V táboře lovecké tlupy

Dva dny hodovala tlupa na břehu Dyje. Potom se přestěhovala se zásobou masa a s kůžemi do svého ležení.

Telátko skončilo špatně. Chtěli si je přivést do tábora a nechat je na pozdější dny. Ale bylo špatně uvázáno a v noci je vlci splašili. Utrhlo se, zaběhlo daleko a vlci je roztrhali. Naštěstí měla tlupa nadbytek masa, proto se o ztrátě telátka ani mnoho nemluvilo. Jindy by hlídači byli citelně potrestáni, že nedbali své povinnosti a nedávali lépe pozor.

Kolem ohně jsou rozsazeny ženy a upravují maso, které ještě zbývá. Mnoho masa je rozvěšeno po zapíchaných větvích k usušení na slunci. To ženy vyňaly z kýt kosti a nařezaly do zásoby řízky. Jedlíci nemohou už ani žvýkat; bolí je čelisti. Jsou unaveni ustavičným jídlem a malátně se rozvalují na pažitě nad studánkou a mezi koženými stany.

Tuku je tolik, že je nemožné všechen sníst. Dnes si může každý člen tlupy natřít tělo silnou vrstvou tuku, a nikdo ho nepraští polínkem, že plýtvá. Je to nejlepší ochrana proti bodavým komárům a vydrží několik dní, nežli se setře. Však si dávají pozor, aby jim tuková vrstva na těle dlouho vydržela! Čím je starší a víc páchne, tím lépe komáry zahání.

Z ohně se valí čadivý dým a ženy v něm udí kousky masa, zavěšené na prutech. Dvě umazané dívky, Smolda a Paluša, přinesly opět náruče nalámaných větviček a složily je k ohništi. Když jim Škuta podávala odřezek masa, obě jen pokrčily nosíky, beze slova přeskočily stružku od studánky a za Huňáčovým stanem si trhaly šťovík. Zašly spolu až k řece na mladé pupeny orobince a jiných bahenních rostlin. Po chvíli za nimi přiběhly i ostatní dívky a také trhaly zeleninu pro vytrávení.

K ohništi přisedl rychlonohý Zajíc a položil vedle sebe dvě hole, pěkně rovné a čistě vyhlazené. Vzal jednu a opaloval její přihrocený konec ve žhavém popelu. Po chvilce přibrousil ještě doutnající špičku o balvan. Zajíc bude mít skvělé oštěpy!

Ani Zajíc nepřijal od Škuty opečené maso; jen se odvrátil. Ba, když šel okolo Hrtáň, největší jedlík, a s funěním si utíral pot z obli­čeje, odkopl ruku Škuty, když mu nabízela vonící pečínku.

Nikdo v tlupě již nestál o maso, všichni jsou plni a nejvýš tak ještě žvýkají šťovík nebo pelyněk. Až večer snad, jestliže vytráví, budou si lovci vytloukat morek ze zbylých kostí, srovnaných na hromádce. Morek vydloubaný z opálených kostí! Největší lahůdka na světě! Morek snad přece zachutná i přecpanému břichu.

Děti jsou čilejší než dospělí lovci. Chvíli klidně neposedí. Veverčák uplácal z kusu žluté hlíny figurku zubra. Zapíchal do hroudy čtyři proutky – to jsou nohy. A do hlavy zapíchl dvě větvičky – to jsou rohy.

Všem hochům se hliněný zubr velice líbil. Odnesli jej kousek za tábor a tam podnikli na zubra hon. Udělali si luky a šípy, a plížíce se k zubrovi, vystřelovali na něho šípy, na jejichž hroty přitmelili pryskyřicí ostré úlomky kostí. Při hře věrně napodobovali všecky lovecké chytrosti. Zkoumali nasliněným prstem, z které strany vane vítr, dobře se ukrývali a tiše se plížili. Velký jásot zazněl, když se někomu povedlo zubra zasáhnout, takže šipka trčela v jeho těle jako důkaz střelcovy lovecké zdatnosti.

Žíznivý Mamutík, jeden z nejstatečnějších lovců v tlupě, šel zapít hojné jídlo ze studánky, kterou měli v táboře, ale když přišel na místo, začal zle hartusit. Kde býval čistý pramen, tam je teď rozšlapané bahnisko.

Ležící lovci měli z toho velikou zábavu, jak se žíznivý Mamutík zlobí, a ještě si ho dobírali.

„Mamutíku, chutná bahno?“ volal Kuní nožka, známý vtipálek.

„Ty, nevypít nám všecko!“ škodolibě napomínal Rváč.

Mamutík se po všech káravě podíval a mrzutě řekl:

„Všichni šlapali ve studánce. Teď nikdo nebude vodu pít, Houžňák nepít, Rváč nepít – nikdo! To je zlé, řeka daleko…“

Jeho slova účinkovala. Teprve teď si lovci uvědomili, co provedli. Všichni chodili zapíjet jídlo a přitom studánku rozšlapali. Nemyslili na budoucnost – jako obyčejně. Mamutík jim připomněl, že se lehkomyslně připravili o pramen čisté vody v samém táboře. Mrzutě se ušklíbali. Brzo po sobě házeli kamínky, drny a vším, co jim přišlo do rukou, vyčítajíce si, kdože podupal studánku. Chovali se jako malé děti.

Mamutík nechal své druhy, aby se svářili, našel si velkou lopatkovou kost a jal se vyklízet bláto ze studánky. Vlčí dráp a Ukmas mu přišli pomáhat. Čilá Žabka a černá Paluša vybíraly rukama žlábek, aby kalná voda mohla odtékat. To se zalíbilo i jiným dětem a brzy se kolem studánky pracovníků jen hemžilo.

Mamutík přivalil velký kámen a zapustil jej na okraj vybrané studánky. Ještě několika kameny ji opevnil, aby se nebořila, když si k ní někdo klekne.¹ Zase bude čistá voda ve studánce!

Vybrané bláto se ovšem dětem hned hodilo, aby se jím pomazaly. Alespoň je nebudou štípat komáři. Zejména hoši se rádi takto pomalovávali – vždyť pak vypadají jako velcí lovci po hojném lovu. Děvčata si natřela jen tváře a po těle si namalovala několik čar – to stačí pro parádu.

Tuhé kousky žluté hlíny se dětem zase hodily na všelijaké umělecké výtvory. Nadělaly zvířátek, že jich bylo za chvíli na vedlejším skalisku plno.² Žabka nejraději plácala medvědy. Jeden stál na zadních nohách, druhý lezl po skále, jiný se drbal nohou v týle. Krušanka vytvořila roztomilé lišky s ohromnými ohony.

Přiběhl i Veverčák, jemuž kluci už úplně zubra rozbili, a hned se dal do práce. Uhnětl velikého mamuta. Kly se mu však nedařily. Uválel je sice dobře na stehně, ale když je mamutovi zasadil, ohýbaly se a padaly k zemi. Po několika marných pokusech odhodil Veverčák měkké kly a mamut byl bez nich. I tak byl hezký – jak říkala všecka děvčata.

Pak se dal ještě do zubra. Neměl zrovna moc hlíny po ruce, proto udělal jen hlavu. Ale ta byla! I velcí lovci se přišli podívat na Veverčákovo dílo. Mamutík řekl, že by bylo škoda zahodit tak pěknou zubří hlavu, a dal ji do žhavého popela v ohništi vypálit. Zůstane zachována a pomůže přičarovat tlupě zubry, až zase někdy budou mít v táboře hlad.

U svého koženého stanu, odloučen od všech ostatních lovců, seděl zamlklý Njan. Ostrým pazourkem vyřezával z úlomků mamutího klu. Začíná se mu stýskat. Niana mu všude schází. Chce ji zavolat a vzpomene si, že tu už není. Když zahynula, přijal neštěstí s klidem jako vlk, jemuž družka padne v boji. Ale teď se ho víc a více zmocňoval lidský cit – potřeba družné bytosti, kterou nelze ničím nahradit. Niana byla sice jen jeho pomocnicí a nebyla mu rovna, ale Njan si uvědomoval, že byla přece jen něčím víc nežli otrokyní. Nedovedl to chápat ani vyjádřit, jen cítil tíživou tesknotu, jež naplňovala jeho nitro.

Neřekl ani slovo, zvedl se a volným krokem odešel z ležení. Lovci ležící v trávě si povšimli, že Njan odchází, nemaje v ruce sekyru ani oštěp. To bylo něco neobyčejného. Žádný muž nevyjde z tábora beze zbraně, ani kdyby to bylo jen na malou chvilku. Lovci pohlédli za odcházejícím Njanem, pak pohlédli na sebe a mlčeli. Někteří kousali stébla trávy.

Njan bloudil kolem tábora a bezděky sešel až k slepému rameni Dyje. Hle, tu pod olšovým keřem někdo sedí! Asi číhá na ryby.

Njan šel nevšímavě mimo. Však přece pohlédl pod keř… a hle! Toť Kopčem, jeden z jeho synů v tlupě.

Zakňučel nosem.

Zamyšlený hoch překvapen vyskočil, a poznav otce, usmál se.

Njan se zastavil.

Otec i syn pohlíželi na lesklou vodní hladinu.

Kopčem vzhlédl vlhkýma očima k lovci, který byl dlouho druhem jeho matky a také prý jeho otcem.

Njan neměl náladu, aby se bavil se synkem, a chystal se odejít. Kopčem vykročil na okraj břehu a zakňoural. Ukazoval rukou na vodu.

Njan si teprve teď uvědomil, že stojí nad bažinatou zátokou, kde ztratil svou družku. Ano, zde to bylo…

Kopčem pořád ukazoval vztaženou rukou. Co tam je?

Njan upřel zrak na vodu – zdálo se mu, že z hladiny vyčnívá kus větve. Nebo by to snad –

Vkročil do vody.

Bořil se do bahna a cítil, jak ho drobounké bublinky lechtají po nohou. Zapomněl na nebezpečí a učinil několik kroků vpřed. Nahmátl ve vodě nějaké větve. Zůstaly tu od zubřího lovu. Složil je k sobě a použil jich jako opory k několika dalším krokům. Pak se už bořil víc a postupoval jen s námahou.

Kopčem viděl, jak Njan zapadává do zrádné bažiny, a vběhl za ním do vody. Podal otci dlouhou větev, aby se přidržel. Nečinil to proto, že by k Njanovi cítil synovskou lásku; stejně by pomáhal kterémukoli členu tlupy. Kopčem se cítil poután jen k matce, jež ho odmalička opatrovala. Otcem a ochráncem mu byla vlastně celá tlupa. Kopčem je synek tlupy jako Veverčák, Brouček, Piplák, Cebík, Šklíba a ostatní kluci a dívky, kteří všichni mají jen své matky a nedbají o jejich druhy. Každé děcko je v ochraně celé tlupy a to platí víc, nežli kdyby patřilo jedinému muži.

Jestliže Njan říkával Kopčemovi „synku“, přijímal Kopčem to označení stejně lhostejně, jako kdyby na něj křikl „kluku ušmudlaná“. Nicméně vážil si Njana jako dobrého lovce, který je v tlupě mezi nejpřednějšími. A je-li Njan jeho otcem – nu, tím lépe.

Ze zamyšlení vytrhl Kopčema výkřik: „Niana…!“

Njan uchopil tělo utonulé ženy za vlasy a přitahoval je k sobě. Jakmile se opřel, zajely mu nohy hluboko do bahna a Njan se ocitl až po krk v kalné vodě.

Kopčem se rychle brodil k otci a házel mu záchranné větve. Njanovi se skutečně podařilo zachytit dlouhou větev. Pak táhl chlapec otce vší silou, a poněvadž náhodou stál dosti pevně na otýpce větví, pomohl mu z nebezpečné hlubiny. Potom se už společně brodili ven z vody a položili mrtvou Nianu na kvetoucí pažit.

Njan si několikrát oddychl a naložil si nebohou ženu na záda.

Mamutík hrdě pohlíží na své stavební dílo. Ve studánce je zase čistá voda. Lovci jeden po druhém přiklekávají a schýleni lokají z osvěžujícího pramene. Všichni teď Mamutíka pochvalují za dobrý nápad.

Trochu jim vytrávilo. Přisedají kolem ohniště a rozpalují v něm okousané kosti. Horké kosti pak rozbíjejí a s velikou rozkoší z nich sají teplý morek. Olizují se po lahůdce a kosti pak ještě dávají ženám a dětem, aby si vyškrábaly zbytky.

„Hej-uá-ó!“

Výkřiky překvapení zazněly ležením. Znenadání se objevil uprostřed tábora Kopčem a několik kroků za ním pomalu přichází schýlený otec – s utonulou Nianou na zádech.

Njan složil tělo a rozhlížel se po tlupě. A tlupa polohlasným zamručením bere na vědomí, že Njan přichází pohřbít svou ženu, jak se na silnou a slavnou tlupu sluší. Ani se nevyptávali, jak ji v bažině našel.

Niana byla jistě dobrou členkou tlupy a její muž je lovec na slovo vzatý. Niana zůstane i nadále v tlupě a bude i po smrti účastna všeho jejího života. Bude pohřbena v táborovém ohništi – tak nejlépe a trvale splyne s tlupou.

Beze všeho domlouvání vzali Njan, Vlčí dráp a Mamutík tělo ženy a položili je na ohniště. Njan sňal ze svého krku skvostný náhrdelník a položil jej vedle mrtvoly. Je to množství provrtaných zubů liščích a vlčích, navlečených na tenkém řemínku. Njan míval tyto lovecké trofeje dvakrát otočeny kolem hrdla a vždy se honosíval jejich nevídaným množstvím.

Každý člen tlupy si zajišťoval přízeň mrtvé do budoucna a další dobrý styk s ní nějakým dárkem. Házeli do ohniště pazourkové nástroje nebo obětovali své drobné ozdůbky z mušliček, kostiček a zubů. Někteří přinesli ze stanů své oblíbené hračky – pěkně barevné kamínky, které při loveckém putování světem někde vzbudily jejich pozornost a zvědavost. To vše měla Niana nyní na sobě.

Njan přivlekl ještě velikou mamutí lopatku a tou tělo přikryl. Hned potom všichni přítomní pohazovali hrob hlínou.³ Zbylo jí tu ještě dost po vyčištění studánky. I celé drny přinášeli – a za chvíli už není Nianu vidět pod příkrovem hlíny.

Bílý dým stoupá sloupem k obloze…

Kopčem náhle zakničel a vytáhl z hrobu silnou ohořelou větev. Poodešel s ní stranou, položil ji na zem a foukal do ní. Teď teprve všecka tlupa zamručela Kopčemovi pochvalu. Vždyť by byli málem zapomněli zabezpečit si nový oheň! Kopčem jim ho ještě včas zachránil – chytrý hoch!

Honem přiskočili k chlapci a přiložili hrstku suché trávy. Hned se rozhořela. Pak už mohli klidně přidávat dříví. Oheň už neuhasne.

Rov nad starým ohništěm vzrůstal… Hlíny přibývalo a hrob se zvyšoval. Lovci narýpali žlutku sobími parohy a širokými lopatkovými kostmi a přinášejí ji v kožených vacích. I děti pomáhaly. Dým stoupající z hrobu slábl, nicméně nepřestával…

Slunce zapadá.

Njan pokynul, že je rov už dost veliký. Všichni se kolem hrobu sesedli a začali zpívat. Byl to sice jen hrubý křik několika tahavých tónů, ale omamoval přítomné vyjádřením citového zanícení. Brzy bylo ve zpěvu znát jakýsi neurčitý rytmus a v jeho taktu pokyvovali sedící lovci hořejší půlkou těla sem a tam.

Zdáli zaznívá vytí vlků a hyen. Za Pavlovskými vrchy vystupuje černý mrak a od řeky profukuje chladný větřík.