůjde hrát. Bude plnit svou povinnost.

„Ognoši, přines mi nějaké odštěpky!“

Hoch odběhl ke skalce, kde lovci obyčejně otloukávali své kamenné zbraně a nástroje, a sesbíral několik pazourkových odpadků.

Kopčem je přijal a vybral si větší kousky. Křesal jimi o sebe. Pozoroval jiskérky a chytal je do suchého mechu. Oheň se neukázal. Kopčem nezná kouzlo…

Ženy přinesly zase novou zásobu dříví. Poslaly Kopčema i Ognoše pryč. Budou teď samy u ohně. Třeba dosušit a doudit zásoby zubřího masa a také připravit mužům jídlo.

Skřehule a Krušanka šly do sklípku pro uložené maso. Zásobárna byla blízko, jen několik kroků za starým ohništěm – nyní hrobem Nianiným.

„Copak to?“ podivila se Krušanka vidouc, že chvojí na sklípku je v nepořádku. Odhrnula větévky – a spráskla ruce.

I vřeštivá Skřehule naříkavě zaječela a plácala se do stehen.

Ženy od ohniště přiběhly a dívaly se – do prázdného sklípku. Byl jako vymeten. Jen několik drobečků masa zůstalo na dně jámy.

„Všechno maso pryč! Och, och, au!“

Bědování žen zaslechli lovci a sbíhali se k zásobárně. Uviděli stejně jako ženy – prázdný sklípek.

Lovci zrudli, hněvem se šklebili, zuby zatínali, vykřikovali a rozčileně poskakovali.

Mamutík pozorně prohlížel půdu, nežli ji lovci udupají, a našel otisky široké tlapy, podobné medvědí, jenže o něco menší.

„Inu, rosomák!“ zvolal zkušený Mamutík.

„Rosomák, rosomák!“ křičeli lovci i ženy a proklínali sborem nočního lupiče.

Všichni znali drzou šelmu, která bez bázně vnikne všude, i doprostřed tábora – někdy i do stanu k spícím lidem – a sežere všecko až k prasknutí.

Tlupa je najednou bez oběda.

Kdo hlídal tu noc? Špatní strážcové! Nic nevědí, že lupič vnikl do tábora! Okamžitě musí na lov a běda jim, vrátí-li se bez kořisti.

Rozčilený křik rozzlobených mužů naplnil tábor věstonických lovců. Dva provinilí hlídači odcházeli z ležení. Lovci za nimi rozhořčeně volají své posměšky.

Po chvíli se Mamutík, Vlčí dráp, Ukmas a ještě několik dobrých lovců ozbrojilo dubovými a jasanovými oštěpy, hladce přiostřenými, a pádnými sekyrami. Vydali se na lov. Nespoléhají se na nešťastné hlídače.

Tlupa potřebuje nové zásoby. Hrozí hlad.

Njan sedí od rána před svým stanem a nestará se o nic, co se kolem děje. Snad ještě ani neví, co vyvedl rosomák.

Njan má před sebou na plochém kameni hrudku jílu a modeluje nějakou figurku. Už dvakrát jí uhodil o zem, když se mu nepovedla, jak chtěl, a začal potřetí znovu. Tentokrát přimíchal do hlíny hodně moučky z rozdrcených mamutích kostí. Válí se jich množství kolem všech stanů a Njan si z nich nadrobil na zaječí kůži hromádku prášku. Spálené kosti se snadno drtily; Njan do nich nemusil ani mnoho bušit kamenem. Zubří roh plný vody má zapíchnutý vedle sebe v zemi.

Figurka na píď vysoká má lidskou podobu: hlavu, tlusté tělo a dvě nohy po kolena. Paže jsou hrubě naznačeny, zato s trupem si dává Njan hodně práce. Pracuje tenkou kostí a pečlivě vyhlazuje povrch figurky; někdy jej trochu ovlažuje vodou. Silně vyznačuje veliká prsa. Ještě tuhle malým dolíčkem naznačí pupek a na hlavě šikmé rýhy znázorní oči – a dílo je hotovo.

Právě přišel Kopčem a se zájmem se díval na otcovu práci. Njan uchopil figurku do ruky, natáhl paži a spokojeně prohlížel své dílo.

„Máma!“ zvolal Kopčem.

Poznal Nianu.

Otec přikývl a odnesl sošku vypálit do ohniště. Pod několika hořícími klacky vyhrabal dutinu, vymetl ji trochu holí, aby se do měkké sošky nenapíchaly kousky uhlíků, a na čisté místo vložil svou figurku. Vlhká hmota rychle osychala, až se z ní kouřila bílá pára. Ohněm figurka tvrdla a vypalovala se.

Za chvíli bude hotova.

Kopčem se otci nabídl, že ji bude zatím hlídat, aby ji někdo neopatrným přikládáním nepoškodil. Ujal se opět své povinnosti strážce ohně. I Ognoš zase přiběhl, neboť ženy už dávno od ohniště odešly, nemajíce co opékat, a tak vlastně nikdo oheň nehlídal.

Njan si toho sám povšiml a huboval na špatný pořádek. Oheň zanechán bez dozoru!

Tak je to, když si v tlupě každý dělá, co chce. Njan už huboval hodně nahlas, aby to všichni slyšeli. Není pořádek! Stráže nedbalé, tlupa najednou bez masa, na lov si jde kdo chce kam chce, na ryby nejde nikdo, zásoba kožešin plesnivá a neupravená, košíky na lesní plody pro zimu jsou prázdné.

Někteří lovci si povšimli Njanových žalob a přidávali se k němu. Dobře věděli, že tlupě nelze být bez silného náčelníka, který by byl tak silný a rázný, aby si vynutil poslušnost i hrubým násilím. Není tu nikdo, kdo by byl tak bojovný, aby svou sílu chtěl měřit s ostatními.

Starý náčelník se zmocnil vlády v tlupě tak, že postupně povalil na zem všecky muže v tlupě. Když pak byl jednou rozšlapán poraněným mamutem, nebylo již takového siláka v tlupě. Každý pokus o uchvácení náčelnické moci selhal. Nespoutaní lovci nechtěli připustit, aby jim někdo z nich poroučel. Skláněli se jen před velikou osobní silou a statečností; rozumovou převahu neuznávali.

Zle bude s tlupou, propuknou-li sváry a rozbroje!

Ženy nesměly do rokování zasahovat, ale přece aspoň křikem podporovaly přednášené žaloby a stesky. Cítily, že hospodářství tlupy je vydáno náhodě a že přijdou doby zlé, doby bídy a hladu.

„Buď Njan náčelníkem!“ volalo několik lovců a posunky se povzbuzovali k společnému souhlasu.

Njan se ušklíbl. Odpověděl odmítavě:

„Njan ne náčelníkem, Njan nemá ženu! Njan mít ženu – Njan náčelníkem!“

Porozuměli, že by Njan v této době volbu nepřijal. Njan ještě podotkl, že stejně nejsou v ležení všichni přítomni. Ostatní lovci by byli právem dotčeni, že se tak důležitá věc odbyla bez nich. Jistě by reptali a v tom by byl zase zárodek nového odboje v tlupě.

Shodli se tedy, že si o tom pohovoří u večerního ohně. Teď se rozešli. Někteří si opravovali pazourkové zbraně. Jiní si opalovali oštěpy a ohlazovali jejich hroty, aby mohli zítra na lov.

Njan odešel do svého stanu a dělal si nový pořádek. Uklízel. Vyházel ze stanu všecky kožešiny a větral je; některé byly plesnivé. Našel mezi nimi kus mamutího žebra, upravený na pěkný široký nůž. Njan vzal veliký nůž za rukojeť a mávl jím kolem hlavy, až to zafičelo. Pak se naň zadíval a viděl, že potřebuje trochu přibrousit na kameni.

Učinil tak hned a pak si sedl za stanem na drn a jal se ostrým pazourkem vyrývat do vyhlazené plochy nože čáry, v nichž bylo možno za chvilku poznat pasoucího se zubra. Njan nůž obrátil, na druhé straně obtáhl celou plochu čepele dlouhou čárou a uvnitř pak vyryl dvě koňské hlavy. Při práci si bručivě zpíval. Vše se mu dařilo. Ženy za příkladem Njanovým také vynesly kožešiny ze stanů, a vyhřívajíce se na sluníčku, vystrojovaly si oděv parádou. Přišívaly si na kožené zástěrky mušličky a ozdobné šňůrky. Šily hrubou nití ze sobí šlachy. Ostrým pazourkovým šídlem propichovaly kůži a provlékaly pak hladkou kostěnou jehlu. Kde bylo potřebí, měřily prstem nebo pídí.

Kde pracují ženy, tam je vždycky zpěv. I teď si ženy zpívají:

„Hanga – a – há –
ja – ha – á!“

Na tuto píseň žen odpovídají pomáhající jim dívky stejně jednotvárně vyšším hlasem:

„Aiaa – aiaa,
oiaa – oiaa!“

Vydržely tak zpívat po celou dobu své práce, při níž stále seděly na zkřížených nohou.

Kopčem přinesl otci vypálenou a již vychladlou sošku. Povedla se, nebyla popraskaná.

Njan ještě přetřel figurku lojem a troškou jemného popela a zavěsil ji do stanu.¹ Bude mít nyní ženu stále doma, nikdy nebude sám.

Kvečeru se lovci vrátili. Kořist byla hubená: dvě lišky, které nikdo nechce jíst, a jelení koloušek.

Mamutíkova družina přinesla dva sviště z hřebene Pavlovských vrchů, dva neveliké zajíce a dva páry koroptví.

U večerního ohně byla pak rozprava o novém náčelníkovi. Byla velmi bouřlivá. Všichni muži se shodovali v žalobách na nepořádek v tlupě, ale hned se rozrůznili, když uvažovali, jak žádoucí pořádek zavést. Dávali za pravdu lovci, který mluvil o potřebě bdělého vůdce tlupy, ale okamžitě ho překřičeli, sotvaže počal o někom hovořit. Na každém našli chyby.

„Toho nechceme!“ ozývalo se pokaždé.

Nedovedli své osobní mínění podřídit úsudku ostatních členů. Každý hájil to, co si vzal do hlavy. V rozčilení neuměli souvisle mluvit a porada tlupy vypadala brzo jako sbor na sebe štěkajících psů. Nakonec se rozešli bez výsledku. Z některých stanů bylo pak ještě dlouho slyšet hlasité brumlání nespokojených lovců, že se nestalo po jejich.

„Já v noci hlídat!“ prohlásil Mamutík u ohniště ke zbývajícím lovcům. Byl zle rozhněván na rosomáka a chtěl si na něho dnes v noci počíhat.

„Kdo se mnou?“ dodal ještě.

Starý Huňáč vstal a přidal se k Mamutíkovi.

Poťouchlý Rváč vykřikl od svého stanu: „Huňáč hlídá? Rosomák hody!“

Nikdo si nevšiml pichlavé poznámky. Všichni už znali Rváče, jak špičatý má jazyk a že je nejlíp nechat ho, rejpala.

Kopčem s nerozlučným Veverčákem si přitáhli kožešiny a strojili si lůžko venku před Njanovým stanem. Umlouvali se potichu, jak budou v noci také číhat na rosomáka. Připravili si nové oštěpy s ostrými kostmi na hrotech.

Tábor usíná.