Úpění

Co to bylo jenom za krajinu —
nebo to byl mojí duše stav,
co to bylo za krajinu plnou stínů,
nebo to byl mého srdce blud,
komu přiřknout za to krutou vinu,
že teď ještě do mých žeber tluče
srdce, žití mého knuta knut,
že je mi, jak pil bych bolehlav,
že mám v ústech samou potměchuť
a hořko, hořko z číší zeměžluče,
zlomocného rulíku a blínu?

Co to bylo jenom za krajinu,
ve které jsme zmýlili si ruce,
ruce, hlavu, srdce, ústa, hruď,
že nevěděli jsme, co tvé je a co moje
v té šílené a slastné lásky muce,
nebo to byl jen můj neutišitelný hlad
po té potměchuti v nocích nepokoje,
po tom bolehlavu, když mou hlavou pluje
luna lun a otvírá v ní sluje,
temné sluje touhy hořce milovat,
třeba s chutí rulíku a žluče?

Co to bylo jenom za krajinu,
co jsem zbloudil v ní a nyní hynu,
nebo se mi mihotavě zdá,
že je vášeň pouze výsek masa
a jak osud visí ve hvězdách,
vzácné kusy těla, jež — ač jimi zdrásán
v hloubi duše — z téže duše hloubi
vzývám, aby znovu sklížily se v tvar
mého utrpení, kvílení a zhouby,
nářků, hran a vynášených már?

Co to je, ach, stále za krajinu —
nebo je to mojí duše stav,
nebo je to mého srdce blud,
že teď prudčej do mých žeber tluče
srdce, žití mého strašný katapult,
že je mi, jak pil bych bolehlav,
že mám v ústech samou potměchuť
a hořko, hořko z číší zeměžluče,
zlomocného rulíku a blínu?

Co je to, ach, co jen za krajinu?
Obludně ve mně roste.
Žádný listí šum a žádný splav.
Pralesné tvé vlasy a zvířecí srst klínu,
kterými tak obrostla tvá duše,
že v ní zchvácen bloudím dosavad.

Mí drazí šílení, boha za mne proste!