Vyzvědači

Nejbližší dny po zdařilém lovu divokých koní uplynuly vesele a v blahobytu. Kolem ohniště se válelo již množství okousaných a rozbitých koňských kostí. Lovci si nepřáli jiného, než aby tento přebytek masa trval neustále. Ráno, když se probudili, připravili si jídlo, a když se najedli, zase spali a tak činili pořád, až zásoby čerstvého masa konečně spotřebovali. Sušeného i uzeného masa bylo ještě dostatek.

Tlupa se vrátila na své tábořiště na Bílé skále. Lovci se seskupili kolem ohně a líně pohlíželi na čmoudivé kotouče dýmu. Po hodech byli všichni přesyceni; mohou nyní několik dní trávit. Děti přinesly angelikové kořeny a rozdaly je lovcům. Ti je přijali s velikou libostí a hned kousali vonné, hořce chutnající kořeny této rostliny, podobné petrželi nebo kozímu pysku. Potom opět nehybně leželi. Děti si hrály. Měly mladého losa a psí štěně.

Psík vrčel a škrábal a byl ještě dosti divoký; nicméně se válel s dětmi a chňapal po nich, aniž jim ubližoval. Přivykl dětem za těch několik dní, co jim ho lovci přinesli, a stal se nerozlučným společníkem všech jejich her a rozpustilostí.

Brouček a Cebík, Žabka i Kukačka a všecky děti, co jich v tlupě bylo, prosily Mamutíka, aby pejska tentokrát nezabíjel. Doposud v tlupě každého chyceného psíka dříve nebo později zabíjeli, třebaže se přítulné zvíře stalo všem milým. Jakmile nebylo kořisti a v tlupě byl hlad, nerozmýšlel se náčelník dlouho a poručil psíka upéci. Nyní však byl v tlupě blahobyt a hravému štěněti zatím smrt nehrozila. Mamutík řekl, že pes je dětí a že děti samy o něm budou rozhodovat.

Lovci se také se zalíbením dívali na veselé kousky mladého psíka a nežádali si z něho pečeni.

Hůře bylo s losím telátkem. S tím měli v táboře svízel a trápení. Zpočátku se dalo ještě dobře ovládat, ale rychle sílilo a divoce kopalo po každém, kdo se přiblížil. Lovci je musili uvázat dlouhým řemenem ke stromu, aby neuteklo. Děti je měly přece rády a nosily mu olšové, vrbové a lískové proutí a ono je s velkou chutí požíralo. Lahůdkou mu byla zakrslá bříza, která tu po příkrých kopcích hojně rostla. Přes všecku pozornost a péči zůstávalo tele plaché, a když spalo, nelehlo si, nýbrž vstoje jen se opřelo o strom, aby bylo připraveno při nejmenším poplachu se rozběhnout.

Vylomený zub rád vypravoval, jak toto losí telátko chytil. Slídil jednou v údolí Rokytky, v nynější Libni, a zastihl v dolejších močálech losí samici s mládětem. Číhal, zda by se mu nepodařilo oštěpem ji zranit. Viděl, jak losice ustoupila do bahnitých tůní a jak se potápěla pod vodu, chňapajíc převislým horním pyskem oddenky vodních rostlin.

Již myslil, že se může přiblížit, ale plachá losice ho zvětřila a pospíchala z vody. Avšak břeh byl právě v těch místech vysoký a losice se naň nemohla z bažiny vyšinout, ač se zoufale namáhala. Nakonec roztáhla všecky čtyři nohy a mlátila jimi do vody, až daleko stříkala. Mládě poskakovalo na břehu sem tam a vyděšeně bečelo.

Statečný lovec nemeškal, přiskočil k teleti a popadl je kolem krku. Tele se dalo na útěk a vleklo zavěšeného lovce křovím a hložím vzhůru. Byla to krutá cesta. Vylomený zub byl rozedřen, poškrábán, potlučen, nicméně by byl raději padl, než by povolil a tak dobrou kořist pustil.

Několikrát jím tele drclo do stromu, několikrát se s ním převalilo na zem, ale lovec nepustil. Nahoře tehdy Vlčí dráp kladl oka na zaječí stezky. Zaslechl podivný hluk a přiběhl k dolíku, kde se právě Vylomený zub válel s losím teletem. Nemeškal, přiskočil svému druhovi na pomoc a společně s ním dovedl losíka do tábora na Bílou skálu; tam byli s vítězoslávou uvítáni.

Tak se dostalo losí mládě do moci lovecké tlupy.

Hned se ovšem tenkrát vybralo několik lovců a pospíšili dolů k Rokytce, aby na udaném místě dopadli starou losici. Avšak přišli pozdě. Losice tam nebyla. Podle stop poznali, že ji přepadl jeskynní medvěd a odvlekl ji. Lovci neměli chuť dát se v zápas s medvědem a vrátili se do tábora.

Po rozumu všech mělo být losí tele tlupě pokrmem v nejbližších hladových dnech. Již se těšili na pochoutku. Sliny od úst tekly lovci, který si zamlouval chrupavčitou nohu, a jinému, který si žádal jazyk nebo uši.

Odpoledne se obloha zachmuřila a dalo se do deště.

Ohniště bylo sice převislou skálou dosti chráněno, ale lovci přece mokli. Z deště si mnoho nedělali. Aťsi na ně prší, však zase uschnou!

Psík zalezl před deštěm do hromady kožešin. Děti mu udělaly boudu a pejsek vystrkoval hlavu ven a chňapal dětem po rukou, které mu nastrkovaly. Pak Žabka a Brouček vlezli k pejskovi do boudy. To se líbilo ostatním dětem tak, že chtěly být v boudě u psíka všechny. Kožešin bylo dost, i mohly si udělat prostrannou boudu.

Mamutík přinesl několik větví, zapíchal je dokola a vrcholky svázal dohromady. Děti hned použily tohoto lešení jako opory pro svou koženou boudu. Roztáhly kožešiny spořádaně a přivázaly je k sobě, takže vytvořily skutečný stan. Dětem se v něm velmi líbilo. Když za chvíli voda, tekoucí po zemi, vnikala dovnitř, vyhrabaly okolo stanu příkop a seděly v suchu.

Mamutík řekl, že takový stan je příjemný, když v chladné noci prší nebo mrazivě fouká. I ustanovil, aby ze zbývajících koží byly zbudovány ještě tři stany. I v dřívějších táborech vždycky mívali stany.

Lovcům se jako obyčejné nechtělo do práce, ale ženy se hned daly do díla a ještě do večera stály na Bílé skále čtyři stany. Uvnitř je ženy vystlaly suchou trávou, kterou měly pod skálou schovánu. Pro vchod nechaly volné místo, které se mohlo proti větru zavírat sobí koží. Ďarga nalámala chvojí a obložila větvicemi stanový vrchol, aby dešťová voda nezatékala dovnitř.

V noci silně pršelo. Lovecká tlupa si libovala ve stanech. Na protější Vlachovce bylo slyšet vytí divokých psů. Štěně v dětském stanu se probudilo a kňučelo. Kopčem s Veverčákem si je vzali k sobě pod kožešinu a pejsek se zase upokojil.

Uplynulo několik dní. Lovci vyhladověli. Musili se opět ohlížet po kořisti. Nic valného nepřinášeli.

V táborové radě bylo rozhodnuto vyčkat na zdejším lovišti ještě podzimního tahu sobů. Bude-li při něm tak vydatná kořist, jako zde měli loni, zůstane tlupa na Bílé skále. Jinak si vyhledá nové území, ještě než přijde zima.

Byli posláni vyzvědači na stepi za Bílou horou. Měli se poohlédnout, zda se již sobi houfují a zda se již ukazují známky příprav k jejich obvyklému tahu přes vltavský proud do polabské nížiny.

Každoročně zjara táhla velká stáda sobů odněkud z Polabí na chladnější vysočiny jihočeské, prchajíce před svízelnými komáry a střečky. Některá stáda pravidelně táhla kolem Ládví, přeplula Vltavu a ubíhala přes Letnou na bělohorskou step a dále, až někde v horách sněhy a ledovce zastavily jejich postup.

Na podzim se vracívají vypasení sobi touž cestou zpět. Těžko říci, proč si oblíbili právě přechod přes Vltavu nedaleko Bílé skály. Nejspíše se jim zamlouvalo, že zde byl nejslabší proud a že zde bylo jezero rozděleno ostrovem na dvě ramena, což nemálo usnadňovalo plavbu přes mohutný veletok. Ale hlavně asi působilo, že právě podle Bílé skály měli sobi pohodlný výstup údolím až na hořejší stepní pláně. Všude jinde strmí z jezera vysoké skály.

Dva zkušení lovci, Koumač a Vylomený zub, vydali se tedy na Bílou horu na zvědy. Koumač měl tisový luk a v koženém toulci šípy s pazourkovými hroty. Vylomený zub nesl spolehlivý oštěp s ostrým, jemně a pečlivě oťukaným pazourkem podoby vavřínového listu. Za pasy měli vetknuty kamenné palice.

Oba lovci vystoupili na vysokou planinu. Soby tam neviděli žádné. Také tam nebyli cizí lovci, kteří by činili úklady táhnoucím sobům.

To byl totiž hlavní úkol obou zvědů, aby vypátrali, zdali se snad nějaká cizí tlupa nepostaví sobům v cestu, ještě nežli dospějí k Veliké řece. Taková překážka by třeba mohla odvrátit táhnoucí stádo na jinou stranu a libeňská tlupa by se sobů nedočkala.

Prvého dne se jim zdařilo ulovit jen plachého sviště, který vyběhl z doupěte několik kroků před nimi. Druhého dne konečně spatřili v dálce pasoucí se neveliké stádo sobů. Opatrně se k němu přibližovali, ale posléze poznali, že to nejsou sobi, nýbrž několik roztroušených balvanů. Zklamáni odpočívali a uradili se, že postoupí ještě dále.

Krajina byla skoro pustá. Bylo vidět málo stromů, a jen pokřivených, větry ošlehaných. Skrovná křoviska, sem tam se zelenající, poskytovala našim lovcům kryt. Sestupovali do mělkého údolí, kde se chtěli z potůčku napít.

Vtom se malý kousek před nimi strhl poplach. Asi půl kopy sobů prchá odtud.

Lovci překvapeně hleděli za utíkajícím houfem.

Koumač se bil do hlavy a peskoval sebe i svého druha:

„Koumač nedospělec, jehož nehty nejsou ještě obroušeny – nezkušený lovec, který tura k zápasu vyzývá!“ volal zahanbeně.

„Vylomený zub je slepýš! Vidí kameny a kopečky porostlé suchou trávou, a kameny a kopečky teď utíkají!“ přiznával Vylomený zub, jak se dal oklamat hnědou barvou sobů.

Kvečeru zastihli jiný houfec sobů. Popásali se na protější skalnaté stráni.

Lovci nehybně strnuli, aby se pohybem neprozradili. Potom se ponenáhlu skrčovali, až si klekli na zem a lehli si. Plazili se pak po břiše až ke stádci. Obávali se, aby je sobi snad nezvětřili. Vyhazovali tedy kousky lišejníků do výše, aby pozorovali, jak vane vítr. Dolezli až do údolí.

Sobi se bezstarostně popásali. Statná samice je hlídala. Lovci se před ní musili mít na pozoru, aby je nezvětřila a nezahlédla. Proto v dolíku musili vlézt i do kaluže, která tu byla právě v cestě. Protáhli se vodou pomalu a zcela tiše a počali stoupat nahoru na stráň, kde se sobi pásli. Jejich letní hnědá srst je vskutku znamenitě přizpůsobovala okolní krajině, takže je z neveliké vzdálenosti nebylo možno ani rozeznat. Sobi se vyhýbali místům porostlým vysokou trávou, neboť ji nedovedou trhat svými pysky; zato si pochutnávají na nizoučké travičce a na lišejníku.

Lovci dolezli dopolou stráně a zastavili se. Očekávali, zda se k nim některý sob přiblíží.

Nestalo se to. Vůdčí sobice byla nepokojná a větřila nebezpečí.

Najednou zadupala a dala se na útěk. Všichni sobi za ní. Ale již také vyletěl ostrý šíp z úkrytu lovců a zasáhl nejbližšího soba. Raněné zvíře barvilo zemi. Lovci je mohli dobře pronásledovat.

Z vrchu bylo vidět, že stádo již mizí v dálce, ale jeden sob že se značně opožďuje. To byl právě onen raněný a lovci věděli, že už jim neunikne.

Avšak stalo se něco neočekávaného. Z úkrytu v houštinách vyběhli tři vlci. S vytím se hnali za prchajícím stádem, a když zpozorovali poraněného opozdilce, rozběhli se tak, že soba obklíčili a zabránili mu doběhnout k stádu, které se asi za chvíli někde zastaví.

Skutečně se jim podařilo soba obstoupit a zuřivě naň doráželi. Sob měl ještě dosti síly. Uskakoval sem i tam, bránil se předníma nohama i rozvětvenými parohy, ale třem nepřátelům odolat nemohl. Když se jednomu vlku podařilo zakousnout se mu do huňatého hrdla, byl jeho osud rozhodnut. Ještě sebou sice zmítal a vyskakoval, aby dáviče setřásl, ale nebylo to již nic platné. Ostatní dva vlci mu chňapali po nohou a sob klesl na vyschlou zem.

V tom okamžiku doběhli sem oba lovci a hned se dali s pozdviženými topory do vlků. Jednoho zabili, druzí utekli.

Vylomený zub oštěpem proklál pokousaného soba a oba lovci se napili jeho krve. Hned potom soba stáhli, z lebky odřezali parohy a kůži zhruba oškrábali hned na místě. Také vlka chtěli stáhnout, ale nechali toho, neboť měl kožešinu potrhanou. Jen špičáky mu z čelistí vytloukli. Koumač si schoval dva a Vylomený zub také dva zastrčil do koženého pytlíčku u pasu. Tyto zuby budou provrtány a rozmnoží nákrční ozdoby statečných lovců.

Zahnaní vlci pobíhali poblíž; byli to dotěravci. Koumač jim pohodil zabitého vlka. Jeho nedávní přátelé bez meškání zaťali do něho zuby.

Oba lovci rozpárali soba a snědli jeho játra. Vylomený zub vyřízl sobu z huby vyčnívající jazyk a pochutnával si na něm. Byla to jeho nejmilejší pochoutka, jak dokazoval hlasitým mlaskáním. Hoj, sobí jazyk – ten se v ústech jen rozplývá! Také vytahali střeva, trochu je mezi prsty vymačkali a jedli po kouskách, jež si od úst uřezávali pazourkovým nožíkem zasmoleným v kosti.

Koumač ještě neměl dost. Vyňal z rozpáraného soba bachor, roz­řízl jej a nabíral si rukama jeho obsah. Chutnal mu kořenitou příchutí.

Ostatní maso nemělo pro ně cenu, neboť neměli oheň a nemínili se zde zdržet, aby si je snad na slunci vysušili. Nechali zbytek masa napospas vlkům a našli si nedaleko noční útulek. Věděli, že je vlci dnes nebudou znepokojovat.

Ráno vzali sobí kůži a vydali se znovu na obhlídku. Nenašli nic pozoruhodného. Na jednom místě objevili množství zralých jahod, jež jim byly velice po chuti.

Před západem slunce proletěly kolem lovců lehkonohé sajky, a to tak rychlým během, že na lov nebylo ani pomyšlení. Koumač pravil, že se asi ženou k vodě.

Lovci se tedy vydali za sajkami a vskutku ještě před soumrakem došli k potoku, který je zanedlouho přivedl k dosti velikému jezeru. Ony sajky, podobné srncům, tam již nebyly; zato spatřili lovci značné sobí stádo, jež se popásalo na skalnatém pobřeží.

Koumač si nasadil na hlavu sobí parohy a též Vylomený zub si vlezl k němu pod sobí kůži. Takto přistrojeni blížili se k stádu. Doufali, že oklamou bdělost vůdčí samice.

Vskutku se přiblížili k sobům až na padesát kroků. Sobi pobíhali sem a tam a neustále pobekávali. Zakuklení lovci napodobovali pohyby pasoucího se soba tak věrně, že nebudili ve stádě nejmenší podezření. Vrány, konipasové a špačci poletovali po hřbetech sobů, a usedajíce na ně, vyklubávali jim z boláků obtížné larvy střečků. Sobi ptáky neodháněli; věděli, že jim ulehčují od bolesti. A tak se sobi pásli na lišejníku a ptáci na sobech.

Koumač si už vyhlížel, kterého soba by si měl vybrat za kořist. Najednou mu sobí kožešina zakryla oči; Koumač neviděl dobře na cestu, špatně stoupl na hladkém skalisku a zapotácel se. Oba lovci se zamotali do kožešiny a převalili se z nevysokého skaliska dolů. Koumač sletěl mezi dva balvany a notně se potloukl. Vylomený zub – kožešinu kolem hlavy – padal, aniž věděl kam, a když se zachytil o vyčnívající výstupek, nemohl se z obalu vyprostit.

Stádo se rozprchlo. Široko daleko nebylo ani nohy.

Lovci si omyli v jezeře odřeniny, sedli si na břeh a koukali na sebe, jako by se nemohli poznat.

Koumač konečně řekl: „Ouvej! Koumač není vesel!“

Jeho druh přisvědčoval truchlivým hlasem:

„Vylomený zub také neškytá blahobytem! Oh!“

Koumač po chvíli navrhl: „Jděme do tábora! Oj!“

Vylomený zub souhlasil: „Vraťme se! Uh!“

Hned se vydali na zpáteční cestu. Stmívalo se již, ale lovci i za šera kráčeli bezpečně. Sobí kůži vlekli s sebou.

Byla jasná noc. Hvězdy svítily a neustále jich přibývalo.

„Hleď!“ zavolal Koumač a ukazoval toporem na mohutný vykotlaný topol. Lovci se zastavili. Vylomený zub hodil kámen a strom se ozval dutě.

Žádné zvíře nevylezlo z dutiny.

„Tu by se dobře přenocovalo!“ myslili si oba lovci a vlezli do dutého topolu, aniž si řekli slovo.

Směstnali se tam, jak mohli, jeden dole, druhý o kus výše, a za chvíli spali a chrápali, až se to kolem rozléhalo.