Na chvíli v očistci

Ach, je to svízel!
A prodavačky milostí za spáchané hříchy,
tedy zbylých kostí z hrobů a krematorií,
otvírají očistcové krámy
(s rachotem),
aby se znovu probudily —
v podpaží ještě teplo
posmrtného spánku.

A jakýsi pán,
který se právě vrátil odtamtud
s nitrem ještě pomačkaným,
věší přes židli dvě hlásné trouby kalhot,
ach, jaká svízel,
že musí zaspat smokingovou noc
s klopami, jež se dosud matně lesknou…

Ach, jaká svízel
lámaných kloubů za pultem
a slov lámaných v kloubech,
když kolena jsou stále plna jiných kolen:
„Ještě něco, paní,
nebo vám stačí ta ohlodaná kyčel?“
Kdo mne se někdy zeptá?
Kdy přijde můj čas
vykostěných vin?

Ach, jaká svízel,
když to už nejde ani chodit
v té řídké astralitě,
což si tak lehnout chvíli na břicho,
to prý se rozloží váha
a člověk se nesesouvá zpátky do záhuby
v tom sypkém písku světa —
což si tak lehnout chvíli na břicho,
na svoje břicho nebo na druhé
a moci taky trochu utlačovat
s ústy plnými přemlouvavého jazyka,
že občas hynout
je skoro nutné k žití,
ať se i třebas rozrostou
na mých zádech macešky s kostlivčí tváří
a já jsem jinde,
budiž i za těmi zády,
za tou zdí,
stále bouranou milióny
nedohlédnutelných očí.