Lumíci

Kopčem s Veverčákem nechali malé děti pást se na borůvkách a na malinách a šli prozkoumat okolí nového sídliště.

Napili se z potoka a znova pátrali, jak se ztrácí v zemi. Hledali, kde je nějaká díra, do níž potok vtékal, ale žádnou nenašli. Viděli jen, že se voda pojednou začíná víc a víc ztrácet a že po několika krocích je řečiště potoka úplně suché. Kopčem odhrabal několik kamenů, ale žádná díra pod nimi nebyla.

„A co ryby?“ ozval se Veverčák.

Kopčem mu nedovedl povědět, kam se poděly ryby. Vrátili se k potoku, kde ještě měl dost vody, a dívali se po rybách. Dobrá by byla i malá rybka.

„Potok malý – nemá ryby!“ usoudil Kopčem.

Veverčák si povzdychl: „Tak tedy – na zajíce! Veverčák tuze rád ryby i zajíce!“

„Pojď!“ zkrátka pobídl Kopčem druha a ukázal na protější výslunnou stráň.

Veverčák místo odpovědi jen zaknikl a už byli dohodnuti: pokusí se o nějakého zajíčka.

Hoši mluvili špatně a nejasně – jako všichni lidé tehdy – a víc vyjadřovali přízvukem a posunky nežli obsahem svých chudých slov. Mnohé musili prostě uhodnout, protože neznali dosti slov, aby mohli jasně povědět, co si myslí. Jak se namáhali povědět i jak se snažili porozumět, to velmi bystřilo jejich rozum, takže se jejich duševní schopnosti stále víc a více zdokonalovaly.

Veverčák i Kopčem si rozuměli dobře, i když se vyjadřovali jen rozličnými výrazy obličeje, všelijakým zakňučením a pohyby těla, hlavně rukou. Je ostatně staré lovecké pravidlo, že na výpravě třeba se vystříhat křiku i mnoha slov. Kdo chodí hlučně na lov, zticha se vrací! Tichý lovec – hlučná kořist!

To znali i hoši, sotvaže dovedli hodit kamenem. Proto také Kopčemovi postačilo, aby jen slabě zaknikl, a Veverčák už věděl co. Oba si vzali do rukou kameny vhodné k házení, ani ne příliš malé a ploché, ani ne veliké nebo kulaté. Tiše se plížili vzhůru do svahu. Zajíc dlouho čeká, než vyskočí z lože, ale pak uhání jako vítr. Třeba okamžitě, bez váhání mrštit kamenem, aby byla trefa. Čím blíže k zajíci se přikradou, tím větší naději mají na dobrou ránu.

Kopčem se dostal mezi několik keříků pichlavého jalovce a musil si potom vytahovat z nohou ostré jehličky. Veverčák byl o něco výše a obcházel holé skalisko, obrostlé ostružinami.

K vrcholku stráně není daleko. Rozhled se šíří, je vidět několik údolí a kopce za nimi. Hoši si však nevšímají krásy krajiny. Zajímá je zvěř, aby dostali něco na zub.

Už jdou zase dále. Kameny mají připravené. Našlapují zlehka, že je není ani trochu slyšet.

Najednou něco nablízku zapísklo.

Hoši se ani nehnuli a napjatě poslouchali. Párek strak houpavě přeletěl nedaleko do háje v údolí.

Za chvilku zase něco kviklo. Co je to?

Hoši se opatrně plíží na kopeček mezi dvěma skalkami. Teď je slyšet kvičení a nevrlé chrochtání zcela dobře.

Mladí lovci na sebe s úsměvem pohlédli a zamrkali očima.

„Lumíci tu!“

Kopčem se nemohl přemoci a učinil několik skoků dopředu. Ještě zahlédl dvě tři roztomilá zvířátka, velká sotva jako křeček a tlustá, že se jen koulela. Před Kopčemem se rychle schovala.

Veverčák se postavil vedle svého druha a držel v ruce silný prut. Oba hoši napjatě čekali, objeví-li se malí hlodavci opět. Jistě vylezou, aby se vyhřívali na sluníčku.

Dlouho se nic nehýbalo, jen slabé pištění a vřískání je slyšet z děr.

Kopčem postoupil ještě o několik kroků dále a tu mu právě před nohama vyskočil z díry jeden chlupatý lumík. Hned se bez bázně postavil proti hochovi. Snad chce bránit své doupě před nepřítelem.

Lumík zlostně chrochtal a hlavu zvedl tak, že si ji téměř opřel o hřbet. Udivený Kopčem viděl, jak na něj lumík vztekle pohlíží malýma očkama. Chtěl ho chytit, ale lumík povyskočil a zaprskal, že hoch hned ucukl vztaženou ruku. Lumík věru neprojevil žádnou bázeň a Kopčem nevěděl, jak by se ho zmocnil.

„Hůl!“ zavolal na Veverčáka.

Veverčák už chvíli pozoroval utkání Kopčema s lumíkem a obdivoval se srdnatosti malého zvířátka. Ale ovšem, hoši se musí lumíka zmocnit! A nejraději živého. To bude v jeskyni zábava! Honem Kopčemovi na pomoc!

Veverčák chtěl přidržet lumíka k zemi, ale jakmile se k němu holí přiblížil, lumík se do ní zakousl. Pak ho Veverčák tahal na holi po trávě. Hochům to připadalo nadmíru veselé a tak se tomu smáli, jak lumík tancuje, že se až do trávy převalili. Přitom Veverčák pustil hůl a lumík hup! – odběhl do doupěte. Kopčem sice po něm rychle hodil kamenem, ale bylo už pozdě, lumík vklouzl do skrýše.

Hochy zamrzel tento nezdar v lovu. Přestali se smát a znova pátrali po nějakém lumíkovi.

Jednoho zahlédli, jak vystrkuje hlavičku z doupěte. Kopčem po něm hodil kamenem, ale chybil. Lumík se na okamžik schoval, hned však vystrkoval hlavu znova, jako by se hochům vysmíval.

Lovci hodili kamenem ještě několikrát, ale ani jednou se jim nepodařilo trefit malinký cíl. Pak už neměli po ruce žádné kameny. Veverčák přilezl po zemi k doupěti, a jakmile lumík zase vystrčil hlavu, švihl po něm holí. Ale lumík byl ostražitý a v zlomku vteřiny hlavu stáhl. Prut práskl do země.

A lumík vzápětí vykukoval z díry znova!

Veverčák po něm zlostně uhodil holí a lumík se zase uhnul jako blesk. Kopčem už sykal rozčilením a hněvem. Taková vypasená myš se jim vysmívá!

Necítě se zlostí Veverčák mlátil holí přes otvor doupěte, až byl celý zrudlý. Nadarmo se však namáhal. V každé přestávce vystrčil lumík hlavu a div neprskal hochům výsměch do tváří.

Tu Kopčem vytrhl svému druhovi hůl a vstrčil ji do doupěte. Zapíchne to vysměvavé zvíře!

Sotva v díře holí zamíchal, ucítil, že byla pevně uchopena. Táhl ji ven dosti namáhavě. Trhl – a lumík, zakousnutý do hole, byl venku!

Jakmile se objevil, vrhl se Veverčák na lumíka a oběma rukama ho počal dusit. Lumík ho sice kousl ostrými zoubky a drápal ho, avšak Veverčák nepovolil.

Bezduchého hlodavce hodil na zem.

Hoši si oddechli. Přece zvítězili!

Úspěch jim dodal chuti k dalšímu lovu. A opravdu ulovili ještě několik lumíků. Navlekli je, svázané za zadní nohy, na stočený prut a hrdě se vraceli k jeskyni.

Oba hoši vesele sestupovali do údolí.

Z háje na protější straně volali na ně holubi doupňáci.

Chvíli se hoši zdrželi obíráním malin. Ale mezi malinami rostlo i mnoho dlouhých šlachovitých ostružin a ty zle píchaly. I kopřiv tu bylo všude. Hoši si z nějaké ostružiny nebo kopřivy sice mnoho nedělali, ale když zapadli do zarostlého dolíku, přece jen se zlobili na nepřátelské rostliny a pospíchali dolů k potoku, aby si v něm palčivé rány ochladili.

Opláchli se ve svěží vodě a dosyta se jí napili. Začali se i škádlit a stříkali po sobě. Kopčem zahnal Veverčáka až pod blízkou skalku a šplíchal na něho oběma rukama, že voda stříkala na všechny strany, až i nahoru na skalku.

Sotvaže si Veverčák vytřel oči, chtěl svému společníkovi sprchovou lázeň oplatit, ale vtom se na skalce zvedl statný muž a hněvivě na hochy vykřikl. Snad ho trochu postříkali.

Stál na skále, v ruce oštěp, za pasem sekyru.

Překvapení hoši poznali silného lovce Rváče, který nikdy nemel porozumění pro dětské hry. Hned vylézali z potoka. Chtěli se odklidit z blízkosti nevrlého lovce, dřív než se s nimi začne po svém způsobu bavit. Znali dobře jeho žertovné nápady.

Zrovna včera střelil Kopčem svým nejlepším šípem po veverce na buku. Netrefil, šíp se zabodl do silné větve v dolejší části koruny. Kopčem i Veverčák chtěli vylézt na buk pro šíp, ale nemohli tlustý kmen obejmout a ani nemohli vyskočit k nejnižší větvi. Rváč se jim nabídl, že pro šíp vyleze. Vylezl opravdu, ale zabodl šíp do buku ještě výše, než byl. Pak slezl a se škodolibým smíchem odešel. Ještě že jim pak Sova přece šíp sundal.

„Stát!“ vykřikl na hochy Rváč, který byl ukryt nedaleko na skalce za potůčkem.

Oba se zastavili a čekali, co si bude lovec přát.

„Lumíci!“ křičel Rváč a ukazoval k sobě na skalku.

Hoši poznali, že Rváč asi přihlížel jejich lovu a že zde na ně čekal.

Poslušně přinesli navlečené lumíky a podávali mu je vzhůru na skalku.

Rváč se ani nehnul. Mohl se snadno sehnout a lumíky vzít, ale neshýbl se.

Kopčem se namáhal vylézt výše a zachytil se rukou hořejšího okraje skály. I Veverčák pomáhal a zvedal prut s lumíky nahoru.

Vtom Rváč šlápl Kopčemovi na prsty. Hoch se pustil skály a spadl do potoka; strhl s sebou i Veverčáka. Oba se asi hodně uhodili, ale ani nevykřikli. Jen sevřeli rty a lezli znovu na skálu. Teď byl Veverčák výš než Kopčem, ale i jemu šlápl Rváč na ruku, takže spadl.

Kopčem zůstal na skalce. Rváč náhle proti němu mávl oštěpem, Kopčem se pustil a už se válel pod skalkou vedle Veverčáka.

„Hahá!“ řehtal se Rváč.

Hoši vstávali tentokrát už neochotně a očima se spolu dorozumívali, že hrubému lovci utečou. Ale potměšilý Rváč dobře vystihl, co hoši zamýšlejí, zašklebil se a poručil:

„Sem!“

A když hoši neposlechli dost ochotně, zlostně křikl: „Neslyšet?“ a odplivl si.

Hoši znovu šplhali na skálu. Tentokrát se Rváč shýbl a ráčil si vzít podávaný úlovek mladých hochů. Ihned však svázanými lumíky uhodil hochy přes hlavu a smál se, když hoši spadli a hodně se potloukli.

Potom hned odešel. Lehce nabytou kořist si nesl na rameně.

Tak tomu bývá: Silnější vezme slabšímu a nedbá jeho práva.

Hoši seděli v potoce a mrzutě se ošklíbali. Bolelo je tělo na mnoha místech dosti citelně, ale víc jim bylo líto ztracené kořisti. Mohli za ni dostat v tlupě pochvalu.

„Rváč – liška, e!“ křikl Veverčák za zmizelým lovcem.

„Rváč – vlk, e!“ křikl Kopčem.

„Rváč – hyena, e!“

„Rváč – rys, e!“

Zlostné, hanlivé výkřiky hochům ulevily. Zvedli se a pomalu se loudali do jeskyně.

Přišli, když lovci skládali před jeskyní své dnešní úlovky.

Na hromadě ležely dvě lišky, dva zajíci, kachna, dvě vrány, dva sysli, srnec a pět rybek, navlečených na prut. Houžňák spokojeně přerovnává kořist, pěkné kusy pozdvihuje a ukazuje. Tlupa vždycky zamručí pochvalu lovci, který kořist přinese.

I Rváč předstoupil před vůdce a podal mu šest lumíků. Měli zadní nožičky svázané jalovcem a za ně byli zavěšeni na stočeném prutě.

Houžňák potěžkal jednoho po druhém a řekl: „Lumíci tuční!“

Tlupa vzdala Rváčovi pochvalu.

Kopčem i Veverčák stáli se zaťatými zuby a nepronesli ani slovo. Rváč obcházel kolem nich. Sehnul se trochu, div hlavou do hochů nevrazil, a znenadání jim křikl do uší: „Hééé!“

Hoši ucukli hlavami a kolem úst jim zahrál pohrdavý úsměšek: To je lovec! Vezme hochům kořist a teď se jí chlubí!

Ostatní lovci se Rváčovu žertu smáli.

Toho dne se tlupa dobře navečeřela. Zápach z rozkuchané a stažené zvěře se šířil okolo a přilákal několik vlků i lišek. Utekli však, když je hoši kamenovali.

„Vlci – v noci!“ poznamenal zkušený Huňáč věda, že si vlci za tmy přijdou něco urvat.

Ženy odřezávaly kousky masa; budou je sušit na slunci. Jiné ženy a dívky oškrabávaly zhruba kožešiny; zítra je ožvýkají, aby zvláčněly.

Tlupa se uložila v jeskyni k nočnímu spánku. Byli pěkně za větrem, v suchu a v bezpečí. Libovali si, že jeskyni našli. Před vchodem hlídal Rváč, jak vůdce ustanovil. Od půlnoci ho vystřídá Vlčí dráp.

Než usnuli, nepromeškali drobní klučíci pozlobit Kopčema a Veverčáka dotazy, jaký že měli dnes lov. I dívky se posměšně chichotaly, že se Kopčem i Veverčák vrátili lehkým krokem. Ukončilo to několik ran do zad a zatahání za pačesy.

Jaká také řeč potmě? Mnoho křiku a málo smyslu. Není vidět na posunky.

V chumlu někteří drcli hlavou do stěny jeskyně, až bolestně zakvikli. Pak dali pokoj a za chvíli bylo v jeskyni ticho. Matky už očichaly děti a přitáhly si ty své pod kožešinu.

Jen slabě sem doléhal šumot blízkých stromů a keřů.

Bledé měsíční světlo osvětlovalo stráně údolí, v němž se vznášel lehký mlhavý příkrov.

Na osvětlené skále zavyl osamělý vlk. Zdola mu jiní vlci odpověděli. Dráždil je zápach krve, vanoucí od jeskyně. Byl však smíšen se zlým pachem mnoha lidí… Vlci jsou rozčileni, ale blízko k jeskyni si netroufají.

První noc věstonické tlupy v jeskynním území.