Boj s medvědem

Na skalním výstupku před jeskyní sedí Rváč. Dívá se do údolí osvětleného měsícem a hlídá. Očekává vlky. Ale vlci se zatím drží pořád ještě v dálce. Nablízku se nic nehýbá, nic není slyšet. Jen sova někdy zahouká.

Rváč si tiše pomručuje, jako by sám sobě něco povídal. Je nespokojený s dnešním neúspěšným lovem. Nebýt lumíků, ani by byl nic nepřinesl… A to chtěl být náčelníkem? Odplivl si.

Položil si oštěp na kolena a rozvázal si šňůrku na krku. Vzal do ruky malý kostěný amulet, stáhl jej ze šňůrky a chvíli jej ohmatával. Cítil v prstech čarovné rýhy kouzelného obrazce na hladké ploše amuletu. Měl mu zabezpečit zdar lovu – a zatím se mu bude celá tlupa vysmívat, až ti kluci vyžvaní, jak jim vzal lumíky! Znovu si odplivl.

Hodil amulet na zem, dupal po něm a tloukl do něho oštěpem.

„Nechci takové nanicovaté kouzlo!“ bručel si pro sebe zlobivě.

Pak se mu zazdálo, že zaslechl nějaký zvířecí hlas. V okamžiku ztuhl a bez pohybu naslouchal.

Bylo však zase ticho. Rváč se upokojil a usedl zas na skalisko. Ale za chvíli k němu větřík zanesl jakési podivné zamručení nebo zachrochtání. Asi se tu potuluje nějaké zvíře. Nutno se připravit.

Rváč vlezl na okraj jeskyně. Chtěl vyhledat svou pádnou kamennou palici a vyzbrojit se jí. Ale nenašel ji – lovci na ní leží. Musil by je budit, a to by ho jistě při tom leckterý kopl do břicha. Nechá je tedy a vrátí se na hlídku. Však mu oštěp postačí!

Klidné chrápání spáčů plnilo jeskyni a ztrácelo se do neznámých prostorů krápníkové chodby. Na chvíli se ozvalo hlasité řezavé chrápání nějakého nepokojného spáče.

„Aha, Tlusťoch bojuje s vlky nebo s medvědem!“ pomyslil si odcházející Rváč. Věřil jako všichni tehdejší lidé, že živé sny jsou pravdivou skutečností. „Ten bude ráno vypravovat, co všecko jeho duch v noci prožil!“

Rváč pohlédl venku na nízko se klonící měsíc.

„Brzy půlnoc!“ řekl si a usedl na své místo.

Podřimoval.

Tu z jeskyně vyšli dva kluci. Postavili se u vchodu. Rváč je ucítil a protrhl se z dřímoty.

„Hybaj tamhle za skalku!“ obořil se na rozespalé kňourající hochy, kteří chtěli znečistit vchod u jeskyně.

Hoši poodešli stranou. Jeden klopýtl a zachytil se velikého keře jalovce, takže neupadl. Ale přece zděšeně zaječel.

Za keřem se pozvedl do ohromné výše jakýsi obludný netvor, funící a hekající.

Klučina leknutím zavrávoral. Neviděl v stínu keře sráz dolů a skulil se s ječivým vřeskem po skalisku přímo do ostružin.

Druhý klučík se ze strachu přitiskl do skalní štěrbiny, že ho tam nebylo ani vidět. To také bylo nejlepší, co mohl učinit. I on zahlédl veliké zvíře v tmavém obryse proti obloze a v hrozné bázni si teď zakryl oči rukama. Už nevidí příšeru. Už tu není – domnívá se bláhově a ani nedutá.

Rváč přiskočil, aby spatřil, co se děje. Oštěp mu vyklouzl z ruky a v stínech kamení nebylo vidět, kam zapadl. Není kdy hledat jej ve tmě. Rváč jen roztáhl paže, jako by jimi mohl odvrátit neznámé nebezpečí.

Na tři kroky před Rváčem ožil veliký balvan, který tam dřív nebyl. Balvan sebou hýbá, kolébá se, natahuje se a kroutí…

„Medvěd!“ vykřikl lovec a prchá do jeskyně.

Ve vchodu se srazil s dvěma lovci, kteří už vylézali, probuzeni ječivým výkřikem polekaného hocha.

Veliký jeskynní medvěd, mnohem větší, nežli jsou medvědi nynější, očichává stopy krve, vedoucí k ležení. Čerstvý pach krve ho upoutal tak, že neskočil hned na Rváče, jehož jistě blízko sebe uviděl.

Rváč už vletěl do jeskyně a všecky zburcoval, že k nim leze strašný medvěd. Probuzení spáči nevěděli, co se děje, a zmateně hledali poházené zbraně. Jeden druhému se ve tmě pletl.

Běda, že nemají oheň! Dostane-li se přesilná šelma k nim do jeskyně, bude hrozné zápasit s ní v těsné prostoře. Běda, běda!

Ženy vzdychají a děti ustrašeně vzlykají.

Nejstatečnější lovci obsadili vchod do jeskyně. Vystrkují hroty oštěpů a pádné sekyry, aby zastrašili nevítaného vetřelce.

Rváč prozradil, že dva kluci, Piplák a Brouček, jsou venku.

Tlupa se ulekla.

Vlčí dráp a Mamutík odstrčili lovce u vchodu a vystoupili z jeskyně. Opatrně se rozhlédli a pátrali po chlapcích. Neviděli žádného, jen slyšeli jednoho naříkat. Jeho bědování se ozývalo zdola, kam klučina spadl do ostružin.

Šli za voláním, aby hocha zachránili. Najednou vykoukl měsíc z mráčků a lovci spatřili medvěda. Málem by do něho vrazili. Medvěd slídil čumákem u země a olizoval stopy krve. Schrupl i nějakou tu pohozenou kost i odpadky vnitřností.

Teď uviděl před sebou oba muže. Pozdvihl se v celé své strašné velikosti a s tělem kupředu nachýleným a s otevřenou tlamou se na ně řítil. Statečný Mamutík neměl na stráni dost příhodného místa k těžkému zápasu, proto jen ťal po hrozící tlapě sekyrou a uskočil do temného stínu.

Vrazil zrovna na přikrčeného tam Broučka. Popadl ho za ruku a táhl klučinu co nejrychleji k jeskyni. Ale medvěd byl hbitý a mávl po Broučkovi huňatou tlapou, ozbrojenou strašnými drápy. Mamutík to při měsíčním svitu uviděl a obětavě chránil hocha vlastním tělem.

Medvědí tlapa srazila vztyčenou lovcovu sekyru k zemi a strhla vlčí kožešinu, kterou měl Mamutík přivázanou řemenem na sobě – drápy poškrábaly neohroženého lovce na zádech. Že medvěd nesrazil Mamutíka k zemi, o to měl zásluhu věrný Vlčí dráp, který v tom okamžiku zasadil šelmě těžkou ránu palicí.

Mamutík s Broučkem vklouzli do jeskyně.

Mamutík nedbal svého nevelkého zranění a hned se chystal na pomoc osamělému Drápovi. Ale ten už právě také vrazil do jeskyně, následován rozlícenou šelmou.

Několik oštěpů se napřáhlo proti medvědovi, avšak medvěd je všecky hravě srazil a vřítil se dovnitř. Strašnými tlapami dával rány na všecky strany a hned se někteří lovci váleli po zemi. Ženy s dětmi zděšeně prchaly chodbou dozadu. Jejich ječivé bědování a útoky lovců rozdráždily medvěda k zuřivosti.

Lovci teď bojovali o život a smrt. Tísnili se v neveliké jeskyni a nemohli dobře uhýbat medvědovým útokům, zvláště když byli skoro v úplné tmě. Jen když se u východu z jeskyně poněkud uvolnilo, problesklo sem trochu matného světla zapadajícího měsíce.

Nářek raněných přivádí bojující lovce v zoufalství. Běsnící šelma je snad všechny rozsápe. Nelze se jí ubránit. Těžké kamenné sekyry jsou v jeskyni skoro nepotřebné. Lovci jimi narážejí o strop a medvědu neublíží.

Mamutík upadl přes raněného lovce a zlomil oštěp. Je bezbranný.

„Oštěp, oštěp!“ křikl Mamutík, ale žádný lovec mu nepodává novou zbraň. Každý potřebuje svou k obraně.

Přikrčen ke stěně jeskyně stojí tu ustrašený Kopčem a téměř bez dechu pozoruje strašný noční zápas. K nohám se mu skulil raněný lovec. Kopčem se shýbl a hmatá po jeho pažích. Raněný drží v jedné ruce oštěp. Kopčem mu jej chtěl vzít, avšak raněný svírá zbraň křečovitě. Ale když se Kopčem zakousl do jeho ruky, zaťaté prsty povolily a hoch vytáhl oštěp z uvolněné dlaně.

Kde je Mamutík? Kde je? –

Tu se mihl u východu z jeskyně.

Medvěd drtil silným chrupem paži kteréhosi lovce a bezbranný Mamutík, pohrdaje v zoufalství životem, vrhl se zezadu medvědu na krk holýma rukama a veškerou silou ho škrtil. Ohromná šelma ovšem sotva ucítila útok Mamutíkův a jen se po něm otočila. Nu, aspoň přitom pustila z tlamy paži nešťastného lovce.

Mamutík šlápl potmě na nějaký kámen.

Rychle jej uchopil, a drže jej v pěsti, bušil jím do medvěda – ovšem s malým účinkem. Pouhá síla pěsti nestačí na mohutné zvíře a rozvášněný lovec je ve velkém nebezpečí, že bude tlapou medvěda sražen.

„Mamutíku, oštěp!“ křikl Kopčem a podal Mamutíkovi dobrý jasanový oštěp. Ale už se musel uhnout, neboť medvěd i lovci by ho byli povalili.

„Utečte všichni!“ rozkázal vtom silným hlasem Houžňák. „Marný boj!“

Ženy odtáhly Huňáče do zadní chodby; medvědova tlapa zasáhla jeho hlavu, že se mu obličej všecek zalil krví.

Zdálo se, že zápas s medvědem skončí smrtí všech lovců, jestliže z jeskyně neprchnou. A medvěd, jako by věděl, že by se lovci mohli zachránit útěkem, pořád stál blízko u vchodu, takže nikdo nemohl proklouznout. Ani kdyby utekli dál do krápníkové chodby, neušli by zhoubě. Medvěd byl v jeskyni ve zřejmé výhodě a lovci se jen chabě bránili jeho divokým útokům. Už nikdo na medvěda neútočil. Jen pomyšlení, že po nich by medvěd napadl i ženy a děti, ukryté vzadu, udržovalo muže ještě v boji.

Medvěd krvácel z mnohých ran, ale všecky byly jen lehké a dosud ho znatelně neoslabily.

Však ještě nebyl konec. Houžňákovi, Drápovi a Mamutíkovi se podařilo obstoupit medvěda blízko východu, kde bylo trochu světla.

Houžňák znovu přikazoval ostatním lovcům, aby se skryli. Chtěl mít více místa k poslednímu pokusu o zdolání medvěda.

V té chvíli se Drápovi podařilo vrazit medvědovi oštěp hluboko do břicha. Medvěd strašlivě zařval, až se jeskyně třásla a vzteklý rachot hřměl temnou chodbou jako bouře. Houžňák i Dráp zaleknuti ucouvli.

Medvěd se obrátil proti Mamutíkovi, stojícímu u východu, a tím se dostal do světla. Rozevřel tlamu a rozpřáhl přední tlapy. Teď šlo Mamutíkovi o život! Statečný lovec, opřený nohou o stěnu, připravil si oštěp v obou rukou. A velikánský medvěd již na něho padl, aby ho rozmačkal.

V tom okamžiku vrazil Mamutík ostrý oštěp do otevřené medvědovy tlamy veškerou silou, jakou vládl. Netrefil rovnou do chřtánu, nýbrž – jsa trochu přikrčen – zabodl hrot vzhůru, medvědu do patra v tlamě. Jen taktak při tom proklouzl podél stěny jeskyně, že ho medvěd nerozdrtil. Ani neměl kdy oštěp z rány vytáhnout.

Medvěd se počal válet po zemi za strašného řevu. Pokoušel se vytáhnout tlapami zabodnutý oštěp a zlomil jej přitom.

Zabodnutý kus oštěpu se mu vzpříčil v tlamě, takže ji medvěd nemohl zavřít. Čím více tlamu zavíral, tím hlouběji mu hrot vnikal do hlavy. Bolestí šílený medvěd mlátil tlapami a házel sebou po zemi. Lovcům už nevěnoval pozornost. Marně se namáhal osvobodit se od vzpříčeného kusu oštěpu v tlamě.

Lovci brzy poznali, že šťastná Mamutíkova rána rozhodla zoufalý zápas v jejich prospěch. V slabém světle posledních měsíčních paprsků viděli, jak sebou medvěd na zemi bezmocně zmítá; rychle nabyli opět sebedůvěry. Číhali ostražitě, a kdykoli řvoucí medvěd chvilku odpočíval, uhodili ho sekyrou nebo bodli oštěpem.

Zdálo se, že si medvěd těchto ran ani nevšímá, přece však již víc a víc ochaboval a slábl ztrátou krve. Lovci využili vhodných chvilek oddychu, odnesli raněné druhy do zadní chodby a odevzdali je tam ženám.

Boj trval ještě dlouho. Chvílemi lovci myslili, že netvor je už mrtev, když se nehýbal a ztichl, avšak zuřivá šelma měla tuhý život. Houžňák už jednou bezstarostně chytil medvěda za huňatý kožich, ale podrážděný medvěd sekl zadní nohou zrovna nad jeho sehnutou hlavou.

Konečně byl opravdu mrtev a už se nepohnul.

Lovci v jeskyni pozdravili vítězství ohlušujícím jásotem. Ženy i děti se vrátily z krápníkového úkrytu a všichni si zhluboka oddychli. Jeskyně hlučela hlaholem.

„Hoja, heja, hejsa…!“

Vůdce Houžňák poručil ticho a spát až do rána.

Tlupa ztichla. Děti se schoulily k ubitému medvědu a hrály si v jeho kožichu. Lízaly krev na jeho ranách. Po vzrušujícím nočním boji vše ponenáhlu znovu usínalo. I sténání raněných utichlo.

Zvenčí bylo slyšet slabé kňourání.

Mamutík, lehce raněný, vylezl z jeskyně a šel po hlase. Za chvíli přinesl malého Pipláka, prochladlého a pláčem úplně vysíleného, a položil ho k mámě.

Paprsek vycházejícího slunce našel v jeskyni loveckou tlupu ponořenou v uklidňující spánek.