Za tlupou

Nohy už Kopčema tuze bolí. Rad by si odpočinul. Ale cítí dobře, že se rozpláče, jestli si sedne.

Nu, snad ještě kousek vydrží. Aspoň tam k těm tmavým borovicím dojde. Zde je beztoho mokro, samý močál. Kopčem se někdy zaboří až po kolena, že sotva nohu vytáhne.

Tuhle po těch zarostlých drnech to jde dobře.

Aj, tady je borůvek! Nejsou ještě zralé, avšak hladový hoch si jich natrhal několik hrstí.

Štípl ho komár na lýtku a Kopčem, jak býval v létě zvyklý, rozmáčkl si na ránu jednu borůvku. Lýtko zůstalo čisté. Teď teprve poznal, že nejí skutečné borůvky, nýbrž vlochyně. Vzezřením i chutí se plody vlochyně močální úplně podobají borůvkám, jenže borůvky jsou uvnitř červenomodré, kdežto vlochyně jsou uvnitř bělavé a rozmáčknuté nebarví prsty. Hned přestal jíst, ač ho spousty plodů tuze lákaly. Věděl, že po nich bolí hlava.

Raději bude hledat jahody, které se v trávě sem tam červenají.

„Girlid! – Girlid!“

„To volá koroptví kohoutek!“ povídá si Kopčem a krčí se mezi jahodami.

„Girl-Girl!“

„A slípka mu odpovídá,“ poznává hoch, jako by byl už starým lovcem.

Popošel několik kroků, a když se zase shýbl, aby utrhl jahodu, byl by málem sáhl na koroptev. Tiskla se chuděrka k zemi a černá očka upírala na hocha. Jen se Kopčem pohnul, koroptev zatřepala ocáskem a mžikem se ztratila v trávě.

„Neboj se, Kopčem ti nic neudělá!“ volal za ní. Ale už ji nenašel.

Když se pak za chvilku zastavil, aby si narovnal záda, zahlédl nedaleko, jak se tráva zavlnila, ač vítr nefoukal.

„Nějaké zvíře se tam plíží!“ řekl si bystrý hoch a nehybně čekal, co bude.

Vtom viděl, jak vyskočila liška a z trávy naráz vylétlo hejno koroptví.

Vyplašené koroptve se hlučně třepetají a zapadají někde za borovým lesíkem.

Kopčem vstrčil do úst několik jahůdek, pak šel dále.

Na břehu mělkého jezírka obrostlého rákosím se zastavil. Pozoroval kachny, vodní slípky a potápky. Rejdily na vodě s mladými a někdy zajely i docela pod vodu. Tohle Kopčema upoutalo. Díval se i hádal, kde asi taková potápka vypluje na hladinu. On také dovede plavat pod vodou, ale vydrží jen malý kousek.

Jedna kachna přilétla až k němu a usedla na olši.

Teprve teď si Kopčem všiml, že na olši je vraní hnízdo. Bylo mu divné, co kachna dělá ve vraním hnízdě.

„To musím vyzvědět!“ řekl si a hned šplhal na strom. Olše byla zdola větevnatá, proto se mu dobře lezlo. Uviděl, že kachna sedí na hnízdě.

Když se přiblížil skoro až k hnízdu, kachna sebou začala vrtět – a malé kachničky padaly dolů. Kachna je raději vyhází z hnízda, než by si je dala vzít.

Kopčem slezl a káčata sesbíral. Napočítal jich „moc“. Ve skutečnosti jich bylo sedm, ale Kopčem neuměl do sedmi počítat. Ještě tak pět napočítá dobře, ale co je nad to, je již „moc“. Nikdo v tlupě nedovede víc počítat.

Kopčem zakousl káčátka, bezmocně se třepetající na zemi, a snědl z nich některé části. Olízl se a bylo mu dobře.

Kvečeru došel do skalnatého údolí. Hned si pomyslil, že tu bude dobrý nocleh v nějaké jeskyňce. To bývají nejlepší noclehy. Pěkně v teple, za větrem a v bezpečí.

Vyhledá si jeskyňku, dokud se nesetmí.

Prolézal mezi skalisky nahoru, dolů – a hle! – tu je zrovna jedna pěkná. Je trochu vysoko, ale on tam vyleze.

Sotva Kopčem vstrčil hlavu dovnitř, aby se podíval, jak je veliká, něco v ní zlostně zachrčelo… Jako když se medvěd ze spaní probouzí…

V pozadí jeskyně se zablyštěly dvě zelenavé jiskry. Pak to zafunělo, zavrčelo a dlouze zabručelo…

Ale to se už zaleknutý hoch válel dole v písku pod skalkou.

Kopčem ani nevěděl, jaké to zvíře v jeskyňce pelešilo, a jen utíkal, co mohl, aby se honem ukryl za nějakým křovím.

Kdyby ho tak byl medvěd chytil do svých drápatých pazourů! Brrr! – A což kdyby to byl dokonce strašný vládce země – lev! Ó jé! Málem – a Kopčem by už nemusil shánět nocleh!

Když se však nikde nic nehýbalo, odvážil se Kopčem znovu na výzkum. A podařilo se mu nalézt jinou jeskyňku. Nejprve do ní házel kamení, a když se nic neozvalo, vlezl dovnitř.

V jeskyňce bylo opravdu teplo. Ke vchodu narovnal několik kamenů a větví a tak otvor zatarasil. Pak se schoulil v koutečku a za chvíli spal jako dudek. Neprobudilo ho ani řvaní divoké zvěře v noci.

Ráno vystrčil Kopčem z jeskyně hlavu. Rozhlíží se. Nic podezřelého nevidí.

Slunko už dávno vyšlo a mile hřeje. Kopčem se protáhl, udělal na trávníčku kotrmelec a vydal se zase na cestu.

Když vystupoval z údolí na planinu, mihli se kolem něho dva statní vlci. Vlčice honila vlka, jak Kopčem hned poznal.

„Mají tu asi někde mladé a ona nechce, aby vlk byl u nich,“ povídal si chytrý hoch. „On by jí třeba ty mladé sežral!“

Lezl ještě chvilku po stráni nahoru a tu mezi posledními skalkami uviděl něco, co se mu nesmírně líbilo.

Tři malí vlčkové si hrají před doupětem. Válejí se a strkají do sebe tlapkami. Jsou žlutí a mají pěkně chundelaté kožíšky, jasné oči a špičaté slechy i čumáčky.

Kopčem leží za křovím a napjatě pozoruje.

Vlčata se perou o žížalu. Jeden vlček ji snědl, ostatní ho za to povalili a tahají ho za ouška. Odněkud sem skočila velká luční kobylka. Vlčkové na ni chvilku hledí. Kobylka se ani nehýbá. Jedno vlče na ni skočilo, ale kobylka už vzlétla do výše. Vlčata chtějí tlapami kobylku chytit, ale převalují se jedno přes druhé.

„Kampak, vlčátka, na koníka!“ haní Kopčem v duchu nemotornost nezkušených vlčat a hned je poučuje:

„Žížalu jste lehce chytili, protože leží a spí. Těžší už, braši, chytit brouka, protože leze. Ještě těžší je chytit myš; ta utíká. A než dokážete chytit, co skáče a létá, to se musíte, milí chlupáčkové, ještě moc dlouho učit…!“

Kopčema pojednou napadlo, aby si jednoho vlčka chytil. Rozehřála ho ta myšlenka, že se až zpotil. Srdce se mu silně rozbušilo. Pokusil se přilézt ještě blíže k hravým mláďatům, ale trochu přitom zašramotil. Vlčkové si hned přestali hrát a čekali, co bude. Myslili si, že se máma vrací z lovu a nese jim nějakou myš.

Kopčem viděl, že se mu nepodařilo přiblížit se nepozorovaně. Vyskočil tedy z křoví a vrhl se na vlčata.

Jedno přece chytil, ale ostatní vběhla do díry.

Držel vlče, ale to ho najednou seklo tlapou a vyklouzlo mu z ruky. Hned bylo v díře. Kopčem za ním vyplázl jazyk a otočil se.

Vstoupil teď na planinu a namířil k vršku. Bude z něho daleko vidět. Ve výši je slyšet jasné hvízdání a pištění.

„Aha, lesní holubi si vyletěli,“ řekl Kopčem. Pomyslil si, že by mu teď neškodil holub upečený v obalu z hlíny. Mmm! – to by byla pochoutka! Vypálená hlína se pěkně sloupne i s peřím a uvnitř zavoní…

Co to?

Někdo se tu v trávě zmítá!

Zajíček!

Kopčem skočil bleskem po zajíci. Popadl ho a ještě zahlédl, jak odtud prchá lasička. Zajíček byl za hlavou zakrvácený. Kopčem ho vzal za zadní běhy a několikrát jím uhodil hlavou o zem, až se nehýbal.

To bude pečínka!

Až najde tlupu, upeče si zajíčka u táborového ohně.

Teď jen aby už viděl, kde se tlupa toulá.

Dívá se z vršíčku na všechny strany, ale nikde dým, nikde lidské postavy…

Smutně usedl v lesíku pod borovici, položil zajíčka před sebe a přemýšlel, co dělat.

Šup!

Ze stromu skočil silný rys, popadl zajíčka a s vrčením ubíhal mezi stromy…

Kopčem nemohl leknutím ani vykřiknout. Vzpamatoval se, když už rys zmizel v lese.

„Ty zloději!“ křičel hoch za drzým lupičem. Ale nic to nebylo platné, rys zajíčka nevrátil.

„Kdybych byl měl aspoň tenhle klacek v ruce!“ řekl si Kopčem a zvedl kus větve.

Toho dne Kopčem už nezažil žádné dobrodružství.

Večer si našel nocleh v starém dutém stromě. Nemohl se v něm sice natáhnout, ale Kopčemovi to nevadilo. Je zvyklý spát skrčený. A bylo mu pěkně teplo.

Než usnul, byl by se rozplakal…

Stýskalo se mu po tlupě.

Je tu tak sám a sám!

Nemohl by žít bez tlupy.