Cizí lovci

Zatím v ležení na Bílé skále očekávali návrat vyzvědačů. Pohlíželi přes pražské jezero k vysokému Petřínu a k Bílé hoře, objeví-li se snad nějaké znamení v dálce.

Uplynulo několik dní a vyslanci se nevraceli. U táborového ohně se mluvilo již o tom, že snad zahynuli.

Jednou měly Kukačka a Žabka stráž u ohně. V táboře bylo ticho; skoro všichni po jídle spali.

„Ej-ej-uhá!“

„Co je? Co je?“ ptali se spáči poskakující Žabky a vyskakovali ze svých nouzových lůžek.

„Tam – na ostrově!“

Vskutku, na ostrově někdo mával velikou větví.

„Už jdou! Už jsou tu!“

Žabka i Kukačka bez meškání naházely na oheň ratolesti, aby vystupující dým hlásal, že znamení bylo zpozorováno.

Dva mladíci hned běželi dolů k vodě, aby na lodici převezli vracející se vyzvědače. Druhé mělké rameno za ostrovem oba lovci přebředli při nynější nízké vodě zajisté bez nesnází.

Celá tlupa byla na nohou.

Z Bílé skály bylo vidět, jak vyslaná lodice dojela k ostrovu a jak oba lovci přisedli. Bez nehody dojela lodice přes jezero nazpět a za chvíli byli všichni nahoře.

Náčelník usedl na své čestné místo a sám se poslů vyptával na příběhy jejich výzvědné cesty. Všichni zticha naslouchali.

Koumač i Vylomený zub předložili sobí kožešinu a svědomitě vypravovali všecky příhody.

Mamutík pak řekl: „Dobré zprávy. Sobů dosti. Žádné cizí tlupy. Vyčkáme sobího tahu!“

A odešel si opět lehnout.

Nyní teprve se rozvinula rozprávka. Každý měl množství otázek a oba zvědové nestačili všem odpovídat.

Po několik dní číhala tlupa na sobí zástup. Ani na drobný lov nevycházeli.

Mladý los překousal jednou řemen, kterým byl přivázán, a utekl. Lovci běželi sice okamžitě za ním, ale sotva by jej dohonili, kdyby losík nezaběhl na skalní výběžek, z něhož neměl výhodu. Lovci mu zastoupili cestu a lákali uprchlíka březovými a olšovými větvemi. Podařilo se jim opět se ho zmocnit. Když jej přivlekli do tábora, bylo hned rozhodnuto zabít ho. Beztoho neměli už co jíst. A tak mladý losík dokonal.

Dvě dívky seškrabovaly z jeho kůže maso i tuk širokými sobími lopatkami.

Nazítří potom vykřikl mladý Kopčem:

„Sobi, sobi, sobi!“

Od ostrova plulo přes Vltavu na tři tucty sobů. Mířili k údolí velké Bílé skály. Všichni lovci i ženy a děti pádili úprkem k vodě.

Přiběhli pozdě. Sobi již přeplavali a ubíhali vzhůru údolím. Tlupa se zklamána vracela na Bílou skálu.

Mamutík svolal lovce k ohništi a radil se s nimi. Pak prohlásil: „Sobů víc! Přijdou! Budeme čekat dole!“

Dnes naposled přespí na Bílé skále. Dnešní houfec sobů byl jen prvý zahajovací zástup. Hlavní síla teprve přijde a tu se ukáže, jak obratné lovce má libeňská tlupa.

Ráno se našla nedaleko ohniště podivná věc… Skoro uprostřed tábora ležel zajíc probodnutý dvěma šípy.

Co to znamená?

Nikdo z lovců přece toho zajíce neulovil, nikdo z tlupy ho sem nepoložil!

Lovci prohlíželi šípy. Svorně uznali, že je to cizí výrobek.

Nějaký cizí lovec jim tedy v noci položil toho zajíce do ležení.

Tlupa byla zaražena. Lovci se sesedli k poradě o tomto zvláštním poselství cizího lovce. Sjednotili se konečně na tomto výkladu:

Nablízku je cizí lovecká tlupa a probodnutý zajíc je poselství o ní. A toto poselství znamená: Kliďte se odtud! Utečte honem jako zajíci, jinak zahynete našimi šípy!

Zlá zpráva!

Cizí tlupa se chce zmocnit tohoto loveckého území. A třeba násilím. Vbrzku dojde k boji. Mamutík dodával svým poddaným mysli:

„Koumač silný, Vylomený zub silný, Vlčí dráp silný, Pajda silný, Tlusťoch silný – kdo se postaví proti nám? Jsou snad tamti silnější než mamut, silnější než tur, silnější než medvěd? Nebojíme se tura, nebojíme se medvěda, nebojíme se nikoho! Uh, uh, uh!“

Mamutík dopověděl a vedl svou tlupu dolů k jezeru, aby na břehu v záloze číhali na soby.

Bylo asi k poledni, když Kopčem zůstavený na Bílé skále, aby hlídal, křičel dolů, že sobi táhnou. Viděl, jak se nepřehledný zástup sobů hrne do jezerního ramene a plove k ostrovu.

Mamutík dal potřebné rozkazy. Každý ví, co má činit, aby zdar lovu byl zabezpečen.

A již je vidět, jak se vrhá z houštin ostrova množství sobů do vody. Vpředu statný paroháč, ostatní v hustém tlumu za ním, hlava vedle hlavy. A ještě se nové a nové řítí do vody.

Napřed plují samice s mláďaty, vzadu se hrnou samci. Spleť parohů vyčnívajících z vody činí dojem, že zde jezero zarostlo křovinami, rozkymácenými větrem.

Od břehu odrazily dvě lodice. Na každé dva lovci. Jeden řídí loďku, druhý se žene s napřaženou harpunou sobům v bok. Mamutík již dosáhl sobího stáda a metá harpuny, jak se jen v blízkosti ukáže nad vodou hřbet některého soba. I lovec na druhé lodici si počíná obratně a několik sobů již barví vodu.

Vedoucí sob již dosáhl písčiny. Oklepal vodu z tučného hřbetu, běží vpřed a zmáčení sobi oddaně za ním. Sotva se octli mezi pobřežními houštinami, vyběhli lovci ze záloh a zaútočili na soby ostrými oštěpy. Sobi pobíhali nějakou chvíli zmateni, ale pak si prorazili několik cest a prchají kotlinou vzhůru k paloukům na Vlachovce.

Několik sobů již leží mrtvo. Ženy a děti chytají a dobíjejí zvěř poraněnou harpunami lovců na lodicích. Všichni si musí počínat obratně, neboť podráždění paroháči dovedou zle trkat a povaleného člověka by veliké stádo zle podupalo. Však už je vidět, že bude hojný lov.

Ale co tam ve vodě? Divocí sobi převrhli lodici, která zajela příliš daleko mezi ně… To Mamutík a Vlčí dráp se potopili uprostřed rozeštvaného sobího davu. Překocená loďka plave pryč. Kde je náčelník? Kde je statečný Vlčí dráp?

V zápalu lovu nikdo z tlupy nepostřehl, co se stalo. Jen Kopčem, který nevydržel u ohniště a právě seběhl z Bílé skály na pobřeží, zahlédl, jak Mamutík padá mezi hrnoucí se zvěř.

Hoch se převelice lekl. Jestliže sobi strhli Mamutíka pod sebe, nevyjde živ. Šumot, pleskot, šplíchot vody se rozléhá daleko, ale ani bečení sobů nepřehlušilo Kopčemův výkřik, kterým volal na náčelníka.

Stádo se hrnulo, jako by nemělo konce. Lovec na druhé lodici vyházel všecky připravené harpuny a nyní palicí bije soby po hlavách.

Kopčem vskočil mezi útočící lovce a vykřikl, že se náčelník utopil. Několik lovců přiběhlo s ním na břeh a Kopčem ukazoval, kde se lodice převrhla.

Však hle! Co to?

Mamutík vylézá na břeh. Drží soba za krk a je zvířetem nesen z vody ven. Na písčině se Mamutík zvířete pustil a klesl na zem. Lovci rychle přiskočili k náčelníkovi a táhli ho za ruce stranou na pobřeží, aby nebyl pošlapán stádem. Mamutík ležel na břiše, kucká se a dáví vodu.

Pak se posadil opřen o strom a oddychuje.

Zatím se stádo již celé přeplavilo a lov se skončil. Poslední rozptýlení sobi vybíhají na stráň a mizejí v houštinách, pospíchají za svým vůdcem.

Rozradostnění lovci přivlékají k náčelníkovi zabité soby. Za chvíli přišel i Vlčí dráp. Vypravoval, že byl proudem zanesen dolů, přece však šťastně doplaval k břehu. Loďka ovšem byla odplavena někam daleko.

I bylo radosti a plesání v krásné kotlině pod Bílou skálou! Nebylo tak hojného lovu po několik let. Bude masa, parohů i kožešin na zimu!

Z pozadí stromu kdosi vystoupil. Všichni překvapeně pohlédli na cizince ozbrojeného oštěpem. Na hrdle má šňůru s provrtanými zuby vlčími, ba dokonce i medvědími! Statečný to lovec asi!

Mamutík povstal. Je sice ještě sláb, ale nesmí ukázat chabost před cizincem, jemuž lovci mlčky ukazovali cestu k náčelníkovi.

Cizí lovec Mamutíkovi něco zhurta povídal.

Nikdo v tlupě nerozuměl jeho řeči.

Cizí lovec ukazoval pánovitými posunky, že chce, aby mu byla vydána všecka dnešní kořist.

Mamutík se opírá o strom, ale hlavu má vztyčenou a očima si ostře měří opovážlivého hosta. Zavrtěním hlavy odpovídá na jeho posunky.

Cizinec poté ukazuje, že je nablízku ještě mnoho lovců, jako je on, a několikrát mávl rukou s roztaženými prsty před sebe, aby ohlásil, jak veliký je počet jeho spolubojovníků.

Nikdo z tlupy však není ochoten vzdát se dobrovolně tak vydatného úlovku.

Tu cizinec uchopil jednoho soba za parohy a naznačoval, že si ho odvleče. Vtom přiskočila Žabka a kousla ho do ruky, že hned pustil parohy a s rozzlobeným pohledem odběhl.

Za nějakou chvíli se blížil z dálky cizí lovec znova, ale ne sám; doprovázela ho početná tlupa.

Mamutíkova tlupa se zalekla tak rychlého nástupu. Sotva Mamutík zhlédl blížící se nepřátele, poznal, že cizí tlupa je značně silnější a že by boj byl nerovný. I dal rychle rozkaz k ústupu, aby zachránil aspoň životy jemu svěřené. Ženy a děti utíkají napřed, šikmo po svahu Bílé skály.

Mamutík s několika lovci pospíchá za nimi, co může.

Cizí tlupa s hlučným povykem obsadila pobřeží, kde bylo narovnáno tolik ubitých sobů. Skákali okolo nich a křičeli. Pak se vydali za prchající libeňskou tlupou. Zaženou ji daleko.

Mamutík nevedl svou tlupu na Bílou skálu, neboť tam by byli hned obklíčeni. Mířil dále ke skalnatému hřbetu.

Nepřátelé se přibližovali víc a více. Mamutíkova tlupa je dnes přece jen už velmi unavena, a kdyby zde neznala tak dobře každý výmol, nemohla by již ani tak daleko doběhnout. Když lovci udýcháni probíhali roklí pískovcových skal nad Stráží, zdráhaly se ženy tamtudy jít volajíce, že tam mají doupata medvědi.

Mamutík, opíraje se o větev, kázal pevně: „Vpřed!“

Všichni lezou nahoru. Nelze jinak.

Ale již se hrnou do rokle i nepřátelé jásajíce, že už uprchlíky dostihnou.

Libeňští šplhali jako kuny po skálách a písčitými výmoly vlečou unaveného Mamutíka nahoru. Vyhnuli se medvědí sluji. Štěstí že medvědi spí!

Kopčem a Veverčák lezou vlastním směrem nebezpečnou strmou úžlabinou. Několikrát se svezli po sypkém štěrku kousek níž a jen s velikou námahou se zachytili pevné skály. I několik větších kamenů se jim pod nohama skutálelo dolů.

Lovci je nevrle napomínali, aby dali pozor, že rachotem kamenů mohou podráždit medvědy v doupatech.

Mamutík odpočívá už skoro na vrcholku skal. Pohlíží na oba hochy, jak odvážně šplhají. Právě se úžlabinou zřítil jeden větší kámen a narážel do skalisek, až se dole roztříštil. Lovci se lekli, ale Mamutík se zaradoval.

„Shazujte kameny! Víc kamenů!“ zavolal na hochy. Nemohl silně křičet, ukazoval tedy hochům posunky.

Vtipní hoši poslechli a s velkou zálibou spouštěli dolů kameny. Za chvilku se řítilo skalní úžlabinou mnoho kamenů i balvanů. Působilo to ovšem veliký lomoz.

Kameny skákaly po příkrém srázu, drtily se a se hřmotem padaly až do ústí medvědího doupěte.

Právě když se nepřátelé hrnuli, aby také vylezli na skály, objevila se v otvoru sluje hlava strašné šelmy – jeskynního medvěda. Cizí lovci úžasem strnuli.

Medvěd zařval zlostí, že byl vyrušen ze spánku, a vylezl ven úplně.

Za ním vylezl druhý medvěd, ještě větší a silnější. A objevil se i třetí obr, mladý sice, ale také již statný.

Medvědi, rozdráždění padajícími kameny, vrhli se divoce na překvapenou cizí tlupu. V těsné rokli nastal strašný boj. Cizí lovci ztratili odvahu. Několik zabitých již leží na zemi, několik těžce raněných se plíží do úkrytů. Ostatní bezhlavě prchají, avšak obrovští medvědi jim nedají snadno uniknout a honí je se zběsilou urputností.

Mamutíkova tlupa je zatím již všecka ukryta dosti daleko v hlubokých slujích. Toho dne se neodvažovali vyjít na světlo a přenocovali ve skálách.

Ráno vyzvědač ohlásil, že v medvědí rokli leží několik roztrhaných mužů, jinak je kolem dokola všude obvyklý klid.

Mamutík, odpočinkem osvěžený, vedl svou tlupu zpět k Bílé skále. Postupovali ovšem s největší opatrností. Svůj tábor našli neporušený.

Psík, zanechaný v dolíku proň vyhrabaném, vítal je žalostným vytím. Byl velice hladový. Žabka ho vytáhla z jámy a pejsek běžel s tlupou dolů k pobřeží, kde leželi ulovení sobi.

Kukačka a Vlčice zůstaly na Bílé skále a vyhrabaly v ohništi žhavé uhlíky. Pokoušely se znovu roznítit oheň. A také se jim to konečně podařilo.

Na lovišti u jezera hodovalo několik vlků a dvě hyeny. To bylo svědectví, že cizí tlupa, medvědy rozehnaná, již se na toto místo nevrátila. I jeden divoký pes obíhal kolem, ale vlci ho vždy odehnali, kdykoli se chtěl zúčastnit hodů.

Hladoví lovci se vrhli na vlky a hyeny, zahnali je a hned rušili¹ nahromaděnou zvěř.

Děvčata přinesla z Bílé skály žhoucí dřevo a rozdělala zde na lovišti veliký a slavný oheň. Rozeběhla se nasbírat dříví; ženy pak dávaly do žhavého popelu celé sobí čtvrti, aby se opekly a poskytly nedočkavcům žádoucí pokrm.

Z opatrnosti rozestavil Mamutík stráže, aby daly znamení, kdyby se snad nepřátelé znovu pokusili zápasit o kořist tak znamenitou. Avšak klid nebyl již ničím porušen a libeňská tlupa se mohla oddat tučným hodům po vůli a po libosti. Pejsek se měl také dobře.

Ale hody byly přece přerušeny!

Sotva dýmový sloup stoupal nějakou dobu do výše a sotva lovci ohryzovali prvé kusy opečeného masa, přiběhly stráže a volaly polekány:

„Nepřátelé – huš, huš!“

V tlupě bylo, jako by znenadání uhodil doprostřed blesk.

Ženy již chtěly utíkat, ale Mamutík poručil strážcům, aby každý vzal opečenou sobí čtvrt a donesl ji vstříc nepřátelům.

Strážcové tak učinili.

Hladoví nepřátelští lovci, kteří se po strašném boji v medvědí rokli rozběhli daleko široko, vystupovali nyní z úkrytů. Po jistém váhání přijali poslané dary a hned se do nich zakusovali.

Potom sestoupili a přibližovali se pomalu k tábořišti libeňské tlupy. Mamutík kázal rozdělat opodál nový oheň a přivlekl k němu dva soby. Pak odešel zase k svým.

Cizí lovci pokukovali nějakou dobu nerozhodně, pak šli a sesedli se kolem nového ohně.

Libeňská tlupa si jich nevšímala.

Hosté viděli, že je nikdo nevyhání, obratně stáhli oba soby a také si pekli maso v popelu.

Obě tlupy, dříve na smrt nepřátelské, hodovaly nyní poblíž sebe společně v krásné jezerní kotlině.

Vysoké ohně planou tu dnem i nocí a zásob jako by neubývalo. Libeňští se rozdělili s cizinci o kořist a obě tlupy mají dosti.

Jednou do rána cizí tlupa zmizela, aniž kdo věděl, kam se odebrala.

Libeňští zbyli pod Bílou skálou sami.

Tentokrát zůstalo zdejší loviště ještě v jejich rukou, ale jak bude dále?

Lovci si však nepřipouštějí žádné starosti o budoucnost. Vidí před sebou hromady masa, i užívají blahobytně přítomnosti, nedbajíce o to, co bude dále.

Obličeje všech členů tlupy září spokojeností a kolem úst jim stékají potůčky mastnoty.

Jak šťastné jsou dny hojnosti!