V jícnu Macochy

Lovci dlouho besedovali a dlouho jedli. Pečené sobí maso vonělo z jeskyně tak, že lišky a vlci pobíhali do rána okolo.

Noční mráz ověsil stromy i keře bělostnou, třpytivou jinovatkou.

Mamutík, Dráp a Zajíc se nevrátili. V tlupě mysleli, že je asi někde zastihla noc a že bezpochyby přijdou za denního světla.

Džgan a Ukmas vystoupili na vršek a dlouho tam vyhlíželi do dálky. Nespatřili nikoho.

Kde jen ti tři zůstali! Jsou to dobří, zkušení lovci; není třeba mít o ně obavy. Ale co kdyby – nikdo v tlupě si nechtěl připustit myšlenku, že by se ztraceným lovcům bylo něco přihodilo.

Mladý lovec Sova kývl na Kopčema a Veverčáka. Zamžikáním oka je vyzval ke společné vycházce.

Vyšli dobře ozbrojeni.

„Slyšeli jste?“ začal na ně Sova venku. „Ještě jeden sob tam…!“

Hoši přikývli a hned byli srozuměni. Okamžitě věděli, co Sova myslí, a plán se jim zamlouval. Dověděli se při večeři všecky podrobnosti o slavné výpravě Rváčovy družiny, která se ani lva nelekla a vzala mu jednoho soba.

„My vezmeme druhého!“ shodla se mladá trojice.

Sova zná krajinu dost dobře, takže ví, kterým směrem jít. Vždyť lovci několikrát podrobně vypravovali, kudy táhli.

A tak šlapali sněhem v dobré náladě nahoru dolů přes několik vrchů a žlabů. To již pak všichni byli dlouhým putováním notně unaveni. Ještě že mráz utvrdil sněhovou pokrývku, takže je unesla.

Konečně našli stopy sobího stáda i lovců. Pak již brzy objevili ušlapané místo, kde krvavý sníh označoval, že tam ležel zabitý sob. Rozeznali i hluboké stopy velikého lva.

Strach jde i z těch stop!

Hoši se zachvěli a s bázní se rozhlíželi. Avšak nic nejevilo nějaké známky nebezpečí a hoši se za chvíli uklidnili. Lev je už někde daleko, netřeba se ho bát.

Opodál našli i stopy dvou vlků; jeden ležel za křovím hrozně potrhaný. Lev ho rozsápal. A ještě objevili stopy rosomáka a poznali podle nich, že se rosomák přiblížil až k zabitému sobu, ale lev se asi probudil a zahnal ho.

A kde je ten druhý sob?

Hledali, hledali a vskutku i tohoto soba šťastně našli. Ležel na sněhu ztuhlý, jak ho ti lovci odhodili. Těch se už arci není potřeba bát – jistě je lev všecky roztrhal.

Mladí lovci měli radost. Přitáhnou domů pěkného soba. A když si tak s velikým zájmem všecko prohlédli, chystali se na zpáteční cestu. Do jeskyně je daleko a den je krátký. Kopčem a Veverčák zkusili, jak je sob těžký. Dá se táhnout snadno. Půjde to tedy po sněhu dobře. Hoši si výskli.

Jak zatáhli soba za tuhé nohy, převrátili ho na opačnou stranu. A tu se objevilo něco, čeho si bystrý Sova hned povšiml. Vytáhl sobu z boku u hřbetu zlomený šíp a ukázal jej hochům. Všichni zvědavě prohlíželi pěkně vypracovanou střelu s kouskem hladkého lískového prutu. Střela byla vsazena do malého rozštěpu, zatmelena pryskyřicí a pečlivě ovázána tenounkou nití ze hřbetní jelení šlachy.

„Šíp – Dráp!“ bolestně vykřikl Kopčem, poznávaje v zlomku šípu Drápův výrobek.

Sova i Veverčák zůstali jako ohromeni. Dívali se na sebe vyděšeně beze slov. To nebyli tedy cizí lovci, kteří prchali před strašným lvem, to byli Mamutík, Dráp a Zajíc! Jaká hrůza! Lev roztrhal nejstatečnější lovce z tlupy!

Znova a znova prohlíželi mladí lovci zlomek šípu a koneckonců musili přiznat Kopčemovi pravdu. Byl to Drápův šíp… Mladí lovci měli oči plné slz.

Teď vědí, proč se stateční muži nevrátili… Hohá! Jakou to zlou novinu přinesou do jeskyně!

Rozhodli se, že ještě vypátrají, jak nešťastníci zahynuli. Jistě neutekli lvu daleko a jejich ohryzané kosti se tu válejí blízko.

Sova vedl své druhy smutnou cestou po stopách uprchlíků. Poznali, které stopy znamenají útěk, a našli otisky mohutných tlap lva, který ztracené lovce pronásledoval.

Pojednou se mezi skálami rozsvítilo. Přestaly stromky, přestaly keře sněhem zatížené, přestala skaliska a přestala i země… nesmírná hlubina se rozevírá u jejich nohou. Ohromná propast zeje před nimi, přehluboká, nedohledná.¹ Naproti se z nitra země zvedají do výše bílé skály – ale to už je druhý svět. Není k němu přístup, leda pro ptáka…

Ohromeni stojí mladí lovci nad jícnem strašné propasti.

Stopy vedou před nimi rovnou do propasti. Stopy lovců i stopy lva… V temné hlubině tedy skončili lovci i lev!

Mladí lovci se zachvěli a Kopčemovi začaly drkotat zuby. Až Sova si dodal zmužilosti a odvážil se popojít ke kraji.

Po jeho příkladu se i oba hoši dali svést zvědavostí a po čtyřech dolezli k okraji. Přidrželi se břízky a nachýlili se do bezedné hlubiny. Závrať jimi otřásla, že si sedli a zavřeli oči.

Propast nemá dna. Kam se to vlastně zřítili Mamutík, Dráp a Zajíc?

Kopčemova zvědavost byla silnější než jeho strach. Nachýlil se znova nad hlubinou a silně vykřikl. Hned ucukl zpátky, jak se jeho hlas dunivě rozléhal. Také Veverčák a Sova vykřikli do hlubiny a naslouchali temné ozvěně. Poslouchali napjatě.

„Ho – io – iá!“ vykřikli všichni společně. V propasti se jejich hlas rozhučel, odrážel se od skal, až úplně zanikl.

Zůstali chvíli zcela tiše.

Najednou sebou trhli.

Zdola se ozval nějaký sténavý hlas…! A opět a opět!

Hlas byl divně zbarvený, slabý, a přece to byl zcela jistě lidský hlas. Kdo tam?

Zoufalý sten zaúpěl z jícnu propasti.

Sova poodešel podle okraje propasti. Mezi vyčnívajícími skalisky našel kousek mírnějšího srázu a spustil se žlabem níže k vypjatému skalisku. Neodvážil se však na okraj tohoto skalního stupně, aby se pod ním neutrhl sněhový převis. Vzápětí za ním přilezli oba hoši a šourali se po skále, místy větrem ofoukané, až k Sovovi. Viděli odtud víc než shora, ale až dolů pod sebe přece jen dobře neviděli.

Kopčem si lehl a řekl Sovovi, aby ho držel za nohy. Teď se dostal smělý hoch hlavou až na okraj stupně a hned rozčileně vykřikl: „Naši tu jsou!“

Ozvaly se výkřiky zdola, ale nikoliv docela z hlubiny.

Mladí lovci poznávali:

„To Dráp!“

„To Mamutík!“

„To Zajíc!“

„Jsou tam všichni! Nespadli až na dno! Živí leží v úžlabí na skalním výstupku!“ hlásil Kopčem svým druhům a hned volal dolů, cože tam opuštěnci chtějí.

„Sekyru!“ bylo slyšet zdola zřetelně.

Mladí lovci nepřemýšlejí, k čemu třeba těm dole sekyry, ale hned se starali, jak by jim ji dopravili dolů.

Kopčem nabídl svou halenu, sešitou ze dvou koží mladých sobů, a hned z ní začali kolkolem vykrajovat potřebný řemen. Kožešina byla dosti měkká a Sova měl ve svém míšku u pasu dobrý, ostrý nůž s parohovou rukojetí. Po značné námaze se jim podařilo zhotovit dlouhý řemen. Na jednom místě jej neopatrností téměř překrojili, a proto jej raději přeřízli docela a oba kusy řemenu pevně svázali.

Sova připoutal na konec svou sekyru a Kopčem si zase lehl k okraji. Opatrně spouštěl sekyru do hloubi.

Výkřik zdola znamenal, že sekyra je na určeném místě.

Prázdný řemen vysoukal Kopčem nahoru a díval se, co budou lovci dělat.

Muži na skalním výstupku začali sekyrou vysekávat v ledu stupínky. Aha, tedy proto se nemohli dostat ze svého nebezpečného místa! Skála tam byla pokryta ledem!

Za chvíli rány přestaly, Mamutík něco křičel.

Kopčem hlásil: „Chtějí kolíky!“

Sova řekl Kopčemovi, aby se ani nehnul, a přikázal Veverčákovi, aby pevně držel Kopčemovy nohy. Vylezl nahoru a nalámal otýpku březových větví. Opatrně slézal dolů. Smeknutí – a zřítí se. Pro větve v náručí neviděl dobře před sebe.

Ale šťastně došel. Řemenem svázal dříví a spustil otýpku dolů. Za chvíli slyšel rány sekyrou.

Kopčem pak hlásil: „Zatloukají kolíky do skály!“

Neustálé bušení svědčilo, že se ztracení muži zoufale namáhají, aby se vysvobodili. Střídají se v práci a zatloukají kolíky pevně do skalních a ledových štěrbin výš a výše.

Kopčem zavolal dolů:

„Tam ne, tam nevylezete! Víc semhle!“

Bušení se ozvalo o hodně blíže. Najednou zoufalý výkřik! – sekyrka letí do hlubiny…!

Mráz projel všemi až do morku kostí.

Tak blízko záchrany, a nyní konec? Nemají už druhou sekyru a oštěpy nejsou nic platny!

Bledí ohromením hleděli mladí lovci na sebe. V očích jim hasne život, tuhnou a jsou jako bez ducha.

Vše ztraceno?

Zdola volají. Kopčem se nachyluje.

„Chtějí řemen!“

Kopčem znova spouští řemen a dívá se, co bude.

Mamutík si omotává řemen kolem ruky, vylézá po ledových stupních i po kolících ve strmé stěně a volá nahoru:

„Držte!“

Sova i Veverčák drží řemen a vší silou se nohama opírají. Vědí, že jde o život. Jsou celí rudí a oči jim až z důlků vystupují.

Mamutík se odvážil zoufalého kroku. Odrazil se od posledního kolíku ve skále a zachycuje se zuby nehty vedlejší skalní stěny. Hmatá nohou po sebemenší opoře. Nalézá ji, sune druhou nohu a natahuje teď nohu před sebe na vyčnívající skalní útes. Dosáhne ho? Kopčem zamhouřil oči.

Pak konečně Mamutík stojí na útesu a klesá do sněhu.

Kopčem se raduje a hned houpá řemenem, aby jej teď mohl zachytit Dráp.

Dobře! I jemu se podařilo dosáhnout útesu. Dráp bez dechu padl vedle Mamutíka.

Pak nastoupil Zajíc. Pod ním vypadl vyviklaný kolík ze skuliny a Zajíc se jen taktak zaťal zkřehlými prsty do rozpukané skály. Visel takřka jen na řemenu. Přetrhne-li se řemen nebo pustí-li jej nahoře, zřítí se bez pomoci.

Sova opatrně popotahuje řemen a Zajíc vyškrabává nohama kdejakou skulinu, aby se mohl drápkem zachytit. A konečně se i jemu podařilo dosáhnout skalního útesu, kde odpočívali jeho druzi.

Mamutík se tak zotavil, že se mohl postavit, a pomalu vylézá výše. Teď to šlo již mnohem snáze. Je tu široký výmol, kterým se leze po obnažených balvanech dosti dobře. Nahoře pak mu už Sova jen podal ruku a vytáhl vysíleného lovce k sobě.

I ostatní lovci se tak dostali k mladým zachráncům. Jsou oba tak slabí, že nemohou ani na nohou stát. Sova rozhodl, že musejí všichni vystoupit až nahoru, na rovnou zemi, dokud jim ještě zbývá aspoň krapet síly. Sova s Veverčákem táhnou Mamutíka, Kopčem podpírá Drápa. Zajíc si troufal vylézt sám, ale vpolou cesty klesl do sněhu.

Když Sova s Veverčákem uložili Mamutíka v bezpečí, vrátili se pro Zajíce. Jak si oddychli, když byli konečně nahoře, na rovné, bezpečné zemi!

Leželi v krytém dolíku za větrem. Zachránění lovci přicházejí pomalu k sobě. Znova se těší ze života. Ani se jim nechce věřit, že jsou opravdu živi a zdrávi ve volném kraji.

„Máte hlad?“ ptal se jich Sova.

Mamutík i oba jeho druzi jen zafrkali.

Sova odešel.

Hejno havranů jim přeletělo nad hlavami.

Kopčem se zatřásl zimou. Neměl sobí halenu, mrazilo ho, ale nenaříkal. Doposud ani zimu necítil. Na sobě má jen kazajku bez rukávů, sešitou z veverčích kůžiček. Ještě že má aspoň nohy dobře opatřené!

Sova se vrátil s několika řízky masa a s játry.

„To z tvého soba!“ řekl a podával Drápovi.

Dráp se chutě zakousl do jater a Sovovým nožem si odřízl před ústy veliké sousto. Zbytek podal Mamutíkovi a ten si podobně odřízl kus. A tak se podělili všichni i o maso. Zachránění lovci okřívali. Nasycení jim vrátilo síly. I Kopčemovi bylo hned tepleji.

Mamutík povstal a zkusil jít. Dařilo se mu to dost dobře, když rozhýbal ztuhlé údy.

„Domů!“ zavelel Mamutík a všichni rádi poslechli. Vstali a vydali se na cestu. I mrtvého soba vzali s sebou. Však už na něm začala hodovat liška. Zahnali ji a táhli soba po sněhu, střídajíce se cestou.

Kopčem se už rozveselil a chtěl, aby ho nechali také táhnout soba, že se aspoň zahřeje.

Tušíme, co asi Kopčema nejvíc zahřívá. To teplo vychází ze srdce. Hoch tomu sám nerozuměl, ale je mu tak hezky a radostně, že by na sněhové pláni zpíval a jásal…

Mamutík upřímně Kopčema objal. I Sovu a Veverčáka srdečně poplácal. Neřekl ani slovo, jen jeho oči přitom nevýslovně mluvily. Vyjádřil tím dík za zachráněné životy. Jinak o celé věci cestou ani nerozprávěli. Každý měl myšlenek plnou hlavu.

Pospíchali, neboť se počalo smrákat a vzduchem poletovaly drobné sněhové krupky.

V noci přijde vánice.

V jeskyni usínají prvním spánkem.

Džgan hlídá u vchodu a opatruje oheň.

Zaslechl nějaké hlasy. Uchopil oštěp a popošel kousek od jeskyně. Zase hlasy ze tmy…

Kdo by to mohl být? Asi opozdilý Sova s oběma hochy. Zaslouží trest, jak už řekl Houžňák. Sova je mladý lovec, nezkušený. Vydá se sám s dvěma nedospělými hochy na lov – zabloudí – inu, jen když se aspoň šťastně vrací!

„Ho – ió!“ volá Džgan do tmy.

Veselé výkřiky mu odpovídají. Mamutík, Vlčí dráp, Zajíc, Sova i Kopčem a Veverčák, všichni se šťastně vracejí, a ještě i soba vlečou! Záře jeskyně už jim svítí na cestu.

Džgan vletěl do jeskyně a zařval jako zběsilý: „Už jsou tu! Už jsou tu!“

Rozespalá tlupa vyskakuje z kožešinových pelechů a už se vítá s příchozími. Každého, jak vstoupí do jeskyně, hned popadnou, objímají a obskakují, jako by se všichni proměnili v malé bujné děti. Radost se tlupě vrátila a jásavé výkřiky neměly konce. Jeskyně se jimi zrovna třese.

Hned se na ohni opéká vonící pečínka a hladoví hosté okusují s libostí šťavnaté kůrčičky a přitom všichni dohromady vypravují své příhody.

Dnes tlupa již nespala. Všichni poslouchají napínavé vyprávění o strašném lvu a o vysvobození z jícnu propasti.

Nejvíc zájmu upoutávalo Mamutíkovo líčení, jak je podrážděný lev honil až do propasti. Posluchači nespouštěli oka z tváře Mamutíka, který se odpočinkem a jídlem již skoro úplně zotavil.

„Šli jsme pro zabitého soba. Najednou proti nám řve lev. Hoú – a! Hoú – a! Nechali jsme všeho. Se lvem nelze bojovat. Takové pazoury! Takové zuby! Lev skočí – hop! My na útěk. Lev za námi skok – skok. Už nám v patách. Co to je před námi? Hlubina, strašná hlubina. Strmá skála dolů do propasti… Lev zařve – hoú – a! Hromy hřmí a skály se třesou, hurúarúa! My kloužeme a padáme dolů a šššup! Na skále přimrzlý led. Nemůžeme se zadržet. Mamutík neví, kam letí… Sjíždíme až na zasněžený výstupek skály nad propast. Hššš – hup! Tam se držíme. Lev za námi! Sklouzne po ledě. Jeho pazoury škrábou led, až se láme. Škrr – um! Lev skočí na výstupek. Hu – up! Tlapami po nás… Chce Mamutíka roztrhat. Pod lvem padá sněhový převis. Lev řve a letí do hlubiny, huá-há! Otočí se v povětří – dole buch! Ticho – my sami…

Rukama hrabeme jámu ve sněhu. Tlačíme se k sobě. Tak celou noc. Dlouhá noc – zima, zima. Zkřehlí, hohooo! Slunce, den. Jíme sníh. Mamutík leze po skále. Nejde to. Krok – a spadnout do propasti. Na skále led. Nemůžeme nahoru – sedíme ve sněhu. Mrzneme – konec s námi. Oá – oá!

Nahoře výkřik. Ho – io – iá! Zas výkřik. Ho – io – iá! Někdo tam. Mamutík odpovídá. Poznává Kopčema. Řemen – sekyra – kolíky. Vzhůru! Zachráněni! Ejá – ajó!“

Nebyla ještě v jeskyni slyšena tak dlouhá a skvělá řeč. Vše jako živé vystupovalo v názorném líčení. Také ještě žádné vypravování nebylo posloucháno s dechem tak zatajeným.

Sotva Mamutík za veliké pochvaly skončil, sypalo se množství otázek na něj i na jeho společníky. Tlupa chtěla vědět všecky podrobnosti neobyčejného příběhu.

Děti usínaly. K ránu i Kopčem a Veverčák usnuli vsedě, opřeni o stěnu. Lovci ještě vytrvali na sedátkách u ohniště a pořád vypravovali. Ale již bez rozčilení a tiše.

Venku se rozsypala hustá chumelenice.