Průvody lásky

(Pohřební suita)

ÚVOD

Nech si své vlasy,
tu Medúzinu hlavu.
Slyším jen syčení
svíjejících se hadů.

Nech si svá ústa,
to dýchám z úst do úst.
A radš je, hořící,
slov pouhým dýmem zadus.

Nech si své oči
a pouzavři si je.
Tma viditelnější je   vždy za měsíčných nocí.

MOLTO ADAGIO, AMOROSO

Odcházíš tedy… Tak odcházejí
vdovy po zesnulém zpěvu.
I po drobných krocích někdy zejí
propastí ticha.

A zatím někdo, do sebe celý schoulen
a ptáčátko jakési v dlaních —
na ptáčátko to dýchá.
A choulí se i k němu.

POCO A POCO ACCELERANDO, AFFETUOSO

Dva stromy z jednoho kmene
vzrůstaly na tom místě.
Teď leží svorně bez kořene,
navždycky rozdvojeny.

Ach, na kolik rakví dřeva!
A v šelestu zbylého listí,
ach, na kolik slov, těch známých:
„Nezapomeneme
na srdce do kůry rytá,
aby si zvykala na nůž —
a steny.“

ALLEGRO, MA NON TROPO, APPASSIONATO

Laskáme hedváb na hrudi,
tak drahé nám, že jiné —
a myslíme na duši,
jak je krásně oblá
a jak nám zrychluje dech,
úplně lokomotivně,
že se s námi točí celý les.

A najednou — bez výstrahy a bez záchranné brzdy —
stojíme sami na pustém nádražíčku
bez dalších spojů,
s obrovskou, prázdnou a jakoby cizí halou
plnou ozvěn v hrudi, té vlastní —
a s jedinou slunečnicí,
která se stáčí zvolna k západu.

A ptáme se, ovšem jen v duchu,
jak se sluší na inkognito
tohoto dnes už trapného hoře,
nač je dobrý onen věčně se cukající sval
ve strašné mordě lásky?
To ho radš vyrvat z prsou
i s temnými komorami na vyvolávání běsů
a rovnou hodit psům.
Ti aspoň slastně mlasknou
a hledí úpěnlivě na naši štědrou ruku.

MODERATO, SEMPLICE

A průvod kráčí dál.

Tvou dlouhou, bílou vlečku,
můj sametový plášť
drží pážata.

A kolem samá tráva,
červnová, svěží, čistá,
vysoká, nežatá.

Pak jak by trávy ubývalo
a stále více pošlapaných květů.

Odkudsi z boku ostře válo
na naši druhou větu.

A náhle tráva, ach, tak nízká
jak na rovu.

Někdo chvilku hořce pláče.
Někdo si jen drobně stýská —
až do hrobu.

TEMPO PRIMO, MORENDO

Zdaleka není podzim. Je jaro.
Zas kvete kaštan a bez.
A čehosi, čehosi je líto —
tam uvnitř — čehosi přes.

Zdaleka není zima. Je léto.
A čehosi líto je   ve chvíli takovéto:
že už jsi nemoje.

Zdaleka není jaro. Je podzim.
A čehosi zase je líto.
Tak líto, ach, tak líto —
že už to nebolí. Že už nebolí to.

Zdaleka není léto. Je zima.
Kol samá čerň a běl.
A líto je mi, líto,
že nevzpomínám si čeho —
a nač jsem už zapomněl.