Vodní krajina

Vidím ji: krajinu, jež z hloubi nabírá.
A na ohromné lžíci
máme tu rybník pak, rozlehlý do šíra,
žal nevylévající.

Vidím i pokoj v něm, v pokoji ženu spící.
Na stole čirý lék, jaký se užívá
po jedné malé lžíci;
leč lžíce neživá.

Kolikrát vznesla se, kolikrát v ústech byla,
ve vnitřku růžovém, ach, zda jej postříbřila?
Či ulpěl na ní dech a nyní zachází
svým bříškem nahoru, bělička pošetilá?

Či ulpěl na ní dech? Jde dívka po hrázi.
Jde slabší o obraz, neb vše jsou obrazy
a voda žije jí, táž, co ji vysílila.
A voda žije mnou, jak ona mne by pila
až do dna extází.