Divocí koně

Dvě ženy zůstaly s chorým vůdcem u malých dětí a robí z vhodných kostí hroty na oštěpy, kopí, harpuny; šídla, šipky a jehly dělají ze sobí lopatky.

Mladý Stopka, jemuž medvěd rozdrásal nohu, takže ztěžka chodí, sedl si u ohniště a o kámen rozbíjí okousané sobí kosti. Mlsá morek. Nezná větší pochoutky nad toto jídlo, ačkoli mu některý hmyz, ptačí vejce nebo sobí maso dobře vyuzené nad ohněm také velmi chutná. Přitom vzpomíná na nedávné jitro, kdy hledaje jahody a med lesních včel, díval se dolů k říčce Rokytce, kde uviděl brodit se stádo divokých koní. Několik hříbat poskakovalo ještě nahoře na vršku. Chvíli se na ně díval, pak pospíchal lesíkem na Bílou skálu oznámit to tlupě. Ale těžko se mu šlo. Křičel – neslyšeli ho. Přišel už pozdě.

Než tlupu svolal, koně zaběhli již za pískovcové skály, tam se chvíli pásli, pak ubíhali za hřebcem vzhůru na hřeben a bujným cvalem po pláni, až se ztratili v dálce. Marné by bylo pronásledovat je. Náčelník povídal, že jich je veliká škoda! Tak početné stádo tu ještě nebylo. To by mohlo být masa! Ale snad se ještě vrátí…

V těchto myšlenkách zabrán, pozvedl mladík kus sobího parohu a jal se jej pazourkovým úštěpkem, v kosti zastrčeným a pryskyřicí přitmeleným, pod rozsochou vyškrabávat, takže za nějakou dobu provrtal paroh naskrz. Zadíval se na jezero. Hladina se leskne a kopce vzadu jsou krásně modré. Skřivan zpívá ve výši.

Vrátí se koně? Bude je moci lovit? Ach lov na koně! Vzpomněl si, jak ještě loni chytali koně. To měl zdravou nohu, mohl běhat…

Počal vřezávat do parohu čáry – a hle! povedl se mu kůň.

Pln radosti ze zdaru vyryl ještě tři koně; víc se mu jich tam nevešlo. To budou všichni koukat, co umí!

Hotovou rytinu ukázal ženám, které právě přinesly veliké otýpky roští na oheň. Ženy odjakživa milují ozdoby, proto také se jim okrášlený paroh hned zalíbil. Mladší z nich, děvče ještě, shodila kožešinu, kterou měla řemínkem k tělu přitaženou, podél jedné strany ji propíchla, dírkami provlekla řemínek a na oba jeho konce přivázala po kůstce. Nyní přehodila kožešinu opět přes sebe, vzala provrtaný paroh do ruky, otvorem provlekla kůstky a narovnala je napříč. Kožešina jí už nepadá, ani když utíká.

Tak spínají v tlupě oděv vždycky na zimu.

Slunce stálo již hodně vysoko, když přiběhl do ležení uřícený Veverčák a vypravoval, že stádo koní je nablízku.

Veverčákovo rozčilené vyprávění probudilo Mamutíka. Byl úžasně zpocený. Vyskočil však, otřel se kožešinou a prohlásil, že je mu už dobře a že půjde na lov. Marně ho Ďarga zdržovala: „Seď jen u ohně, můžeš tu hlídat!“

Mamutík se zastavil a tloukl oštěpem po všem, co bylo okolo, až mu z ruky odletěl: „Já jsem tedy baba! Jsem dobrý na hlídání ohně! Copak jsem takový slaboch? Vypotil jsem se a nic mi už není!“

Veverčák přiskočil a podal mu oštěp. Náčelník silně zapískal na prsty vložené do úst. Ihned se k němu sbíhali všichni lovci zblízka.

„Jdeme!“ zavolal Mamutík rázně na Veverčáka a Kopčema a vykročil, opíraje se o silný oštěp.

Trochu se zpočátku zapotácel a i potom kráčel hodně malátně, avšak nepovolil. Žvýkal cestou kus usušeného masa a došel na vedlejší palouček mezi své shromážděné lovce. Ti ho uvítali povzbuzujícím pokřikem a hned mu ukazovali v dálce veliké stádo divokých koní.

Dnes bude slavný lov! Všem lovcům hoří oči nedočkavostí. Lovecká náruživost jim bouří krev. Každý touží, aby se dnes vyznamenal.

I ženy přicházejí pomáhat, i větší děti. Bude jich zapotřebí při nadhánění. Nikdo nezůstane doma ležet, když kyne tak velikánská kořist.

Koně se pokojně popásají a pomalu se přibližují.

Po krátké úradě se lovci rozešli v malých družinách po několika mužích podle Mamutíkových příkazů. Někteří zůstali na číhané u cestičky nedaleko mamutí pasti, jiní běželi výše na planinu, kde se koně pásli. Obešli je, ale ostražití koně je přece zvětřili a odběhli na rozlehlý vrch za Bílou skálou.

Teď vyrazili schovaní lovci od mamutí pasti a hnali koně na vysoký hřbet nad jezerem. Jiní lovci rychle běželi a honem zastoupili stádu cestu dolů k vodě.

Děti a ženy pospíchaly s hořícími dřevy a po celém hřebenu kopce zapalovaly vyschlou trávu. Východní vítr hnal dým k stádu. V mezerách ohňů pobíhají děti a co nejvíce křičí. Polekané stádo se víc a více blíží ke skalnatému srázu nad jezerem.

Náčelník dal znamení a lovci vyrazili se strašným povykem; mávajíce kyji a sekyrami, hrnuli se ke koním. Splašené stádo se rozletělo po kopci. Lovci je hnali k okraji skály, strmě spadající do jezera. Dva koně, v divokém trysku pádící, zřítili se již po skále dolů. Ostatní koně se chtěli vrátit, ale ze dvou stran jim zastupovali cestu lovci a středem se prudce šířil požár, jehož dým se valil právě k zmatenému stádu.

Vůdčí hřebec hledal, kudy by unikl, a proletěl mezi hořící trávou na místě, kde kamenitá půda byla jen nepatrně porostlá. Všichni koně se rozehnali za ním a po chvilce zdráhání kůň za koněm tudy utíkal do dálky.

Před hřebenem kopce, mezi dvěma houštinami, pokoušel se je obrátit odvážný Rváč, jenž nyní také chvátal na loviště. Divocí koně však nedbali jeho obušku; srazili lovce k zemi a pádili přes jeho podupané tělo. Nikdo z tlupy tu právě nebyl nablízku, aby mu přispěl rychle na pomoc. Dým z hořících travin zastíral Rváčův poslední lovecký zápas.

Děti zatím křikem a házenými kameny zastrašily poslední dva koně a hříbě, že se opět obrátili a klusali zpět. Lovci se rozestoupili do oblouku a tísnili koně ke kraji. Pak se rázem rozběhli a donutili poplašené koně vrhnout se dolů ze skály. Hříbě se snažilo někde zachytit, ale setrvačností se jeho tělo řítilo nezadržitelně dolů. Oba koně s přeraženými hnáty leží pod skálou; hříbě kulhajíc vběhlo ještě do vody a proud je unáší.

Nesmírný je jásot lovců. Cení zuby a výskají, že stráně údolí jim sotva stačí ozvěnou odpovídat. Tlupa ukořistila čtyři koně. Budou hody!

Další těžce zranění koně byli dobiti kameny. Ti, kteří spadli do vody, byli již vytaženi. Celá tlupa se nyní schází na břehu jezera pod skálou.

Ukmas přichází poslední a drží v ruce pěknou vlčí kožešinu. Vypravuje, že Rváč leží mrtev na planině – splašení koně ho ušlapali… Obrátil obličej mrtvoly k slunci a zapíchal kolem ní do země větve.

Tlupa je na chvíli zticha. Děti se krčily, muži hleděli vyjeveně na sebe! Rváč je mrtev!

„S nikým se nesnášel!“

„Dobře mu koně udělali!“

„Vlci ho sežerou!“

„Budeme mít pokoj!“

„Byl dobrým lovcem!“

„Bude nám scházet!“

Tyto výkřiky vyjadřovaly nejlépe okamžitý a nelíčený dojem z nenadálého skonu zlostného Rváče. Opravdového přítele v tlupě neměl. Za chvíli přišlo ještě několik opozdilých žen a dětí. Mezi nimi i rozradovaný Mamutík.

Ženy rozdělaly oheň, pekly a udily maso. Muži po námaze odpočívali a nadšeně vypravovali o svých hrdinstvích při dnešním lovu. Přitom nedočkavě pojídali syrová koňská játra.

Veselost všech zachvátila i Mamutíka, takže zapomněl na únavu a jásavě pochvaloval statečnost svých lovců. Ďarga už nemusí zahřívat žádné kameny.

Mamutíkova tlupa je šťastna. Na nejistou budoucnost dnes nikdo nemyslil.