Neslavný monolog

(Bohumíru Matalovi)

Ticho. Jako po šlápotách ve sněhu.
Každá hvězda na mrazném nebi řeže
a brzy, brzy budu na kousíčky.
Jeskynní člověk byl tak sám.
Se sebou mluvit. Slyšet vrzat stěžej.
Slyšeti slovo. Slyšet štěkat psíčky.
Nemyslet na nic. Zvlášť ne na něhu.

Každá hvězda na mrazném nebi řeže
a brzy, brzy budu na kousíčky.
Zabíti kvílení. Zabít psa.
Vrazit mu hlavu mezi úzké příčky
a do mordy mu vrazit pěst.
Pak slyšet zvony. Slyšet věže.
A ticho po šlápotách ve sněhu.

Už brzy, brzy budu na kousíčky.
Každá hvězda na mrazném nebi řeže.
Ticho je lest. Ticho je lest
pro strašné křiky, které nezrodí se   a ryjí, vrývají se do masa.
Cítiti třást se v sobě malé psíčky.
Cítit své hrdlo v kličce.

Jeskynní člověk byl tak sám.
Se sebou mluvit. S nikým, s nikým už.
Kdyby ti žal zbyl, buď s ním, je to druh.
Mlč do srdce. Mlč dlouho do masa.
Mlč hrdlem do konopné kličky.
Ale mlč! Mlč vstoje nebo vleže!
Každá hvězda na mrazném nebi řeže.

Mlč! Mlč!
Už brzy, brzy budu na kousíčky.
Mlč!