UTRPENÍ STARÉHO WERTHERA

Sepsal jsem tento text na podnět
a téma začínajícího autora, který
si vzhledem k svému věku netroufal
na tuto látku a vyprávěl mně nezištně
o trápení svého žijícího předka.
Vděčím mu i za poučení o některých
věcech tohoto času, který mi poněkud
uniká, neboť jsem byl vyvržen
na jeho okraj.

Motto: Blázen, kdo hledá lásku.
             Nalézá nás — tak úslužně.
             A nastavuje dlaň.

Když prší hned zrána,
je to vždycky špatné znamení,
znamení sesuvů,
z hlediska deště zcela bezvýznamných —
ale což prším snad já?

Kdežto z hlediska slečny,
zvláště ortopedické,
a s italským deštníčkem,
budou mít majitelé černých padáků
zacloněný výhled
a nutně se upnou na míjející štěstí
jejích nohou ve stálém sporu,
zda je lépe je klásti před sebe
nebo od…

Chodníky vlhnou dojetím
nad mou svěží, jitřní úvahou
z výše balkónu,
hodného aspoň osmi Julií,
a popelnice s odpadky jsou připraveny
k odvozu na své pohřebiště.

Z jejich hlediska
je to vyhlídka na dým spalovny,
pokud jde o jejich duši,
dým se unese na mracích, z nichž zaprší,
a tak dále,
ovšem jsou tu ještě trapné pozůstatky
zesnulých věcí,
odsouzených k proměně jiných,
budoucích odpadků,
ale odpadků není nikdy dost,
máme-li být aspoň na chvilku
a aspoň někdy čistí
v tom kolotání světa.

Hle, ze stromu židle, na níž sedím,
než mi ji podtrhnou,
a řeziny a důvěrné hučení v kamnech
a teplo sálavé, v němž ke kůži lne kůže,
posléze chlad a osiřelé,
mútné proudy lávy veškerých Pompejí
s přesnými odlitky věčných milenců.

— — —
Jsem sice rovněž odpadek,
už pro ztuhlost stylu,
neboť jsem denně škrcen najatými límci,
žel živý dost,
abych se mohl sledovat
na závratné dráze k vlastní spalovně
a vlastní popelnici,
ve které by se vyjímala květina
velmi žlutá, řečeno hýřivá —
ale napadne to vůbec někoho?

Snad abych se tedy někoho zeptal,
někoho, kdo je mi drahý jako náhradní díl
držiteli vyšeptalého ševroletu,
který přece jen rychleji cílí k smrti
než chromí pěšáci,
a tak zvedám to zvíře,
uvázané stále na šňůře,
ale jež si může přece jen kdy chce a jak chce
zavrčet, štěknout, zakňučet,
je však i celé hladké, hlaďounké tolika stisky,
i ulísané sladkými řečmi —
z jeho hlediska je těch slov příliš mnoho,
aby z nich nevyklouzl člověk
jako z velkého kabátu,
a zase málo, aby se tam vešla celá duše —
zvedám tedy to trpělivé zvíře,
zrána ještě orosené tichem,
a říkám, co když umřu,
paní,
zdalipak koupíte žlutou růži na mou rakev
za předposlední peníze v punčoše — na rtěnku,
a pak později růži ještě žárlivější
do mé popelnice,
aby se měla čím potěšit
ve své odloučenosti?
— — —
Hned jsem věděl, že to není ono,
že takto náhle umřít je nouzový východ z kina
a že lidé mohou klidně dodělávat
na zbujení tkáně a smyslů,
cholesterol a jiné srdce bolení,
ale láká je — střídavě, občas i často —
představa nebytí, skrápěného slzami té,
která je zlákala do představ
nepředstavitelného bytí bez ní,
což z hlediska nebytí je holý nesmysl —
zvlášť domnívati se, že na skále
se neuchytí břízka.

(Nebožtík, zalévaný vdovou,
je humus příštích lásek.
Nic není zcela mrtvo.
A náhrobek s andělem se stává
podstavcem pro švarného čerta.
Bůh je chytrý. A snáší smrt
jen jako metaře pro ještě špinavější hejble.
Neb žít je nutno — byť sebehůř
— říká on —
už pro jeho prý spásu a znovuzrození
z našich nespočetných kukel,
budoucích třepotavých duší.)

Tak jsem se to snažil rychle zamluvit
a pravil jsem jí s jistou vroucností v hlase,
že jsem včera viděl v každém plášti
jen ten její, co mne ovanul
vůní smokvoňového těla
(aniž jsem sotva tušil, proč smokvoňového),
a taky, že bych byl rád srdcem
ve zvonu její sukně —
něco zase tak triviálního.

A pak mi došlo po těch nočních lahvích
s ranami běd a zátek
a v opileckém záchvatu střízlivé jasnovidnosti,
že jsem dávno uhranut tou sukniční hranou
v různém řasení a instrumentaci —
a že je ludra, když mi zahla,
což byla z jejího hlediska ode mne neomalenost,
poněvadž se nechtěla ze svého hlediska
pouze mačkat s další ženou v mém srdci,
nýbrž s třemi muži ve svém —
s jedním chleba jísti,
s druhým víno píti
a třetím nechati si uši zaléhati —
řekla však smířlivě,
že to bylo stejně úplně jinak,
a zahalila se do kožišin
na schválně nahém těle —
což poznám i na dálku podle chvění srsti
náhle ožívajících zvířat.

— — —
Tak tedy ještě jednou, dětičky,
a sborem:
bylo to stejně úplně jinak!
To je ovšem kádrový výrok,
nikoli nějaká fádní hůl o dvou koncích,
nýbrž kouzelnická hůlčička,
rozkmitaná hbitými prsty do vějíře,
který nic nezakrývá prudkým prázdnem
své všudypřítomnosti —
ale je krásný; proč se nenosí?

Můj ty bože!
(To zvolání je autentické
a od onoho začínajícího autora.)
Můj ty bože!
(To jsem zas od něho opsal.)
Což není vždycky všechno stejně úplně jinak?
(Stisknete příteli hrdlo ze strachu,
aby si neublížil řečmi,
on vydechne duši a už nikdy nepochopí,
že jste to myslil dobře.)

Chtěl jsem jí tedy říci, že z hlediska černé mušle,
do které hází slova jako do forbesu,
zarachotí na druhé straně jejího Tichého oceánu
všechno jiné, jen ne dvaatřicet mincí
s uřezanou vladařovou hlavou —
a z hlediska ještě černějšího naslouchátka
to byl její milovaný dech (i po plombování zubů),
který kdysi zamžíval mou tvář,
tvář starého Werthera,
příliš dlouho umírajícího na to,
co se tak pořád zve láskou —
aby kdy umřel na něco jiného
než na skrčeninu.

Chtěl jsem jí říci, že je čehosi líto
jako ptáčka, který vždycky skočí na lůj,
i když už je dávno dějinami žluklý,
takže i Šalamoun, ústa samý šrám
od svého prozpěvování,
se směje do alelujá.
— — —
Ale řekl jsem (jak se mi ty láhve,
zvané pistole,
zastřelovaly pozvolna a dlouze do hlavy),
tak jsem jí tedy řekl, celý popletený —
deštěm, který zrána nevěstí nic dobrého,
popelnicemi a chodníkem,
zvlhlým mým dojetím,
tak jsem jí tedy řekl, paní,
co vám mám vlastně říct,
drahá paní,
co vám mám říct,
když už nevím, co vám mám říct?

Snad jen ještě,
že krása je pohřížena v sebe
a vybízí k rychlé spotřebě
snadno zkazitelného zboží —
krom obrazů a soch, hudby a básní,
kterým je líto čehosi, co zemře,
neb vše je jen jednou —
leč láska, láska, ta hledá ohniště,
aby se spálila —
a díru do komína k očazení duše…

A tak jsme zase u té spalovny,
jsem plný odpadků, sám odpadek,
žel živý dost, abych si šel i sám na pohřeb —
tedy, abych vás miloval,
má bezúhonná paní,
s vašimi zase odpadky,
s mírnou, tak sladkou hnilobnou vůní
našeho času
a s trapným rozhovorem v to ráno všech rán.

Neboť všechno bylo
a je
a bude vždycky
stejně úplně jinak.

I s city: jak tichá zvěř za zimy
tisknou se k sobě na opuštěné pláni
a nechápou, co všechno pohřbil sníh…
*

Ó, neplačte, lidé,
nad pošetilostí stáří,
neb ona v tom věku
jakousi je i ctí!