Hlad

Lovecká tlupa přečkala na Bílé skále i zimu. Pokusila se sice vyhledat si nové loviště při ústí Vltavy a Labe, byla však zle zahnána zpět silnou tlupou polabskou. Lovci z tábořiště na Jenerálce odtáhli do neznámé končiny. Obyvatelé prokopské jeskyně tam sice ještě pobývali, ale nuzně živořili. Jejich tlupa se rozpadla v rozbrojích o ženy a bídně se potulovala po jeskyních u Radotína a dále po levém břehu Mže.

Zima je tentokrát velmi tuhá a dlouhá; tlupě na Bílé skále se vede již velmi zle. Není kořist a hladoví lovci se vracejí do tábora s prázdnou. Děti dostávají vyrážku a bolestivé vředy; také dospělí lovci jimi trpí. Všichni si utahují řemeny přes břicha a žvýkají starou kůži, stromovou kůru, ba i hlínu. Ochočeného psíka, miláčka dětí a své první domácí zvíře, dávno již snědli.

Lovci již nemají síly, aby se mohli postavit silné zvěři nebo pronásledovat prchající. Plouží se sněhem jako mátohy a jen někdy spíše ze štěstí než z obratnosti sestřelí šipkou vránu nebo sněžného kura.

Lovec, který ráno kamenem prorazil díru v jezeře, aby mohl nalovit ryby, byl nalezen odpoledne zmrzlý a bez úlovku. – Je „zima – zima“, jak říkají v tlupě, což znamená velikou zimu.

Smutno je na Bílé skále a Mamutík marně vyhlíží obrat povětrnosti a první posly jara.

Žijí tu v pěti doupatech ve sněhu vyhrabaných a kožešinami vystlaných jako Eskymáci. Hřejí se druh o druha a odevzdáni v osud hledí vstříc smrti.

Mamutík vylezl z doupěte. Všecek je zabalen v kožešině. Na hlavě má čepici obroubenou psí kůží. Zahaluje mu celou hlavu až po bradu jako kukla a přiléhá na ramena. I na nohou je chráněn teplou sobí kůží, přivázanou nad kotníky. Uvnitř má nacpán mech a suchou trávu. Dívá se po sněhové pláni. Nikde ani stopy po zvěři.

Zavolal Kopčema, aby mu podal oštěp. To znamenalo, že se náčelník sám pokusí o nějakou kořist. Hoch přinesl oštěp a druhý, svůj vlastní, držel přitom v ruce.

Mamutík se na hocha usmál.

„Dobrá; chceš jít na lov? Pojď tedy!“

Kopčem, jediný z chlapců, který ještě vzdoroval chorobě, radostně poskočil a zamával oštěpem. Půjde s náčelníkem! Je rovněž obalen kožešinou a tváře má ještě dosti buclaté, ačkoli je v těle také již velmi hubený.

Mamutík s chlapcem zamířil podél lesa nahoru, na libeňský hřbet. Sám šel napřed. Kopčem v jeho hlubokých stopách. Sníh září v slunečním svitu, až oči přecházejí. Těžce zasněžené stromy schylují větve k zemi a některé menší smrčky jsou zcela sněhem obaleny, jako by se to sněhuláci po stráni rozběhli.

Na skalce poutníci odpočívali. Upoceni vydechovali kotouče bílých par. Dosud nespatřili nejmenší zvířecí stopu.

Došli po vrchu až na hřeben. K jihu se rozvírá široké údolí libeňské a v něm se několik kopců černá lesem. Na sever se šíří veliká stepní pláň bez mezí a života, Mamutík pozoroval několik stop bílého zajíce a sněžné koroptve, které se tu křižovaly.

Kopčem zavrněl.

„Nemůžeš?“ tázal se Mamutík.

Hoch namáhavě vytahuje nohy ze sněhu a odpovídá jen: „Hlad!“

Mamutík vzdychl.

Zavál ostrý vítr. Počasí se skoro náhle změnilo. Šedý mrak zatáhl severozápadní oblohu. Již počalo i drobně sněžit.

Mamutík s chlapcem se schovali za křovisko. Kopčem si podává do úst kyprý sníh. Má rty rozpálené a oči kalné. Je tak unavený…!

Zasvištělo lesem, zašumělo porostem. Stromy se rozkývaly, sníh létá v kotoučích.

Rozzuřila se bouře.

V husté chumelenici něco zafunělo.

Mamutík vyskočil. Jakási černá příšera se žene po větru sem. Srdnatý náčelník, nedbaje bouře a nebezpečí, postavil se jí vstříc. Je odhodlán dát se do zápasu třeba i se lvem nebo s mamutem.

Nežli se statečný lovec mohl připravit, přiřítil se veliký nosorožec a pádil těsně kolem něho.

Kopčem vykřikl.

Mamutík v zoufalé rozhodnosti vbodl svůj oštěp do krku obrovského zvířete. Rozehnaný velikán porazil odvážného lovce, a nemoha se zastavit, spadl ze stráně, která se právě tudy dosti příkře schyluje do údolí. Raněné zvíře s oštěpem v těle zapadlo do hlubokých závějí a těžce se jimi hrabe. Kouřící se krev barví sníh.

Mamutík se nemohl postavit na nohy. Kopčem si nevěděl rady. Vichřice mohutní. Sníh padá v nesmírných spoustách. Není vidět na dva kroky.

Kopčem se chtěl podívat po nosorožci, ale vítr jím hodil do sněhu, takže byl rád, když po čtyřech dolezl opět za houštinu k Mamutíkovi. Nablízku praskají stromy a větve odletují daleko povětřím.

Najednou bouře na okamžik přestává. A v té chvilce je slyšet z daleké pláně zvláštní šustot a dupot. Vichr znovu zabouřil a roznáší kopce sněhu.

Ze stepní pláně se po zemi přibližuje jakýsi mrak, štvaný vichřicí. Veliké stádo sobů prchá tu ve zmateném úděsu. Náhlá bouře je připravila o rozvahu a sobi se ženou jako šílení kupředu a jen kupředu, nevědouce kam.

Už jsou na okraji hřbetu. Oslepené oči nevidí náhlý svah – a kdyby viděly, nic platno, nelze se zastavit. Zadnější tlačí na přední a již se stádo řítí dolů do sněhových závějí. Někteří sobi se prodírají dále a prchají k řece, ale mnozí uvázli v závějích a vysíleni podléhají lavinám sněhu, které na ně vichřice shora shazuje.

Vyjevený Kopčem vidí, jak šílené stádo letí mimo a pak se ztrácí jeho zrakům v bílé vánici. Ani ho nenapadla myšlenka, aby po některém sobu hodil svým ostrým oštěpem. Je tak unavený a hladový, že se tu raději přikrčen vyspí u svého náčelníka.

Vzpomíná, jak přede dvěma slunci (dny) našel v tichém úžlabu rybku zamrzlou v ledu a jak potom v doupěti led roztál a jak se mu zdálo, že oživlá rybka se hýbá… Všecky děti se k tomu seběhly! – A pak rybka, na proutek navlečená a nad ohněm opečená, byla jeho posledním jídlem.

Chumelenice přestává a jasnícími se mraky se prodírá zamžené slunéčko.

Za chvíli bylo po bouři.

Mamutík se probíral ze mdlob a dychtivě jedl kyprý sníh. Kopčem měl radost, že se Mamutík hýbá, a už se mu nechtělo spát. Raději se podívá, kam zaběhl nosorožec. Sníh se pod ním boří, ale přece ušel několik kroků k okraji stráně. Tu se pod ním náhle utrhla převislá vrstva sněhu a Kopčem se s výkřikem řítí po stráni dolů. Stejně jako onen raněný nosorožec a jako potom šílení sobi.

Kopčem zapadl do sněhu, že ho nebylo ani vidět. A co se tak hrabe ze závěje, zachytí rukou sobí paroh. Hledá dále – a hle! tu sobí hlava – ej! – celý sob!

Loveckou vášní oživlý hoch rozdírá pazourkovým oštěpem šíji zadušeného soba, ještě teplého, a saje vlažnou krev.

Napil se dostatečně a odpočíval chvíli bez hnutí. Pak si vzpomněl na vůdce a zavolal. Mamutík se však neozývá. I hrabe se Kopčem vzhůru po stráni. Hledá křoviny a schůdnější cestu.

Cítí v sobě novou sílu a radost z nálezu ho povzbuzuje, že překonává námahu. Konečně stojí před svým ležícím vůdcem. Pohlíží na něj očima široce rozevřenýma.

Mamutík jediným pohledem postřehl, že Kopčem našel kořist. Mělť Kopčem nejen ústa, ale všecek obličej i kožešinový šat potřísněný krví.

„Je tu – sob! – Dole!“ vykřikoval Kopčem.

Mamutík oživl. Zapotácel se, ale přece došel k okraji stráně, kde před chvílí sjel hoch dolů. Nyní se Kopčem opět svezl po sněhu a za ním i náčelník.

„Oj, toť dobrý lov! – A krev ještě vlažná!“

Mamutík hltavě pil a pil. Cítil se opět silný a za chvilku vyhrabal ze sněhu skoro půl soba. Byl to statný kus s rozložitými parohy.

„Kopčeme, přitáhni veliké větve! Naložíme soba.“

Za chvíli táhli naši lovci bílého soba na větvích jako na saních.

Do vrchu by nemohli, proto zamířili oklikou, pořád povlovně do kopce. Nicméně byli brzo velmi unaveni.

Na svahu Libušáku zahlédli někoho z tlupy, jak se plahočí hlubokým sněhem. Jistě je šli hledat.

„Hola, hola, hej!“

Vskutku, byl to Vylomený zub, šel jim naproti. Měl teď velikou radost, že je po strašné bouři našel živé, a ještě s tak vítanou kořistí.

Vylomený zub táhl nyní náklad a oběma zemdleným lovcům se šlo již snadněji.

U lesa se střetli s dvěma ženami, nesoucími v kožených pytlích na zádech nemluvňata. S jásotem uvítaly vracející se lovce. Jejich křik se daleko rozléhal.

Z dusných doupat na Bílé skále vylézají vyhublí obyvatelé s bolavými omrzlinami a brodí se sněhovými závějemi naproti náčelníkovi.

Dnes budou na Bílé skále hody.

Konec hladu a bídě!

Mamutík se zakousl do syrových sobích jater. Ostrým pazourkovým nožem odřízl své sousto a podal játra druhému lovci. Ten také odřízl sousto a zbytek dal třetímu. Tak si je podávali, až nezbylo nic. Ženy musily ovšem čekat, až se najedí muži.

Kopčem byl hrdinou dne. Zaníceně vypravoval o všech událostech, a zejména o tom, jak popadl soba v závěji za parohy.

Druhého dne vedl Mamutík několik mužů znova prohledat ono místo, není-li snad v závěji pochován ještě nějaký sob. A hledání mělo netušený výsledek.

Tu i tam přišli v závěji na pohřbené soby a nestačili je odvážet.

Kdyby se nebyli obávali hyen a vlků, byli by zde raději nechali soby ležet, ale škoda tak veliké kořisti, kdyby ji zvěř měla roznést. Proto Mamutík usiloval, aby co možno všecko dostali domů.

Najednou tam hluboko ve sněhu přišli i na huňatého nosorožce. Měl dosud v krku zabodnutý ulomený oštěp¹. Z velikého nosorožce odřízli lovci jen některé kusy masa, neboť celé zvíře nemohli dopravit do tábora.

Teprve teď je vidět, jak veliké množství zvěře zahubila ona strašná sněhová bouře – naštěstí pro hladovějící tlupu.

Jsou zachráněni.

Již se dočkají nového jara.