Vynález ohně

Hody trvaly až do konce zimy. Zmrzlé maso se nekazilo; zdálo se, že ho ani neubývá. Jen proti lstivým rosomákům bylo těžké je ubránit. Ti se dostali všude, ať lovci skryli maso do jam, ať je pověsili na stromy, ať je zarovnali mezi balvany. A takový rosomák, když se dostal na maso, pohltil neuvěřitelné spousty. Mamutík tedy přikázal hlídat zásoby ve dne v noci.

Jednou odpoledne připadla hlídka na Kopčema a Veverčáka. Hoši přešlapovali ve sněhu a nadávali na rosomáky. Kdyby se aspoň nějaký lačný rosomák přiloudal teď za dne, aby se s ním mohli pohonit! Zahřáli by se.

Do večera je dlouho – co dělat?

Veverčák si našel odhozenou kost a vrtal ji pazourkovou špičkou. Netrvalo to příliš dlouho a kost byla proděravěna. Kopčem si také našel kost; neměl vhodný pazourek, proto vrtal smrkovým dřívkem. To byl nápad! Však se mu Veverčák smál, jak marně dřívkem vrtí. Z Kopčema už teklo, jak se zapotil vrtěním, ale výsledek nebyl vůbec patrný.

Veverčákovi posloužila provrtaná kost jako znamenité spínadlo kožešiny u krku. Prostrčil oba konce stahovacího řemínku otvorem kosti a přivázal na ně malá dřívka. Když se bude chtít rozepnout, prostrčí jen dřívka otvorem zpět. Už nebude mít trápení se zašmo­drchaným uzlem!

Kopčem viděl, že marně závodí s Veverčákem; dřívkem kost neprovrtá! Zahodil ji a místo ní vytáhl z hromady chvojí, kterou bylo maso přikryto, kousek dřeva, smolný úlomek borové větve. Zkusí je provrtat a bude mít spínadlo dřevěné. Půjde to asi, dřevo je pěkně vyschlé.

Veverčák nabídl Kopčemovi svůj pazourkový hrot, ale Kopčem jej nepřijal. Vrtal svou smrkovou hůlkou. Výsledek nebyl o mnoho lepší, než byl prve. Napadlo ho, aby zkusil vrtět oběma rukama. Veverčák mu podložku ochotně podržel a Kopčem vzal hůlku mezi natažené dlaně.

Teď už se hůlka točila zčerstva! V podloženém dřevě se vyrýval maličký důlek a plnil se černým práškem. Kopčem měl radost, že se mu práce daří, a vrtěl, co mu síly stačily. Udýchán přestal, aby nabral dech.

„Viděls?“ zvolal Veverčák překvapeně. „Kouří to! Tuhle z toho dolíčku se zakouřilo.“

Kopčem vyvalil nechápavě oči. Co by tu mohlo kouřit? Přesvědčí se. A honem začal zase vrtět hůlkou.

Skutečně – z dolíčku se trochu kouřilo.

Kopčemovi již síly nestačily, vystřídal ho Veverčák. I jemu stoupal bílý obláček dýmu z vykroužené jamky ve dřevě. Kopčem znova vrtěl, až únavou nemohl a hůlka mu vypadla z ruky.

Veverčák mu chtěl hůlku podat, ale povšiml si luku, zapíchnutého vedle ve sněhu. Hned luk druhou rukou vytáhl. Kopčem uhodl, že mu chce Veverčák jeho hůlku vystřelit lukem, a začal se s ním o luk tahat.

Veverčák nasadil už smrkový prut na tětivu luku, ale Kopčem mu v záblesku okamžitého nápadu náhle vytrhl luk i s hůlkou z rukou a ovinul vrtidlo tětivou luku. Přidržel hůlku do začernalé jamky v borovém dřevě a začal usilovně lukem tahat sem a tam. Hůlka se v dolíčku rychle točila. Šlo to teď mnohem lépe nežli dříve, ale hůlka vyskakovala z jamky.

Rozpálený Kopčem uchopil kus vyhloubené kosti a opřel do ní vrticí hůlku. Tahal teď lukem ještě rychleji a brzo se z jamky kouřilo. Bylo cítit zápach doutnajícího ohně.

Oheň – oheň nablízku!

Znavený Kopčem si musil trochu oddychnout. Veverčák, zaujatý Kopčemovým počínáním, zlehka foukl do vyhloubené jamky, v níž čadilo trochu zuhelnatělého prášku.

Veverčák tvrdil, že tam dokonce zasvítila jiskřička.

I rozčilený Kopčem zlehka dechl do jamky. Vyvalilo se trochu dýmu. Kopčem strhl z Veverčákovy čepice několik ozdobných per – ať se Veverčák škňuří nebo ne – a přistrčil je k jamce. Zdlouha foukal – najednou blesklo světélko, peříčka chytla – a zahořel plamínek…

Největší vynález v lidských dějinách byl učiněn!

Veverčák přidal k ohníčku suchou travičku a špetku jehličí. Ohýnek rostl.

Oheň – oheň!

Kopčem skákal a výskal – jako by se byl zbláznil.

Touha jeho života se nenadále splnila – umí vznítit oheň!

Veverčák musí dále sám přikládat na oheň.

Přiběhl Huňáč a Sova.

„Co se tu stalo? Proč Kopčem křičí? Tuhle vám utíká rosomák s masem!“ volali lovci.

Ale nečekali na vysvětlení. Uviděli planoucí ohýnek a začali křičet stejně jako tancující Kopčem.

Přiběhl sám náčelník a s ním několik lovců, aby se podívali, co se tu děje. Sotva přišli, vyrazil z hromady chvojí druhý rosomák s kusem masa v hubě.

Lovci už chtěli drzého lupiče honit, ale zahlédli Kopčemův ohníček.

„Jak ten oheň?“ ptal se náčelník zvědavě, neboť nikdo si nevzal z táborového ohniště uhlíky na podpal.

„To Kopčem!“ vykládal Veverčák. „Vrtěl dřívkem – narodil se ohníček…“

„Bez pazourku?“ tázal se náčelník nedůvěřivě.

„Bez pazourku!“ řekl vážně Kopčem.

„Bez ohnivého kamene?“ ptal se náčelník dále.

„Bez ohnivého kamene!“ odpověděl zardělý hoch.

„To je kouzlo nade všecka kouzla,“ usoudil Mamutík a pobídl Kopčema, aby jim ukázal, jak vyvrtěl oheň ze dřeva.

Kopčem se již téměř uklidnil, ale oči mu hořely a vzrušením se všecek chvěl. Ukázal, jak si počínal, a s pomocí Veverčákovou před zraky udivených mužů opět roznítil oheň vrtěním smrkové hůlky v borové podložce.

„Hochu můj! Starý náčelník Šedý vlk oheň ne bez ohnivého kamene. Ty nad Šedého vlka větší – ty oheň z pouhého dřeva…! Už nikdy tlupa bez ohně!“

Náčelník Mamutík řekl pravdu. Nikdy již nemusila tlupa shánět oheň v cizím ležení, nikdy nebyla bez hřejivého ohně.

Kopčemův ohromný vynález zabezpečil lidem oheň vždy a všude. Kousek dřeva se vždycky najde.

Po všem světě se lidé naučili rozněcovat oheň vrtěním dřeva. A vypravovali si v pozdějších dobách, že tomu naučil lidi jakýsi bájný hrdina, jemuž se z dřevěné pramateře zrodil oheň. A vypravovaly se o něm všelijaké pověsti po všecky doby až do našich dnů. Snad jste některou pověst o cizím Prométheovi sami také slyšeli. V této knize jste četli o našem Prométheovi, o statečném a bystrém Kopčemovi, chlapci z lovecké tlupy na Bílé skále.

Buď’te zdrávi všichni, kdož jste tyto příběhy dočetli, velcí i malí, a vězte, že je tomu dvacet až třicet tisíc let, co se to všecko u nás přihodilo.