Adamův pohled zleže

Když vášnivě se odléváme
do svého sousoší,
tak těsného, že meč
na ostří svém nám stlal,
a vdechujem si supějíce nesmrtelnou duši —
jak nad námi by někdo stál…
A čekal, až se vzruší.

Když vášnivě se odléváme
do svého sousoší,
celý se vpíjí a okouší
z našeho temného vína.

Zná tebe i mne,
a jestli vůbec vane,
pak pouze naším dechem;
jen jím se znova vzpíná.

On vždycky s růží za pasem,
která i vůní raní,
ví, že v tom smrtelném zápase
vypouštíme i duši.
A čeká, až zemřem — aspoň na chvíli
k slastnému konci hnáni.
Čeká, až on v nás zakvílí
z onoho temného vína.

Neboť už trochu líná
náš drahý stvořitel.
Však ve výparech našich těl
se zase skoro tuší
a pluje nad vodami. —

S mým žebrem v zubech!