Komorní hudba

První, první vlnou, teplou, nachovou
pochovává nás noc;
a tonem v ní jak v zátočině žádné.

A že plni hmatu tmavého,
pátráme, kde na nejslabším místě
lunou chřadne,
chřadne lunou krásná hrobařka —
a že plni hmatu tmavého,
derem z peří všeho holoubátka
na tlukot a na hudbu, jež sladká
slábne na nahost,
smyčec vedouc po linii čisté.

Ticho září, září na listí,
neslyšné stříbro.

Amalgámovaný zrcadlí tvůj hlas
samet ptáka hebce letícího,
a když padne do křoví ten pták,
v hlubším hlase, který poklesá,
po stínu tvém poznávám tě, tího,
hledající nás.

Voda polkne, větévka se zlomí.
Ale ústa, ústa nevypoví,
když přestala sát,
čeho ochutnala z vína obojího.