Nový oheň

Slunce zašlo. Červánky ozdobují téměř půl oblohy.

Nedaleko ležení vede koroptev svou mladou rodinku k nočnímu spánku.

Zavál chladnější větřík.

Ženy svolávaly děti do pelechu, a když hned nešly, strašily je: „Počkej, vlk si tě vezme!“ – nebo „Medvěd na tebe číhá!“ – A dítě hupky hupky, už bylo u své mámy.

Tři lovci a dvě ženy přišli od lesa. Táhli sem souše a nesli veliké otýpky chrastí.

„K čemu to?“ procedil mezi zuby náčelník.

„Však uvidíš, že přijdou! Opět bude oheň!“ poznamenal Houžňák.

Nebylo však dnes nálady k večerní besedě. Slavné Veverčákovo dobrodružství bylo odbyto a nikomu teď nebylo do řeči. Žabka už přestala ječet a mlčela.

Šli brzo spát.

Mamutík ustanovil stráže a připomněl, že vlci i hyeny jsou drzejší a drzejší. Vábil je zápach čerstvě vyvrhnutého pižmoně, a je tedy nutno dobře hlídat.

Měsíc vyšel později než včera, a když vystoupil nad lesem, uviděl tlupu již spící.

O půlnoci zaslechl strážce Koumač podezřelý hlas. Bylo to něco jiného než kvil dítěte, jež vykřikne ze spaní, zdá-li se mu o zápase s medvědem.

Upozornil tiše i druhého hlídače Houžňáka a oba se plížili ke křovinám, odkud se ozvalo jakési zasténání. Měsíc vystoupil z mraku a vrhl proud stříbrných paprsků na zelený pažit.

Nějaký stín se ploužil po trávě. Snad hyena? Oba strážci přilezli blíže. Poznali už, že je to člověk. Skočili k němu – a postava se vztyčila.

Byl to Huňáč!

Poznali ho v měsíční záři po rozšklebeném obličeji.

Popadli ho pod rameny a vlekli bezmocného do ležení.

Učinili poplach.

Hned vyskočil Mamutík, Džgan, Ukmas a ostatní muži, připraveni odrazit zmužile jakýkoli útok divoké zvěře nebo nepřátel.

Shrnuli se kolem Huňáče.

„Jsi raněn?“

Znavený lovec zavrtěl hlavou a posadil se na trávě. Podepřeli ho velikým kusem zlaté rudy. Pod záda mu podložili kožešinu.

I několik žen, poplachem probuzených, přistoupilo, ale neodvažovalo se promluvit do porady mužů.

Stalo se něco hrozného! Huňáč sotva živ. Zajíc snad někde zabit, oheň žádný…! Běda! Běda!

Huňáč si oddechl a slabým hlasem vypravoval:

„Nejsem raněn – jen uštván! Zajíc je živ – poraněn – zůstal dole v lese. – Nesl jsem ho na zádech přes dva kopce… Nedonesl – jen ke skálám – a jdu pro vás. Pojďte mu na pomoc!“

Někdo přinesl v měchu vodu z potoka a poléval zesláblého Huňáče.

Jen když jsou oba poslové živi! Jejich ztráta by byla velikou pohromou pro oslabenou Mamutíkovu tlupu, která po útěku Rváče a jeho druhů právě nedávno ztratila dva statečné lovce.

Za chvíli se mohl Huňáč postavit. Jeho otužilé tělo se z vysílení zotavovalo kupodivu rychle.

Mamutík přinesl několik kostí, rozštípal je sekyrou a podal Huňáčovi. Ten z nich dychtivě vysrkával morek, největší loveckou lahůdku.

„Oheň jste nenašli?“ osmělil se konečné otázat zkrušený ohnivák Sova.

Ale Huňáč už otázku nezaslechl. Povstal, a opíraje se o klacek, zkoušel jít.

„Pojďte!“ zavolal na druhy.

„Huňáči, nechme to až na ráno!“ říkali někteří lovci. „Jsi slabý, kampak dojdeš?“

„Zajíc tam leží v krvi, je opuštěný v lese!“ vysvětloval Huňáč.

„Počká do rána, zůstaň a odpočiň si,“ naléhali lovci.

„Jdu tedy sám, zůstaňte si tady!“ vykřikl Huňáč, šklebil se vyčítavě a kráčel nazpět k lesu.

Mamutík křikl: „Nepůjdeš sám, Huňáči!“

Náčelník rozdělil své mužstvo. Polovinu lovců nechal v ležení a polovinu ustanovil k záchranné výpravě pro Zajíce. Sám šel prvý do temného lesa.

Huňáč naznačoval směr.

Pozůstalí v táboře pohlíželi za odcházejícími, dokud je bylo vidět.

Uléhali znova a přikrývali se kožešinami. Po půlnoci bývá chladno.

Strážní hlídači obešli celé ležení. Vlka tu teď není vidět.

Bledý měsíc zase vykoukl z mráčků. Nic se nehýbá. Je tichá noc.

Když pak zora jasnila oblohu na východě a ptáci se počali ozývat, vystupoval z lesního šera podivný průvod.

V čele kráčeli dva lovci. Za nimi čtyři muži nesli raněného Zajíce na nosítkách z větví. Pak šel náčelník tlupy s Huňáčem, jehož podpíral. Za těmi Vylomený zub a Dráp s medvědí kožešinou ještě čerstvou, neoškrábanou, přehozenou na tyči. Průvod uzavíralo několik lovců, kteří nesli každý kus masa.

Sotva strážní hlídači uviděli průvod, zburcovali ležení. Nahé děti vyskakovaly z pelechu a běžely vstříc průvodu. Otočivše se tu, předháněly se v běhu nazpět, aby zvěstovaly v táboře ohromné novinky.

„Jsou tady všichni!“

„Ulovili velikánského medvěda!“

„A nesou oheň!“

Jakmile Sova zaslechl, že nesou oheň, vyletěl jako střela, a podivně skákaje na kulhavé noze, vítal vracející se výpravu koktavými výkřiky a veselými posunky.

Všechen tábor ožil. Všude ruch, pohyb, radost.

Sotva složili raněného Zajíce, Mamutík rozdmýchal oheň z hubky, kterou nesl v ruce.

Nový oheň!

Plamen plápolal a ozářil ležení.

Všichni vypukli v radostný jásot.

Sláva! Zase oheň! Jejejejejej!

Kdekdo přinášel chrastí. Jak jemně oheň hřeje! Pryč se smutkem, tlupě nastává doba radosti!

Muži hned napíchali maso na pruty, a sedíce kolem ohniště, opékali je. Ženy a děti byly vně kruhu; místo u ohně náleželo mužům.

Čestné místo – proti větru – měl jako vždy vyhrazeno náčelník tlupy. Však Mamutík už sem valí veliký kámen a usedá naň. Lesklá zrnka v kamenném sedátku se odrážejí v záři ohně.

Ačkoli je mnoho novinek a mnoho zvědavosti, nikdo se neodvažuje začít hovor, když vůdce tlupy usedl na své čestné místo. Jedině on může přerušit mlčení.

Vsak již začíná. Není řečníkem a leckdy mu schází výraz. Jeho řeč se podobá tu šumění lesa, tu praskání větví nebo svištění větru a zvukům zvířecím. Všichni, kdož zůstali v noci v táboře, visí na jeho rtech a čtou jeho myšlenky z tváře, z přízvuku hlasu i z pohybů těla.

„Huňáč bude povídat, až si odpočine. Že přinesl oheň – vidíte. Já povím, jak jsme našli v noci Zajíce. Dali jste mu už na ránu jitrocel? Dobře, není to s ním zlé. Bude běhat, zůstalo mu ještě mnoho prstů na noze, ale ztratil mnoho krve… Huňáč nás vedl dlouho lesem i planinou. Najednou jsme viděli u skal neveliký oheň. Huňáč řekl, že tam je Zajíc. Nechal mu tam hubku, protože by ji byl cestou ztratil, když unaven klopýtal do našeho tábora. Hned jsme utíkali k ohni, ale co jsme viděli?

U dohořívajícího ohně se ohání Zajíc posledním planoucím dřevem proti velkému medvědu. Vykřikli jsme naše znamení a přiskočili jsme Zajícovi na pomoc… Tady vidíte, že to byl pořádný samec! Takovou kožešinu ještě nemáme…“

„Ale dal jsi mu ránu, Mamutíku!“ vyhrkl jeden z lovců.

„Mlč!“ poručil náčelník a vypravoval dál.

„Jen tím jsme Zajíce osvobodili, že jsme obrátili pozornost medvěda na sebe. Chudák Zajíc nevyčkal ani konce zápasu a svalil se vedle ohniště. Potom jsme přiložili na oheň a chlupáče jsme stáhli. Dejte sem jednu tlapu, opeču si ji!“

Náčelník skončil a teď teprve se rozvinula hlučná beseda. Každý něco věděl a každý se na něco ptal.

Děti s vyvalenýma očima poslouchaly vypravování statečných lovců. Umouněný Šklíba obratně chytil kost ještě neokousanou, kterou mu jeden z lovců hodil. Kluk se olízl a chutě ohryzával polosyrové zbytky masa.

Rozednilo se. Slunce vylézalo nad přízemní obláčky par. Ale ještě nehřálo.

Ženy přinesly Zajíce blíže k ohni. Měl už nohu obalenou listím a ovázanou řemenem. Škubavé bolesti v rozbité noze způsobovaly, že se co chvíli ušklíbl a zaťal zuby. Nicméně nezasténal ani nenaříkal.

Huňáč seděl vedle něho a usmíval se vnitřním uspokojením. Jeho tvář se přitom ohyzdně šklebila.

Mamutík přivoněl k opečené medvědí tlapě, pofoukal ji a silnými zuby utrhl z ní kousek masa. Pak podal tlapu Huňáčovi.

Všichni přítomní pochvalně zamručeli. Huňáčovi se dostalo od náčelníka nejvyššího vyznamenání. Však Huňáč je největší hrdina tlupy, přinesl oheň, zachránil druha.

Toho dne a ve dnech dalších měla Mamutíkova tlupa hody. Masa bylo hojnost. Obličeje lovců se stále blyštěly a mastnota jim stékala po bradě. Hlasitým škytáním vyjadřovali žrouti svou blaženost. Ženy musily co chvíli přinášet hořké kořeny a mladé pupeny jeřábu, příjemně chutnající po hořkých mandlích, pro vytrávení přecpaných žaludků.

Praskání nového ohně bylo všem členům tlupy nejkrásnější hudbou na světě. Byli šťastni. – Nadlouho-li?

Brzy došlo k nové události. Jednou, když lovci seděli opět v kruhu kolem ohniště, ozvaly se od lesa poplašené výkřiky. Co se děje?

Vyděšené děti utíkají k ležení. Vpředu Kopčem s Žabkou. Oba skáčou přes překážky a běží úprkem. Kopčem najednou polevuje a začíná kulhat.

Lovci se zvedli a smějí se, jak opravdově dnes děti závodí v běhu. Nejspíš je v lese poplašil vlk nebo rys, proto asi ten útěk.

Dráp si stoupl na balvan, aby lépe viděl, a za chvilku si povídal jako jen pro sebe: „Kopčem má něco na noze – Žabka vyhrává! Tohle jistě není hra, to by přece Kopčem povalil Žabku do trávy a nenechal by se předběhnout děvčetem… To je útěk doopravdy! Hola, něco se stalo!“

Udýchaná Žabka se blíží, zvolňuje běh a křičí: „Nepřátelé v lese!“

Okamžitě byla celá tlupa na nohou. Muži se zbraněmi v rukou vyběhli před ležení, aby odrazili útok.

Žabka pověděla, že se lesem blíží neveliká tlupa mužů. Kolik jich je na počet, nedovedla říci.

Huňáč, téměř již úplně zotavený, čile pobíhal po tábořišti a pobízel opozdilce: „Přece nás ti vlci vyslídili! Myslil jsem, že jsme jim tam u té řeky nadobro unikli. Oni za námi až sem… Ale nedáme se jim!“

Mamutík s několika silnými lovci se ukryl za houštinou do zálohy. Ostatní lovci leží v trávě a bedlivě číhají, kdy se nepřátelé vyhrnou z lesa. Boj bude zajisté krutý. Když cizí lovci pronásledovali Huňáče a Zajíce až sem, nebudou se chtít jen tak snadno dát zahnat zase tam, odkud přišli.

Z lesa skutečně vystoupilo několik mužů. Byli ozbrojeni, ale sekyry mají zastrčeny za pasem a oštěpy nesou skloněné k zemi. To není znamení bojovné! Dva lovci se dokonce vedou za ruce s opozdi­lými dětmi. Kráčejí vzpřímeně, neplíží se, neukrývají se…

Huňáč vrtí hlavou, zastiňuje si dlaní oči a nepohnutě pozoruje blížící se četu neznámých mužů.

Hle! Kopčem se staví proti cizincům s klackem v ruce! Proč ne­utekl… cožpak s nimi chce bojovat?

Mamutík hvízdá na statečného hocha znamením tlupy, aby se ihned vrátil do ležení. Ale hoch učinil kulhavě několik kroků vstříc cizím příchozím a hrozí jim holí.

Cizinci na Kopčema něco volají a obstupují ho. Udělají mu něco? Nikoli. Kopčem se obrací, a opíraje se o hůl, jde s nimi pokojně k ležení.

To je velmi podivné! Kdo jsou tito přicházející muži?

Za chvilku bylo slyšet z houštiny hlasy ukrytých lovců: „Vždyť je to Rváč!“ – „A za ním Ochúň!“ – „Křivý roh vede naši malou Krušanku!“

Utečenci se vracejí k tlupě…

Mamutík tiše zahvízdl a dal znamení svým lovcům, aby se vrátili do ležení.

Ustrašené ženy se tu choulí v bázni, byly připraveny na krvavý boj nebo na útěk. Teď je náčelník posílá do stanů a po obyčejné práci. Je po nebezpečí… ó jak si oddechly!

V ležení se hned vše změnilo. Zas je klidno, jako by se nebylo nic přihodilo.

Rváčova družina přišla až k táboru, avšak u prvního stanu se zastavila. Rváč i všichni jeho společníci jsou silně vyhublí a všem přibylo mnoho jizev na těle. Stojí zticha a čekají na pozvání k ohništi.

Nikdo je nepobízí, aby přistoupili blíže. V ležení je chlad a ticho. Ani drobné děti neběhají a nepokřikují; všecky zalezly k mámám. Ďarga otírá Kopčemovi namočeným cípem kožešiny krvácející palec u nohy; na nevítané hosty ani nepohlédla.

Nikdo na Rváče nemluví, nikdo jeho druhům nepodává opečené maso.

Na Rváčovi je vidět, že je odmítavým chováním tlupy velmi pokořen. Chvílemi rozpačitě přešlapuje a očima hledá po celém ležení u někoho sebemenší přátelský projev.

Lovci s Mamutíkem sedí kolem ohně, okusují kosti a nevšímají si bývalých druhů, jako by o nich ani nevěděli.

Jenom dva malí caparti, Cebík a Brouček, okukují zblízka cizí hosty. Prohlížejí si důkladně každého muže, poznávají je a vzpomínají si asi na některé staré příhody z dob společného soužití.

Brouček, odevždy mazlík všech lovců v tlupě, uchopil najednou Ochúně za koženou halenu a táhl ho do ležení k ohništi.

„Pojď – máme nový oheň, heleď!“

Ochúň se dal loudavě vést a pak, uchopiv děcko do náruče, sedl si s ním k ohni, kde se najednou v řadě lovců objevilo volné místo.

Druhý capart, Cebík, hned napodobil Broučka a přitáhl k ohni Tlusťocha, velmi zhubenělého. I pro něj se našlo místo. Tlusťoch byl v rozpacích a nevěděl, kam by se díval. Choval klučinu v náruči jako nemluvně. Najednou Cebík nechtě vrazil Tlusťochovi do úst topůrko sekyry, s níž si pohrával, až se překvapený lovec zakuckal a slzel. Nemohl ani honem topůrko z úst vyndat.

Všem to přišlo tak k smíchu, že se ležením rozléhal bujný řehot:

„Cebík napíchl Tlusťocha na rožeň! Hehehe!“

A tímto osvobozujícím smíchem byl protržen ledový chlad v tlupě Mamutíkově.

Rváč i zbývající jeho společníci přikročili teď také dovnitř ležení a usedli k ohni. Už je nikdo nevyháněl, nikdo jim nevyčítal – ani Mamutík, ani jeho žena Ďarga.

A tak děti vrátily tlupě znova bývalé členy…

Rozproudil se hovor a Rváčovi druzi dlouho vyprávěli o mnohých strastech, které prožili, o hladovém putování světem, a jak teď v lese náhodou našli zbytek medvěda. Zřetelné stopy je pak přivedly až sem.

Veverčák se válí na kožešinách a s chutí okusuje velikou kost. Je zase veselý a čilý.

Co je – že najednou kost pustil? A už vyběhl z ležení?

Zdá se mu, že slyší jakési vzdálené zakejhání. Či se mýlí? Ne, ne – kejhání se ozývá znova!

„Hu-sá, hu-sá!“ volá hlasitě Veverčák a rozpálen utíká k potoku.

U vody mává husička roztaženými křídly a poloběžíc, pololetíc žene se s nataženým krkem a rozevřeným zobákem k hochovi.

Setkali se a husa, hlasitě štěbetajíc, šermuje zobákem kolem chlapce, jako by mu spěšně vypravovala své příhody.

„Ty tulačko!“ křikl hoch a všecek rozradostněn popadl husičku do náručí. Běžel s ní do tábora a zdaleka volal: „Vidíte ji? Už se mi vrátila!“

Děti mu běžely úprkem naproti. Všechny chtěly husičku pohladit a tlačily se kolem ní. Veverčák je šťasten.

Sova hodil na oheň náruč klestí. Plameny vyletěly do výše a vyhazovaly proudy zářících jisker.

Malé batole přicapalo k náčelníkovi a podávalo mu kousek rudy s třpytivými zlatými zrnky.

Mamutík vzal kámen do ruky a chvilku jím v dlani pohazoval. Pak zahlédl za křovím slídící hyenu a mrštil zlatou rudou prudce po drzé šelmě.

Potom vzal děcko za ručky a vyhazoval je vysoko nad hlavu, že se máma až lekala. Ale děcko křičelo radostí.

Zlato? – Hračka pro děti!