Míč

Snad jsme tu jen, bychom řekli: Dům, most,
studna, brána, džbán, strom ovocný, okno —
dokonce: sloup a věž… ale rozuměj, řekli,
ó řekli to tak, jak samy věci ty nikdy
nemyslily, že jsou.

— RILKE

Můj tichý míč;
můj pes, můj buldog,
hlídací můj míč,
tak zelený, jak zelené tvé oči
u moře zeleného —
a nevím o něm nic;
nic o tom míči,
který i potmě na mě líčí,
zvlášť za měsíčních nocí,
když mlčí na měsíc.

Někdy se zakutálí
jak odseknutá hlava,
ach, pod lože, ach, lože srdce mého,
ztrhaného už všemi smyčci —
a jen si odpočívá
od těla, které naší bědnou duší
smýká nebo mává
— ach, tího má, má vášni a má něho —
někdy se na mne dlouze dívá
jediným okem kyklopa
ten míč,
tak zelený jak tvé oči
zelené
(u moře zeleného),
a někdy zvláště za měsíčných nocí,
zas hlavou mou jak planeta se valí
a ptá se, ptá,
kdy přijde potopa,
aby ho odnesla navždycky už pryč —
daleko ode mne
a od všeho, co končí
a co zmírá
na oběžné své dráze
a nevyšine se z ní nikdy víc…

Můj míč!
Můj drahý míč,
mé všecko a mé nic —
nehybné ňadro všehomíra.