Návrat

V Houžňákově tlupě je hlad a smutek.

Marně slídili po kořisti.

Mrzelo je, že neslavně přišli o tak velkou kořist, o tučné soby, kteří by jim byli hojnou potravou na mnoho dní. Když večer usínali s hladovými žaludky, dlouho do noci ještě nadávali silné cizí tlupě, která jim urvala veškerou kořist.

Někteří lovci dokonce bručeli na Mamutíka. Říkali, že se neměli sobů vzdávat, že měli raději s cizí tlupou bojovat. Ale starý Huňáč je krotil. Říkal, že by byli soby proti přesile neuhájili, ale že by mnohý lovec v boji zahynul. A chválil moudrého Mamutíka.

Dnes se musila tlupa spokojit několika rybami, které ulovili v jezeře kostěnými harpunami. A Veverčák s ostatními hochy uhonil několik myší a jednoho sysla. To bylo vše.

Utábořili se na břehu pod sráznou skálou.

Malý ohníček dosvědčoval, že tlupa nemá skoro co jíst.

Děti ležely opodál ohně. Nehrály si, neběhaly, nekřičely. Byly hladové už po několik dní.

Veverčák chodil po břehu vody, díval se smutně do dálky a vzpomínal na doby, kdy společně s Kopčemem lovívali drobnou zvěř. Jak to tehdy bylo krásné! Uvidí ještě někdy svého ztraceného druha?

Do ležení se vrátili vyslaní vyzvědači. Vůdce vyslechl jejich zprávy a svěsil hlavu. Nikde v okolí není zvěř…! Krajem prošlo několik loveckých tlup a všechna zvěř je rozplašena…

Nezbývá než putovat do jiné země.

Kolik lovců, žen i dětí cestou zahyne? To nikdo neví.

Tlupa se připravuje na dalekou cestu za potravou. Muži si přitahují pazourkové oštěpy a kamenné palice, ženy si uvazují na záda rance s dětmi. Všichni jsou zasmušilí, nikomu dnes není do řeči.

Ani veselá Žabka nikoho nerozesměje a Veverčák sedí stranou a jen si ťuká do země. Jak jindy skotačil! Inu, dnes má hlad a schází mu jeho věrný druh Kopčem.

Nějaký rachot a lomozný dupot se rozlehl nad jezerem. Co to?

Všichni lovci vyskočili. Hledí vzhůru k příkré stráni.

Najednou se něco shora řítí jako utržený balvan… a opět! – a opět!

Koně jsou to!

„Ej, juch – hej!“

Jaký to zázrak! Kůň za koněm padá po skalnaté stráni dolů rovnou k hladovějící tlupě. Lovci jsou v okamžiku pohotově, přibíhají a zraněné koně dobíjejí.

Mamutík svým oštěpem proklál už tři.

Huňáč, Dráp, Zajíc i ostatní muži těžkými palicemi šíří zhoubu. Křik, jásot a řev se daleko rozléhá. I ženy se účastní nenadálého lovu. Děti ječí a skáčou radostí.

Bude maso, bude blahobyt, bude zase všeho dost!

Za chvíli leželo pod příkrým srázem asi patnáct koní a hříbat. Asi stejný počet koní utíkal po jezerním břehu do dálky.

V tlupě hlučí radostný jásot. Muži i ženy křepčí kolem padlých zvířat. Lezou po čtyřech jako vlci, vyskakují jako sobi a válejí se jako medvědi. I starý Huňáč se postavil na hlavu a třepotá nohama.

Ale pak se zas všichni rázem podívali vzhůru na stráň.

Co to leze dolů?

„Aj – to je náš Kopčem!“

„Dobrý hoch! Udatný! Sláva Kopčemovi! Vítej zdráv zase mezi nás!“

Mamutík, Huňáč, Veverčák a kdekdo, velký i malý, se přihnali a byli by jako z nebe spadlého Kopčema hnedle v objetí umačkali, kdyby se jim nebyl vykroutil.

„Kluku škaredá!“ plísnivě volal smějící se Huňáč a tahal Kopčema za pačesy. „Kde ses toulal tak dlouho? Věru, dobrou večeři jsi nám s sebou přivedl!“

Kopčem musil honem povídat, jak se sem tak šťastně dostal. A hoch rozradostněn, s očima planoucíma, zajíkavě vypravoval:

„Kopčem sám – sám – bloudí. Tlupa nikde. Koně proti Kopčemovi! Kopčem se bál – zvedl klacek a křičel – moc křičel. Koně se lekli – obrátili se. Kopčem za nimi – dlouho za nimi – až sem…!“

Lovci vzali Kopčema na ramena a nosili ho kolem ohniště. Veverčák s dětmi se připojil k průvodu. Všichni křičeli, jak nejvíc mohli: „Konec hladu, Kopčem přihnal koně! Juch – hej!“

A potom byly hody, jaké ani staří lovci nepamatovali.

Oheň vysoko vzplál.

Hořel ve dne v noci.

Všichni se nacpali, až je břicha bolela.

Sám vůdce rozbíjí kosti a dává je Kopčemovi, aby z nich vybral chutný morek.

A Kopčem zas dává kosti Veverčákovi.

Vítr roznáší vůni masa do daleka. Vlci přibíhají s čenichy vysoko pozdviženými.

I na ně se dostane.